CHVALKOVICKÝ DENÍK
Díl první - Studna magie (léto 2007)
Psal se rok 5194. Ředitel jaroměřské Akademie se rozhodl vyslat družinu nejlepších studentů z vybraných oborů, aby prozkoumali jistý magický jev, o který se zajímal. Družina se na cestu vydala začátkem srpna toho roku. Cestou do Chvalkovic, což byla nejbližší větší vesnice poblíž Lesa stínů, se družině podařilo zlikvidovat místní bandu loupežníků poblíž Krabčic. Skupina se utábořila v opuštěné hospůdce poblíž Chvalkovic. Přemýšleli nad věštbami, které jim sdělil mnich Pramene, jehož potkali, když procházeli Krabčicemi. Týkaly se magického artefaktu, Studny magie, která nejspíš způsobila to proč byli vysláni na cestu. Studnu vytvořili v dávných časech elfí mágové a stála v srdci dosud mocné elfí říše. Další části věštby se týkaly plemene trpaslíků a navrácení posvátné sekery, jež kdysi patřila hrdinovi Valekovi. Během svého putování družina objevila mnoho ztracených a zapomenutých textů. V Lese stínů objevila obelisk, jenž už po mnoho století hlídal elfí druid Teclis. Zpočátku mu nedůvěřovali kvůli jeho elfímu původu, poněvadž elfové byli v té době lidmi všeobecně považování za zlé a zvrácené a pokud se objevili v lidských městech byli upalování stejně jako například vlkodlaci. On je však přesvědčil o správnosti svých úmyslů a nakonec se spřátelili. Pověděl jim, že nedaleko odtud se nachází ztracené město elfích mágů, Antaris, navždy odsouzené k putování mezi sférami. K tomu došlo během války mágů. Teclisovým úkolem bylo hlídat Strážní kámen před temnými elfy. Vyslal tedy do Antarisu družinku. Té se podařilo proniknout skrze magické bariéry i vstupní bránu, které město chránily. Vynesli odtamtud mnoho cenných materiálů. Několik členů družiny prošlo v jedné jeskyni portálem a dostalo se do zvláštní místnosti, kde je uvítal postarší elf. Představil se jako Hoeth. Býval Teclisovým mistrem a byl zabit při zničení města. Elfce Lukrécii, alchymistce družiny, věnoval zvláštní stříbrný prsten s vsazeným modrým kamenem, poté co si s ní a s těmi co přišli s ní důvěrně pohovořil.
Během svého putování skupina dobrodruhů zamířila i do trpasličího města Karak Nornu. Setkali se tam s trpasličí kněžkou Valáye, Hvildou. Promluvili si s ní o proroctví o němž nalezli zmínku v objevených svitcích. Týkalo se opětovného nástupu Chaosu. Kněžka Hwilda měla vidění a zaznamenala určité magické runy, které měly být trpaslíkům užitečné v nadcházející válce. Bohužel opis run se nedochoval. Po rozhovoru s kněžkou se vypravili do trpasličích hrobek hledajíc hrobku Valeka, ačkoliv se svitky zmiňovaly, že by měl být pohřben v Karag Dum. Trpasličí bojovník, člen družiny a Valekův vzdálený potomek si zde skutečně promluvil s Valekovým duchem, jenž mu ukázal cestu k jeho ztracené sekeře. Naneštěstí došlo ke konfrontaci se strážci hrobky a následoval boj. Dobrodruzi z něj tak tak vyvázli holým životem. Podařilo se jim však ukořistit nějaké magické předměty jež zcizili z hrobek. Na zpáteční cestě potkali trpasličího čaroděje Thangrima, ten poznal, že nad nimi visí kletba trpasličích bohů a po drzém chování jednoho z členů družiny na něj dokonce zaútočil. Celkově budil dojem, že už má svá nejlepší léta za sebou a nijak výrazně jim nepomohl. Po tomto setkání se družina konečně vydala za Valekovou ztracenou sekerou. S pomocí jeho ducha se jim podařilo objevit ji v dutině jednoho stromu poblíž Lesa stínů. Sekera čekala jen až ji vezme právoplatný Valekův potomek. Elfa Lukrécie zjistila, že s pomocí prstenu s modrým kamenem může komunikovat s Hoethem. Skrze něj se jí podařilo pomocí ztraceného zaklínadlo odemknout Strážní krystal v Lese stínů a vyjmout z něj jádro, fialový krystal. Teclisův úkol tím skončil a on s vydal do Antarisu, kde hodlal zlomit prokletí Ztraceného města. Družina vzala krystal a vydala se ke Studni magie. Tam na ně už čekal jejich ředitel, který se ukázal být vůdcem temných elfů. Byl to Tasirion, Teclisův bratr. Celou dobu s družinou šikovně manipuloval. Obrátil jednoho z družiníků proti nim a chystal se jim vzít krystal a použít moc Studny. Družina se však dala do boje a s pomocí nově nabytých dovedností a Valekovy sekery ho dokázala nakonec porazit. Po Tasirionově pádu se za hromového dusotu blížil Krvežíznivec, Khornův nejvyšší démon. Ten, který kdysi dávno zabil Valeka a nyní přišel, aby se pomstil Valekovu dědici. Rozpoutal se další boj. Zdálo se že je s nimi se všemi konec. Sekera však naplno projevila svou moc, byla stvořena jako zhouba démonů. Trpaslíkovi se démona podařilo natolik oslabit, aby ho nakonec barbarský paladyn, který od něj převzal sekeru, porazil. Krvežíznivec byl opět zabit. Po chvíli váhání se skupinka rozhodla vhodit krystal, jádro obelisku, do Studny magie. Studna začala divoce vířit a vyšlehl z ní jediný výboj nabitý magickou energií. Hladina změnila barvu z průzračné na temnou čerň a nyní připomínala velký vír. Dobrodruzi se poté vrátili do srubu a poté zpátky do Akademie v Jaroměři.
Díl druhý – Smrt přichází (Podzim 2008)
V roce 5217, třiadvacet let po tom, co odvážní studenti zničili zrádného Tasiriona, byli jejich potomci, kteří nyní studovali na Akademii požádáni současným ředitelem Nysanderem o pomoc při prošetření zločinu, ke kterému došlo na akademické půdě. Měli vypátrat zloděje jisté magické skříňky. Ihned se vydali po stopě pachatele. Na Nysanderovo přání se k nim přidala dívka, o které se až později dozvěděli, že patří k Oživeným.
Během pronásledování zjistili, že skříňku ukradla skupina nemrtvých. Po cestě potkali slepého mnicha Pramene, který se rozpomněl na jejich rodiče a za to, že jej pohostili, jim umožnil nahlédnout do budoucnosti. Dozvěděli se něco o „Oku temnoty“, zřejmě bývalá Studna magie, kterou jejich rodiče kdysi dávno zničili? Trpaslík Kříž zjistil, kde má hledat sekeru svého otce, ta se ztratila, když padl při boji s elfy. Poté se s mnichem rozloučili a pokračovali v pronásledování.
Nedlouho poté se jim zjevil elfí mág Teclis, který kdysi dávno pomohl jejich rodičům v bitvě s démony. Nyní si vyžádal splacení dluhu. Chystal se přenést Ztracené město „Antaris“ do jiné roviny bytí. Dlouho se připravoval k seslání kouzla a nyní když byl připraven zjistil, že nemá tolik magické energie kolik by bylo zapotřebí. Poprosil družinku, aby při se při svém pátrání pokusila nějaký zdroj nebo zmínku o něm nalézt. Družina si však na něj nevzpomněla až do chvíle kdy je tahal z bryndy!
Před Chvalkovicemi se jim podařilo nemrtvé dostihnout a získat skříňku zpět, nedokázali ji ale žádným způsobem otevřít. První noc po získání skříňky navštívil jejich srub, Nagash, mocný nekromant, který, jak později zjistili, hodlal oživit dyrmagna Tikárie Meagreshe, nekromanta, jež byl před více než tisíci lety poražen, aby získal jeho vědomosti. Především mu však šlo o artefakt zvaný „Oko Khemri“, který umožňoval ovládat Oživené. Pokoušel se družinu přesvědčit, aby mu krabičku vydala, ale po chvíli marného vyhrožování odešel.
Na co Nagash tu truhličku tak zoufale potřeboval? Znovu se snažili ji prozkoumat a zjistili, že se ve skutečnosti jedná o lingur, kouzelný runový trezor, jaký vyrábí pouze trpaslíci. Rozhodli se tedy navštívit trpasličí město Karak Norn, aby zjistili jak ho lze otevřít a případně získali nějaké informace o Valekově sekeře. Cestou je ze zálohy přepadla zahalená postava, které jen s obtížemi unikli. V Karak Nornu se setkali s runovým kovářem Thorvaldem, starým přítelem čaroděje Thangrima. Pomohl jim lingur otevřít. K jejich překvapení obsahoval ruce nekromanta Meagreshe. Zjistili také, že sekera by měla být na válečném poli poblíž města, kde se střetli soupeřící armády elfů a trpaslíků a kde padl Křížův otec. Na poli je však přepadla maskovaná postava a skupina nemrtvých, očividně šli po truhle. Podařilo se jim je odrazit a dokonce najít i sekeru. Tu později předali kněžce Hvildě a s jejím svolením se vydali do hrobek. Dozvěděli se, že tam má být ukrytá hlava Tikárie Meagreshe. Podařilo se jim ji vyzvednout, avšak trpaslíci jim ji nechtěli dát a tak se rozpoutal boj, kněžka utekla, nepochybně pro stráže a zbytek družiny se potýkal s hlídači hrobek. Opět se jim podařilo se štěstím uniknout, zranění se však nevyhnuli.
Vydali se zpět do srubu, zastavila je však skupina nemrtvých, která bojovala s jedním trpaslíkem u kouzelné studánky, pomohli mu je porazit a studánku očistit. On však viděl, že nejsou v přízni bohů-předků a tak jim odmítl pomoci, byl to Thangrim, onen čaroděj jež proklel jejich předky.
V noci je opět přišel navštívit Nagash, tentokrát však nebyl sám. V jeho společníkovy poznali bytost, která je předchozí den napadla. Ukázalo se ale, že nepřišla však jako Nagashův spojenec, naopak, po krátké roztržce, se s ním pustila do boje. A boj to byl vyrovnaný, když už byli oba zranění, zmizeli stejně rychle, jako přišli. Později večer se s Amintou, onou Oživenou, která byla vyslána Radou Oživených, aby zajistila Oko Khemri pokud se jim podaří ho nalézt (to ovšem družina ještě tehdy netušila), setkal jiný upír, Ludolphus Krieger, renegát, který chtěl získat Oko pro sebe a postavit se Radě. Podařilo se mu získat Amintu na svoji stranu, poté co jí slíbil místo po svém boku.
Bílá smrt - léto 2008
3. 8., Chvalkovice
Večer před dnešním dnem mě ředitel zavolal, neboť pro mě měl veliký úkol, a byl bych skutečně mnohem raději, kdyby si mě byl býval nikdy nevolal já se mohl klidně dál věnovat svému bádání.
Již několik dní jsem slýchal podivné zvěsti o povstání nekromanta Maegreshe (ve zpěvu Dobromilově byl nazván Pařátem Hniloby), avšak až včerejší večer tyto zvěsti potvrdil. Jakási družinka byla u toho, když byl vzkříšen.
Taková hrůza! – on, jehož tělo je nevysvětlené magické podstaty a jeho duše je s ním podivně provázána (otázka, jejíž rozřešení by mohlo přinést revoluci v dosud „anorganické magii“) se vrátil! Jeho zbroj je snad nejmocnějším, nejbájnějším a nejtajemnějším artefaktem všech dob (především proto, že nikdo neměl tu čest ji studovat, pročež se o její sílem můžeme jen dohadovat).
Dostal jsem tedy následující úkoly:
1) Zjistit co nejvíce informací o Maegreshovi, jeho vzrůstající moci a síle.
2) Pokusit se najít způsob, jakým jej zneškodnit, a, bude-li to v mých silách, i zničit!
3) Pokusit se získat jeho zbroj => nebo alespoň rozšířit arsenál informací o ní!
Setkání s mými spoludružinníky proběhlo dnes ráno. VŠICHNI jsou plebejského původu, avšak shodou okolností jádro tvoří synové členů družiny, která před 20 lety zničila Taseriona, zrádného ředitele university a mistra černé magie. Právě díky tomuto hrdinskému činu získal náš rod tak velký význam!
V družině jsou bojovníci i mágové zastoupeni ve vyrovnaném počtu. Samozřejmě zprvu jsem se obával hovořit s poddanými, aby to snad nebylo špatně vyloženo… Po čase mi však vysvitlo v paměti několik známých obličejů. Kupříkladu jeden kouzelník, Jiří si říká! Pravda, je sice ochotný, čestný, dobrý a spravedlivý až do roztrhání těla, avšak příliš, příliš důvěřivý! Nicméně díky němu získává vcelku obstojný přehled o smýšlení a charakteru celé družiny…
Jedna zpráva od něho mě velmi znepokojila. Myslí si, že mezi námi jest zrádce! Duše prohnilá! Dokonce mi i řekl, kdo…
Nebo jeden šermíř, Osvald se jmenuje. Bojovník pravda obstojný, lze říci, že i udatný, avšak příliš, příliš primitivní a nevzdělaný, obhroublý a zanedbaný…
Nyní však započnu raději epickou linku vyprávění (neb na drby bude čas až doma):
Polední Jaroměř se nám třpytila před očima jako plebejská růže, když jsme ji opouštěli zhrzenou (nenarážím na tu mladou dívku Marcelu…). Stráže nás varovaly a nechtěly pustit, avšak majestátný erb našeho domu srazil jejich nadutou hrdost na kolena. Plazily se před námi jako červi a kravská lejna! Jeden, Kuliferda se zoval, dokonce měl tu drzost hlásit se mým prostřednictvím do kavalérie!!! (ještě pozná…)
Krátce za Jaroměří, v onom lese, kde se můj otec tak bravurním trikem vysmekl ze spárů loupežníků a které záhy rozprášil, jsme na tři mrtvá těla. Pravděpodobně další bandité. Když jsme však chtěli zjistit, co se jim stalo, vstali z mrtvých a s prázdnými pohledy a rezlými šavlemi se na nás vrhli! Byl jsem násilím odtržen od družiny a vida, že se ke mně vrhá skupinka těch „takybanditů“, rozhodl jsem se podniknout odvážný kus. Vlastním erbem jsem upoutal jejich pozornost a kličkujíc před nimi jako modrý vítr, odlákal jsem tu sebranku stranou, pročež měla družina o mnoho snazší činnost.
… A mrtví k mrtvým sedou
a mrtvý s mrtvým tvrze hlíny sdílí
to mrtvé s mrtvým vlas se smíchá
to v mrtvých dozní kráter ticha…
(Dobromilův zpěv)
Po bitvě jsme ohledali těla. Přítomnost takto „ožívajících“ banditů ve mně vyvolala pocit děsu – pocit Maegreshovy rostoucí moci. Mrtvým jsme usekali hlavy a hodili je daleko od těl.
Nedlouho po této šarvátce, jakmile jsme vyšli z lesa se nám přihodila další děsivá událost. Dva barbaři (ti nestoudní prostoduší hlupci s primitivní falickou kulturou) si dovolili vztáhnout své chlípné, nenažrané a hrubé pracky na Mnicha Pramene! Toho, jenž kdysi pomohl mému otci. Rozlíceni touto nepřístojnou svatokrádeží jsme se s běsnícím srdcem vervali do řeže! Rány práskaly na všechny strany, až ti bezbožníci začali zbaběle prchat! Jednoho jsme dostali. Druhý zbaběle utekl.
Mnichovi však už nebylo pomoci. Na smrtelném loži z ostré trávy a kaštanového listí si vzpomněl, spatřiv erb na mé hrudi, na mého otce. Slíbil jsem vyřídit pozdravení. Než opustil tento svět, vyřkl několik citátů a obtěžkal naše již tak těžká srdce dalšími záhadami… (samozřejmě, že něčí srdce jsou lehká, neb jsou prostá a nevzdělaná)…:
1) „Krev Aenarion za Vás trpí! Budete jen čekat, nebo konat?“ - Aenarion byl elfí hrdina. Nosil meč Kain, kterým způsobil kletbu svého rodu => krve, tedy elfů. Ale jak máme konat? (asi zůstane jen u čekání)…
2) „Najděte čtveřici!“ – myslí se tím čtyři chrámy bohů, Khornův už byl objeven a zničen (ale které a kde jsou ty tři?).
3) „Najděte oko temnoty!“ – zatím nevysvětleno, domnívám se však, že se jedná o magické zřídlo, či portál, u něhož zvedl můj otec slavnou bitvu s Taserionem a jeho démony. Nyní tudy proudí do našeho světa barbaři, kteří pustoší Chvalkovice.
Poté cesta ubíhala příjemně. Obzvláště, když ohnivý mág Matyáš objevil u jednoho z těch nedouků buchty (že by od Ch. pekaře?). Několik mil od cíle nás však napadl ent! Ano, je to k nevíře, ale je to tak.
Ta rozlícená ovětvená bestie vlétla přímo mezi nás z lesa po naší pravici a zaútočila na nás. Divné bylo, že hořela podivně jasným ohněm, avšak na studium nebyl příliš čas, neboť poté, co nešťastný rozlícený padl, se v našem týle objevil podivný tvor, Yetti (Zapomněl jsem vypsat epizodu, kdy se nebohé alchymistce Lukrécii, budiž jí země lehká a síně předků nechť jsou přívětivé, přilákat mládě toho tvora snad na kožešinu jeho otce, jak jsem se dozvěděl z vyprávění mých druhů nižšího původu). Bitva s ním byla obtížná, neboť se přidalo i mládě. Jen díky mé vytříbené organizaci a excelentnímu vzdělání v oblasti taktiky boje malých pěších skupin se podařilo oba udolat.
Otázkou bylo, co dál? Navrhoval jsem se vydat po stopách enta, avšak většina družiny byla proti (nechtěl jsem příliš tvrdě uplatňovat svůj urozený původ, pročež jsem své dobrodění prokázal poskytnutím volby). Nakonec mi však sféry odhalily místo, odkud ent přišel – Khornovu svatyni, kde se momentálně odbýval jeden z děsivých rituálů.
Na nic jsme nečekali a na naléhání Spuzeno, počestného muže a „ostrostřelce“ jsme vyrazili ke svatyni (Spize je druhý nevýše postavený člen družiny po mně, neboť mu ředitel vložil v ruce důvěru větší než ostatním plebejcům). Vydali jsme se tedy po entích stopách, které se nedaly, díky jisté „žhavosti“ přehlédnout.
Šli jsme nejprve po staré cestě, poté podél lesa polem, kde klasy skláněly zlaté přílbice před kavalerií větru. Zamiloval jsem si ta místa a ještě se tam jednou vrátím. V nějaké klidnější době. Poté přišel opět les. Tvrdý a hustý. Již zdálky hrozivě trčely trosky chrámu obalené krví a větrem!
Svatyně byla hlídána nepočetnou družinou. Také jednou ženou. S radostí jsem skončil jejich bytí (Žena měla být matkou „vymítače“ Falgira, Mrogrothova kněze. O tom, jak hluboce může být falešná mateřská láska, jsme se přesvědčili z následující divoké šarvátky.).
Po její smrti se však skála náhle rozestoupila a uvnitř dřepěla jakási babice, která si nechala říkat „Hlas Světla“. Především nám upřesnila veškeré naše úkoly. Rozmlouvat s ní mohl však jen Mrogrotjův kněz. Bylo to trochu trapné a potupné, neboť je vidět, že ani tyto bytosti se neumí chovat…
Svatyně sama byla zbořená, avšak zjevně byla opravovaná. Dominantou byl zkrvavený oltář. Druid, jemuž nikdo neřekne jinak než Želva a který se vcelku pečlivě sterá o naše zdraví, cítil z toho místa velmi, velmi negativní energii (nutno dodat, že jsem ji cítil také). Uvnitř oltáře jsem byl podivný symbol. Oltář byl rozbit.
Na odchodu z toho místa nás však napadla horda těch nedomrlých lesních křupanů. Bylo jich příliš mnoho a zatlačili nás až k Chvalkovicím. Boj to byl tuhý a krutý. Lukrécie byla těmi zvířaty na ústupu ubita. O její tělo propukla krvavá bitva. Meče těžce dopadaly na hlavy té chlupaté lůzy a přístupová cesta k jejich zvrhlému svatostánku zarudla v řekách jejich střev a rubášů jejich ohyzdných těl! Osud té nebohé jsme však vykolejit nedokázali.
Ve Chvalkovicích jsme pak osvobodili tři obyvatele. Jakéhosi nevzdělaného a nadutého kováře, nepříčetného a prudérního strážníka a mladou dívku, která se nám představila jako Arkanova vnučka. Ti dva hlupci nás nechali jít za brod do „hospody“ samotné. Jen A. vnučka šla s námi. Dobrá zpráva je, že A. prý žije, avšak je vězněn barbary poblíž náměstí v zuboženém stavu.
U „Hospody“, našeho prozatímního „velínu“ jsme se v závěru dne utkali s partičkou nemrtvých. Jsme po večeři a pomalu uleháme. Zítra nás čeká Arkanus…
4. 8., Chvalkovice
V noci nás přepadli barbaři. Hlídka taktak zalarmovala spáče, kteří však neuváženě vběhli rozespalí barbarům do chřtánu z kopí. Nakonec, až díky mé famózní taktice se po dvouetapové bitvě, kdy nikdo nevěděl, do jakého masa vlastně seká, se podařilo zahnat ty poloopice na útěk.
Ještě s dopoledními paprsky jsme překročili most, mocný opěrný bod, který trčí jako píka vstříc Chvalkovicím, nyní tak neklidným, a chocholem svých stromů rozráží burácející vítr. Věděli jsme, co je třeba. Naše srdce jakoby tvořila čiré odznaky hrdosti a cti! Byl jsem tak hrdý na svůj rod, neboť v takovém pochodu umírají hrdinové. Mířili jsme do srdce barbarských sil, nemaje plán na osvobození Arkana.
Nakonec jsem to byl opět já, kdo vymyslel spásný nápad => létající démon, můj služebník, odtáhl dvě těla (druhé patřilo zuboženému Nagashovi, vzkřísitele odporného Maegreshe). Díky tomu jsme mohli rychlým a precizním útokem pod mým velením získat výhodu překvapení a snadno s probít tam i zpět. Ovšem zranění se nám nevyhnula. Přesila byla obrovská. Arkanus však byl osvobozen!
Po cestě jsem se snažil navázat rozhovor s Nagashem. Dozvěděl jsem se zajímavé věci.
1) Stále věří, že dokáže Maegreshe přemoci, nechce jej ale zničit.
2) Trpasličí knihovna by mohla skrývat zajímavé věci.
3) Maegreshova zbroj je odolná vůči všem typům útoků, neověřen je pouze boží zázrak (jak pofiderní…)
4) Nikdo však není nezranitelný v jakékoli zbroji, lze její schopnosti vyčerpat.
5) Maegresh má pravděpodobně nějakou slabinu
Od Arkana jsem se dozvěděl toto:
1) Je zmocněn Temné theurgie a dokáže mě ji naučit.
2) Chce za to ovšem srdce démona 11. sféry (ale já vím, kde je).
3) Nagash je zlý od kosti a je třeba jej zabít.
4) Chce se stát pánem démonů právě díky onomu srdci.
Nagashe jsme se pokusili zavraždit na cestě k trpasličímu městu, kde měl trpasličí kněz Milan (který mj. podléhá módním vlivům, maje sebedestruktivní, sklony…) předat zprávu panstvu trpasličímu. O té epizodě se rozepíšu později…
Musím říci, že nebylo příliš těžké získat si důvěru toho hada. Slíbil jsem mu ochranu před družinou a on mi skutečně zobal z ruky jako přihlouplá slepice. Když se jej pokoušeli zamordovat, s fikanou teatrálností mně vrozenou jsem předstíral chatrnou obranu, přičemž nejkurióznější na tom všem byla právě příprava vraždy, kterou jsem zosnoval a vymyslel já.
Trochu nešťastné bylo, že unikl…
Potkali jsme také babu kořenářku, která tam na kládě pod střechou z listí a jehličí dlela a prodala nám i něco lektvarů. Mezi tím se však Arkanova vnučka dala na stranu Slaneše (temného boha, zřejmě po tichém a intimním rozhovoru s N.). Pokoušeli jsme se jí přesvědčit, a to i násilím, aby konvertovala. Nelze říci, zda se nám to zcela podařilo (ani výsledky pravdomluvu nebyly věrohodné), avšak alespoň se k němu nehlásí veřejně. Když už jsme ale u lektvarů té babice… Takové pilule bych přál poznat svému otci. Ještě nyní cítím v těle temnou fascinaci a chvění divokosti…
Poté se však zcela nečekaně objevila na obzoru karavana trpaslíků. Tvrdili, že jsou přeživší z trpasličího města i národa, který byl po konfrontaci s barbary zcela rozprášen. Putovali na sever. Posel, kněz Milan, nakonec předal svou zprávu trpasličí kněžce, zatímco prokletý trpaslík Delorfin (to je podivný trpaslík, neboť má ještě méně vousů než elf Želva nebo plebejky naší družiny) byl odhalen a souzen dle starého trpasličího práva. Postavil se k tomu hrdě. Při odchodu trpaslíků jsme se dohodli na spolupráci. Měli jsme je doprovodit, avšak spolu s několika členy jsem si vzal za úkol držet zadní řady a zneškodnit případný útok.
Byli jsme skutečně napadeni malou hlídkou barbarů. Bil jsem se jako lev. Zahnal jsem je spolu s Amintou (upírkou) a Nelou (mágyní) na útěk. Jsou to vcelku zdatné plebejky. Z obavy před návratem početnější skupiny jsme se spolu s Milanem rozhodli přidat ke karavaně a pořádně jí pophnat!
…Tři Didó na roztrhaných ráhnech –
svár Aenea – strhané hrudě –
práh dálek přetrpce prahne.
Hroty v očích vidí rudě –
Aeneas s pramicí – sůl slepne na líci…
(Aeneovy žalozpěvy)
Družina mezitím bojovala s barbary. Ovšem tito byli mnohem silnější (a snad i animálnější…) než ti, se kterými jsme se setkávali doposud. Volali Khornská hesla a používali magii…
Rozloučivše se s trpaslíky, dali jsme se rychlým pochodem vstříc starému hostinci, neboť jsme očekávali nejen Arkanův příchod (před incidentem s N. nás opustil), ale i pocit bezpečí, večeře a já navíc hořel mimořádnou touhou setkat se se sférami…
***
Setkání bylo velmi plodné. Sféry mi poskytly přesný plán, kde se srdce démona 11. sféry nachází! Potřeboval jsem však pomocníky, kteří by mě bránili, zatímco bych kopal. Vyvolený démon se mi však vymkl z rukou a zaútočil.
Ten druhý, pekelný pes, zůstal věrný. V rychlosti jsme vyrazili. Mapa se mi zakořenila v hlavě a drásala mou mysl svým špinavým pařátem a natahovala každý mozkový závit jiným směrem. Působila mi horečnou bolest a skřípavou úzkost.
Již jsme tam byli. V maniakálním záchvatu začal jsem zběsile kopat, nevšímaje si přítomnosti nemrtvých vůkol, s nimiž se moji plebejští družiníci potýkali. Tu náhle kdosi zvolal, že „Už jde!“. Maegresh se blížil. Osekán a prochlazen od nemrtvých vstal jsem pološílen a konečně ze země a v rukou jsem sevřel tu věc. Popálila mě – žhavá jako huť. Řekl jsem tedy démonu a on tu věc u sebe uschoval. Pak následoval zběsilý útěk.
Ano, měl jsem to a už netrpělivě očekával Arkanův příchod. Mezitím dorazil ten strážník Herold. Byl opět drzý a agresivní, ale varoval nás před příchodem barbarů a ptal se na A. Považovali jsme jej za zrádce a naše meče byly stále v pohotovosti.
A. nakonec přišel. Podivil jsem se jeho vřelému přivítání právě s Heroldem (nakonec však ale i nápoj pravdomluv vyvrátil naše pochyby o zrádcovství Herolda). Artefakt jsem si s ním po peripetiích předal. Nyní už jen v bodech o průběhu večera.
- A. se zavázal pomoci Teclisovi (dnes s ním hovořila Nela, která je s ním v kontaktu, byl ve velmi zuboženém stavu)
- Nebo nám pomůže v boji s Maegreshem. Ať už hledáním slabin nebo i fyzickou pomocí. Pokud se podaří jeho plán, bude silným spojencem.
- Aminta měla jisté „dostaveníčko“ prý s jakýmsi Ludolfem. Neznám ho. Prý je to upír, který zradil (?) upírskou radu.
- Kouzelník Jiřík objevil jakousi skříňku. Prý je magická. Sfér se zeptám zítra.
- Rozluštění rébusu.
- Je třeba být stále ve střehu, nemrtví zjevně sílí. Možná nás dnes v noci napadnou. Spíše oni než ta sebranka z Chvalkovic. Sílí, a to je špatně.
Pozn. na závěr: A. mě zasvětil do tajů Temné theurgie. Ovládám již základy – jsem fascinován. Zítra uskutečním první pokus. Nyní však noc pokročila svými těly vpřed a vpřed. Padla hvězda… Doufám v ní.
„Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši,
k vám já toužím tam světla ve říši,
ach a jen země je má!“
(H. M.)
5. 8. Chvalkovice
Ráno nás napadli upíři! Naštěstí se moji plebejští druhové chovali natolik způsobně a nebudili mě. Přítomnost nemrtvých, jejichž koncentrace každý den roste, mě rozrušuje. Nelze je zranit ocelí a tak je třeba být ve střehu.
Dozvěděl jsem se také, že Tirion ve svém rozhovoru řekl, že Teclis, starý známý, jest krví Aenarion. Tedy rébus se začíná odkrývat. Rozhodli jsme se vyrazit za duchem lesa, jenž prý má střežit Teclisovu hůl. Tirion nám pomůže.
Po cestě jsme narazili na tlupu barbarů zápasících s temnou postavou – sledovali jsme je sice z velké dálky, ale bylo vidět, že postava temného kulhá. Její máchání rukou však kosilo barbary jako suchou trávu.
Povedl se mi také první pokus – mám hlas jako pták. Zítra, možná ještě večer proniknu hloub a uvidí se. Budu tak mocným. Nyní však dlím ve stínu a přemýšlím. Mnoho se má ještě vykonat a splašené herky mraků zprávy rmutné nesou jen…
Také jsem ochutnal i lepší jídlo…
***
Kuks: Napadli nás nemrtví elfové. Vybrali si velmi dobrý post k obraně – na úzkých schodech se s námi byli až do posledního záchvěvu jejich mrtvých, dávno mrtvých těl. Používali magii a výbušniny. Jdeme dále. Ocitl jsem se na půl cesty k smrti.
***
Ztracené město: Po dlouhém a úmorném pochodu se před námi otevírají staré valy, oprýskané zničené zdi rozpité starými dešti. Potyčka s několika strážci nám připadla směšná – minimální odpor. Nyní se rozproudila v duších mých neurozených druhů hotová zběsilost. Rozběhli se do všech koutů a prohledávají každý vzoreček půdy. Prosťáčci. Toto místo je zlé. Nemá cenu se zde zdržovat déle.
Už našli Teclise. Je polomrtvý, vyčerpaný. Za chvíli tu má být Maegresh. Ti prosťáčci stále ještě pachtí po artefaktech. Já budu však mocnější. Zpěv funguje – démon se uchytil dobře. Už jde. Musím jít. PS: Podařilo se mi kontaktovat 6. sféru!
(Teclisovu hůl jsme získali pomocí Želvy – přesvědčil lesního druida. Jdu…)
***
Vraceli jsme se přes upíří hrobku a ty nemilosrdné bestie jsme nakonec vyhnali. Usekané hlavy byly vyhozeny jako splašky z oken. Krátce po našem triumfu se mezi zdmi hrobky objevil jakýsi kněz. Tvrdil, že uctívá boha Nargotha(?). Pogratuloval nám k úspěchu, řka, že je mocným. Dal nám též něco rad. Na zpáteční cestě nás čekalo zajímavé setkání se starým vetchým trpaslíkem, jenž o sobě tvrdil, že byl dávným spolubojovníkem Jiříkova otce. Vzápětí se však objevila podivná postava: černá kukla, černý háv, v rukou hůl. Maegresh byl tu! Nastal souboj. Trpaslík se ukázal nejen jako čipera, ale i jako velký mág. Chtěli jsme mu pomoci, avšak on o naší pomoc vůbec nestál. Závěr souboje jsme neviděli.
(Bardství funguje skvěle, dnes jsem svým okouzlujícím zpěvem opět zdvihl morálku; také jsme se stali svědky podivného souboje mezi Matyášem a jiným ohnivým mágem, mistrem, jenž mluvil o kletbě; Didó krásně voní).
6. 8.
Ráno se tu objevil Teclis. Vedl krátký rozhovor u ohně s družiníky. Spal jsem mezitím. Poté po mně chtěli, abych zjistil, kde je „Thorngard“. Ovšem řekli to zcela. Ovšem řekli to zcela špatně. Jednalo se o Thorgarda. První jmenovaný byl sférami ukázán jako jakýsi plebejský kameník hloubící si svoji jeskyni(?). Druhý pokus nás nasměroval do Trollech hor.
Když se před námi začaly zvedat jejich prstencem mlh zasnoubené pahorky, byli jsme již dávno mimo Chvalkovice.
***
U paty hor jsme potkali kněze – jeden z knězů podivných a pochybných kultů. Slíbil nám vedle informací o Thorvaldovi také informace o poměrech v trollech horách atd., když mu doneseme tajemnou kovadlinu z trollí vesnice. Dle všech zjištění (především Želvova průzkumnická dovednost) jsme dospěli k závěru, že tajemná kovadlina není příliš dobře bráněná. Dlouhé váhání, však vedlo pouze k tomu, že trollové objevili naše prozatímní ležení. Strhla se bitva na život a na smrt. Kovadlinu jsme sice ukořistili, avak trollové nám byli v patách! Pronásledováni neúnavnými hordami upadali jsme do mdlob mučeni těžkou kovadlinou na našich zádech. Jen díky mému povzbuzujícímu zpěvu se dařilo vcelku rychle postupovat, zatímco někteří bojeschopní zdržovali trolly. Konečně jsme se protloukli do bezpečí svatyně. Kněz tam nebyl, avšak sféry určily, že káže v nedaleké vesnici, jejíž ohně jsme viděli po cestě.
Barbaři tam byli sice nevzdělaní, ale velmi přátelští. Uctili jsme je darem a oni nás pohoštěním. Kněz nám dal sice informace, avšak o jejich bližším významu nevím, neboť jsem usnul výjimečně tvrdým spánkem (jsa vyčerpán tuhým bojem, udržováním morálky a dlouhým pochodem).
Na zpáteční cestě bylo barbarů ve Chvalkovicích příliš. Museli jsme obejít jejich pozice přes kukuřičná pole, která kryla naše pláště. V záloze stále ještě byl plán, jak utéci pomocí kouzel.
Zkusil jsem démona z vyšší sféry. Zřejmě se to podařilo? Trochu mě bolí hlava a jsem podrážděný.
***
Jiří, ten plebejský pacholek, použil magie proti mně!, když jsem se rozčílil. Bolí mě hlava a není mi dobře. Nebudu tak často vyvolávat. Můj otec mu to spočítá, až budeme doma. Zatím jsem na to „zapomněl“.
***
Zbavují mě mých výjimečných schopností primitivní cestou a takhle to dopadá, zrádci! Patří jim to, co jsem udělal. Také nás napadli nemrtví.
„Kostlivče, kostlivče, kdepak máš svaly?
Kde jsou ti andělé, co ti je vzaly?
Kde jsou ty doby, kdy oči jsi míval?
A skrz ně na svět ses radostně díval…“
(dětská říkanka)
7. 8., Chvalkovice
Ráno jsem jej opět vyvolal. Sice mě bolí hlava, ale muselo to vyjít. Dnes bych se nejraději flákal. Cítím, že nemá nic cenu – lépe je opít se a vklidu vyčkat smrti. Ano, lépe tak. Oni ale chtějí jít za Teclisem – daleko… Bolí mě nohy, nechce se mi a vypadám příšerně – co by tomu řekli u dvora??
***
Potkal jsem též Pána Démonů. Pro ukrácení chvíle mi vyčaroval Kristiána. Užili jsme si spoustu legrace. Je teď mým jediným společníkem.
Jsem znatelně roztřesen. Ještě teď se chvěji. Máme oko, ale co jsem musel kvůli tomu vytrpět… Nemohl jsem je nést (a dobře mi tak, naštěstí). Ludolf, upír, mě napadl, nestoudně mě podřezal – zákeřný útočník. Vzal si s sebou Falhira. Stále žiji. Nic už ale nemá cenu. Ještě poslední valčík před smrtí a poté sbohem a šáteček – hořce se asi usměji.
Zklidnil jsem se – posel přinesl dary od otce. Nějaké jídlo. Nemám hlad, již jsem se veselil až až. Vyvolám si Kristiána, aby mi něco povídal. Jen ten mě umí rozveselit, jen ten má pochopení. Teď padla tma a má úzkost dosahuje obrovské moci. Koukám na hvězdy. To by bylo tak jednoduché…
„Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši,
k vám budu toužit zas světla ve říši,
ach a jen země bude má!“
(H. M.)
8. 8., Chvalkovice
Večer se tu zastavil Ludolf. Takový strach – boj byl vyrovnaný – ba dokonce prohrával. Zlom nastal, když se mu podařilo vyřadit Želvu. Bránil jeho bezvládné tělo topící se ve vlastní krvi a ukájel své nízké nelidské pudy křepčením a výsměchem.
Pokusil jsem se jej tajně odtáhnout, ale spatřil mě. Nemohl jsem mnoho dělat, avšak to, že opustil své stanoviště, umožnilo zbytku družiny vyvinout tuhou ofenzívu a vytlačit jej od Želvy pryč. Stálo je to však příliš mnoho sil – musel jsem rychle jednat.
Ohnivý oř, démon sedmé sféry mi nabídl svou pomoc. Ludolf byl poražen – slavili jsme úspěch opět díky mně! Nikdo však neměl chuť se bavit. Ještěže jsem měl toho koně. Ještěže tak. Všichni jsou tak nudní. Už si ale připadám trochu snesitelnější co se týče vzhledu.
Poté nás navštívil Nagaš. Je skutečně zrádcem? Zaplašili (?) jsme ho ještě dříve, než nám stihl něco ukázat. Možná je to tak dobře. Kdo ví, co ten had dělal. Možné je, že jeho důvěra ve mě by stále mohla trvat…
***
Nyní stavíme Mrogrothův chrám. Jsem zvědav, jak se to podaří a co se nám otevře nového. Ten tah s věšteckými kostkami nepatřil, řekl bych, pro výpravu k nejpodnětnějším, ale alespoň jsme se výtečně pobavili. Skoro tak, jako s Kristiánem. Čeká mě prý veselice (že by knížecí stolec, námluvy?). Též jsme se dověděli o sexuálních pikantnostech jednotlivých druhů, kteří byli natolik odvážní, že se postavili „kostkám osudu“.
Když jsem potom hovořil s vysokým démonem, všichni utvořili špalír a kvičením, štěkáním, hýkáním, frkáním a mňoukáním zdravili démona. Měl evidentně dobrou náladu – tak teatrální uvítání nečekal – jedenáct cvičených plebejských opiček. Bavil jsem se náramně. Znovu se chci bavit, ať už dostaví tu pitomou svatyni. Také si nesu jedno nepříjemné zjištění z potyčky v lese. Je nutné rychle „zakročit“ – možná sféry, otec…
Chci se bavit… Maegresh, nemaegresh!
Štěpánek
Zima 2008 - Pán Caledoru
Den prvý
-Příchod, vybalení... čerpání ze studny, aby Nela mohla zastřít naši přítomnost. Opravdu vzrušující cesta z Chvalek ke srubu, zpestřená množstvím vod balených v trhavých fóliích a hromadou chleba. Prostě masakr.
-Do srubu se nastěhoval nějakej týpek, co nám vařil a tak. (Nechávali jsme zamčeno, žejo. Ach jo. To je hrůza jak jsme blbí. Ani jsme si ho nevšimli. Resp. všimli, ale nebyl hoden naší pozornosti. Sakra. Teď až si to uvědomuju. Já jsem tak blbej [ale ostatní teda taky]).
-Byla zaregistrována skupina asi dvaceti barbarů, jak běžej někam do lesa. No, řekli jsme si, proč to nezkusit, že jo. Tak jsme vyvrazili za nima. Zastihli jsme je na zpáteční cestě, kdy nesli velkou truhlu zlata a tak, ale asi pět jich chybělo. No, neodvážili jsme se je napadnout přímo, tak jsme jen dva odlákali a oddělali.
-Pokračovali jsme směrem, kde museli najít ten poklad, našli jsme nějakou hrobku, kolem ná nějaký barbary (aspoň myslím, ž to byli barbaři, přiznám se, že tady má paměť dosti pokulhává). Našli se tam nějaký listiny a tak, v tomhle jsem nikdy neměl moc přehled.
-Odpoledne se stavil Tangrim (ten starej trpaslík s nákupem), a Meagreshovým hlasem nám oznámil, že o půlnoci si přijde pro dokumenty o studni magie.
-Podvečerní návštěva Ředitele akademie a nějakýho kancléře (vysoce postavenýho šlechtice) s tím, že zejtra ráno je naplánovanej útok na Chvalkovice s cílem dobýt je dříve, než bude barbarů příliš.
-Večer jsme se vydali ke studni magie, Nela čerpala ze studny, aby měla energii naa to skrývací kouzlo. Opět se tam vyrojili démoni a byla svedena vskutuku pěkná bitva.
Den druhý
-Ráno přišel barbar - šampión chaosu. Chtěl nás všechny po jednom zabít (Falgira prvního). Sesypali jsme se naň jak mravenci na cukr. No, nakonec si teda dal férovku s falgirem, ten ho jal a snažil se ho přesvědčit o správnosti své cesty. Pak ho pustil.
-Cestou kolem studny magie jsme byli svědky náhlého výronu magie, po němž zůstal na u studny ležet nějakej divnej tejpek, na všecko se tak divně ptal, když jsme nechtěli odpovídat, kouzlil "mluv pravdu" a na mé doorážení, ať taky řekne co je zač odpověďel kouzlem co posílá přímo do agónie. Po chvilce, kdy jsem se snažil družinku přimět k nějaký akci zmizel.
-Z dálky jsme pozorovali bitvu mezi barbary a Jaroměřskou armádou. Možná by to bylo i vyrovnaný, kdyby na straě barbarů nebyl rudý drak. Jak si později Herr Štěpány vysféril, tak v této bitvě padl jeho otec do zajetí.
-Cesta do starýho trp. města za Thorvaldem, kterého jsme našli podřezaného (Nagaš&Lukrécie). Před smrtí nám dal nějaké runy, jež nám prý pomohou.
-Další střet s oním chaosáckým Šampiónem, opět vyhrál Falgir, tentokrát si ho ale vzal s sebou.
Následovala cesta portálem na sever, kde žili barbaři dosud uctívající Mrogrotha a starý bohy. Mrogroth se nechává zabít, aby vzápětí vstal a tak přesvědčil svého zajatce o pravosti starých bohů.
-Krátká zastávka v hájku, kypícím životem, kde probíhá hledání Kamene života (Želva quest). Při hledání jsme rozkopali tamní studánku, přičemž nás napadl ent a dva vlci. To byla taky strašlivá bitva. Nalezli jsme dvě kouzelné růže (zamilovávací a jednu, co vezme chuť cokoli dělat).
-Následuje cesta na jih, do Caledorských hor, kde plánujeme hledat starý chrámy, Caledora (jednoho z mágů co prvně zabil Meagreshe), možná i Kladivo osudu. Nocleh v hospůdce pod horama.
Den třetí
-Vydali jsme se prozkoumatu ruiny o nichž hovořil hostinskej. Usadila se tam nějaká sekta, uctívající pramen. Z toho měl radost hlavně Osvald, neb on se snaží přidat k uctívačům Pramene.
-No, cestou dále jsme přišli k obrovský kupě slámy a suchý trávy v níž byla obrovská vejce. Uvažovali jsme, co s nima? Dračí vejce... Někdo byl pro nechat je bejt (nejbezpečnější), někdo pro zničit (a zabránit tak vzniku deseti dalších draků)., Nela a Aminta pro vzít aspoň jedno s sebou a vychovat. Zatímco jsme o tom rokovali, v dáli se objevili tří létající tvorové. Gryfové. Samozřejmě nás napadli. Po následujícím masakru jsme... (no, především já) zapálili hnízdo a jedno vejce jsme vzali s tím, že ho maj holky na starost. Herr Štěpán dokonce vyvolal ohnivého oře, aby vejce nesl a zahříval.
-Následovala krátká návštěva v trpasličí osadě, kde nám dali informace, kde se nachází trpaslík Alaric. Byl třetího obelisku a něco tam s ním kutil. Evidentě nás a zejména Křižáka čekal.
-Následovala humorná mezihra, zahrnující signalizaci hesla na dost solidní vzdálenost, aby se nám otevřela cesta do dungeonu, na jehož konci nás čekalo Kladivo osudu. Toto skončilo v držeení Křižákově.
-Následovala cesta, během níž konečně Nela (asi hlavní tahoun družiny) řádně vyzpovídala Alarica. Ten trpaslík to neměl v hlavě úplně v pořádku, ale byl docela sdílnej. Dozvěděli jsme se, že má zejtra narozeniny, že musí furt dělat zbroje pro trpaslíky, že Kladivo osudu musíme vrátit trpaslíkům, že magie je špatná, že Runy jsou lepší, že byl u toho, když zabili Meagreshe, že elfové jsou zmetci, ale některý (jako Caledor) jsou fajn, že Caledor je jeho kámoš, že Caledoroj umřel v bitvě syn, že Meagreshovu zbroj po jeho porážce ukryl on, že runy, jež máme od thorvalda chrání proti chaosu, a že v té zbroji je Chaotit, což je pro nás špatný. N, Pak se odpojil a šel kovat zbroje pro trpaslíky
-Následoval nálet asi šesti zuživejch gryfů -> Nejhrubší masakr.
Caledor... když jsme k němu přišli, byl dost nasranej. Obviňoval nás z tý gryfocidy. Oprávněně, pravda. (Počtvrtý za jedinej den v agónii, to je snad rekord.) Nakonec to družina nějak vyjednala (nebyl jsem přítomen) a on nám vykouzlil portál zpátky ke srubu.
-V noci nás Nela probudila, že když sesílala to skrývací kouzlo (tentokráte bez čerpání ze studny - jak ta to dělá...), že něco nevyšlo jak mělo a že je to fakt moc pěkný. Asi pět nás vyběhlo ven v napjatém očekávání, co se bude dít. Ohňostroj. Na to, že podobný blbosti obvykle moc nemusím, tak se mi velmi líbil.
Den čtvrtý
-Herr Štěpán vysféril, že Nagaš a zrádná Lukrécie je v nedaléké hrobce, v níž minule byli upíři. Vyrazili jsme na místo. Místo dveří kamenej blok. Jirkovo zemětřesní se na něm dosti podepsalo, ale vydržel. Pak šel Herr Štěpán vyjednávat. Nudné vyjednávání. Nagaš pak chtěl mluvit s Nelou. Ta se tm bála jít bez někoho důvěryhodného, tak šla s Milanem. Poté, co se uvnitř dělo něco strašně zajímavého, jsme zaslechli Nelu, křičící o pomoc. Přiběhli jsme tam. Vyrozuměli jsme, že Nela očarovala Nagaše Růží lásky. Po krátké magické přestřelce (skrze Nagašem vytvořenou, fyzicky neprostupnou bariéru) Nagaš popadl Nelu, Lucka Štěpána, oba vycvakli lektvar mlhoviny (nebo tak něco), a letěli. Naštěstí Milan měl novou hračku - hůlku, mezi jejíž schopnosti patřilo "magika pax". Tak jednu mlhu rozptýlil. Nagaš a Nela. Nagaš opět vykouzlil pole. Chvíli jsme ho hlídali, ale ostatnní se po chvilce odebrali (Nevím přesně kam, ale hlídat Nagaše v magický bariéře bylo trochu nudnýa bylo tam hodně lidí v akutní potřebě léčení.) No, nakonc bariéru nagaš zrušil a dal se na útěk. Běžel jsem za ním a bodal ho do zad, dokud nepadl.
To do list:
Vyslechnout hostinskýho (jak se dostal dovnitř, když bylo zamčíno, a pro koho vyzvídá [pro Meagreshe? TO mi k němu moc nesedí. PRo Nagaše...? Nevědl o to, že se chystáme ho napadnout. To může být vinou špatné komunikace, ale... No, myslím, že pro nagaše ne. Kdo zbejvá? Barbaři? To by mohlo bejt.])
Zjistit, co byl zač ten týpek od studny magie.
Spize
Jaro 2009 - Stíny minulosti
Den první…
-Začínáme v hrobce, kde jsme zabili a spálili Nagashe. Želva se proměňuje v ptáka a sleduje Fräulein Lukrécii. Po chvíli se vrací s tím, že utíká tím a tím směrem.
-Prohledáváme hrobku skrz na skrz. U jeho mrtvého těla jsme nalezli malý černý kámen (později určený našimi mágy jako klíč k něčemu). Prohledali jsme hrobku skrz na skrz, spálili všechna mrtvá těla upírů, ale nic jsme nenalezli. Přesto jsme byli přesvědčeni, že si ze starého trpasličího města museli s proradnou Lukrécií něco odnést. Jiřík, mág země, se jal prohledávati okolí a vskutku - objevil prostoru, do níž nešlo jeho zem-pronikající magií vstoupit.
-Opustili jsme hrobku a takřka okamžitě potkali dívku, která se prohlásila za učednici Arcanovu. Od ní jsme se dozvěděli následující:
- Pravděpodobně kvůli tomu, jak Nela pokazila kouzlo, jsme byli cca dva týdny mimo.
- Arcanus uprchl po pádu Jaroměře (vypálena ohnivým drakem). Lidé z Jaroměře byli pobiti nebo zajati barbary. Vojsko se z bitvy vrátilo zdecimované a bez Lysandera a Magnuse. Vévodův trpasličí meč se prý někde ztratil.
- Pak nás hledal, ale vzhledem k tomu, že jsme byli mimo tento časoprostor, tak nás nenašel a proto tady zanechal svou učednici, aby nás našla.
- Během naší nepřítomnosti se u srubu potulovali nemrtví, objevil se tu i trpaslík s nákupní taškou (Thangrim) a co hůř (nebo líp?) taky Maegresh - vypadal velmi nakrknutě, když nás nenašel.
- Před pěti dny se kus odtud severně objevilo Ztracené Město.
- Na místě Teclisova vypáleného hájku roste listnatý strom, už je asi metr a půl vysoký a roste na něm jeden plod, připomínající něco mezi jablkem a hruškou.
-Pokusili jsme se proniknout do Ztraceného města, ale nepodařilo se nám prorazit skrz haldy nemrtvých. Obrátili jsme se tedy a šli kolem Chvalkovic [kde došlo k incidentu s několika zlými barbary, boj to byl krutý a nevyrovnaný, ale proti naší inteligenci neměli ti primitivové naději] za Lukrécií.
-Cesta vedla kolem Teclisova vypáleného hájku. Želva, druid a léčitel, se nás snažil odradit od vstupu do hájku. Prý bychom to tam poničili, že nevíme, oč jde a tak. Zejména Nela však trvala na tom jít se tam podívat a pořádně to prozkoumat, Želvova neochota nám sdělit vše co o tom ví, v některých z nás budila podezření. Vtom zasáhli bohové. Skrze Milana nám sdělili, že pokud se budeme jen koukat, nic se nestane. Přesto Želva naléhal, abychom nevstupovali. Po dlouhém rozmýšlení nás šla nakonec jen část. Já zůstal, takže nemohu zasvěceně svědčit, ale pokud vím, tak nic o čem bychom již nevěděli nezjistili.
-Vydali jsme se tedy na místo, kde byla naposledy spatřena Lukrécie se Štěpánem. Kousek od hájku jsme se ale střetli s barbarskou hlídkou. Mezi ní byl ten barbar, v němž již Falgir zpochybnil víru v Chaos, a dva další, kterým o tom tento pověděl a trochu je nahlodal. Po krátké teologické dišputaci to skončilo tak, že jeden z nepřesvědčených nevzdělanců usekl Falgirovi ruku s tím, že jestli jsou starý bohové skutečný, tak mu ta ruka do příště doroste. (Želvovo léčení na to nepomáhalo, ale večer si Falgir vzal Regeneraci a do rána měl ruku jako novou.)
-Přišli jsme na místo, kde Želva naposledy zpozoroval Lukrécii s uneseným Štěpánem. Jiříkův "Cit místa" odhalil, že odletěli a zhruba směr. Běželi jsme tím směrem, až jsme ji dostihli. Já k ní doběhl první a v závěsu za mnou, tuším, Osvald a Falgir (nebo Vojta?). Inu, po prvních pěti životech dole ještě stála na nohou, což mne opravdu překvapilo, neb jsem doufal, že se to obejde bez agonizování, tak to do ní Osvald nasolil dohromady za 8 a to již nerozdejchala…
Pak doběhli i ostatní. Ovšem na oživení Lukrécie z agónie se nějak zapomnělo. Herr Štěpán ovšem nebyl nalezen. Prý ho Lukrécie bila, načež on navztekaně utekl.
- Přišel Caledor, Pán Draků. Vypadal staře. Prý pár dní po nás se u něj stavil T. Maegresh.
Večer za námi přišel Arcanus. Když zjistil, že jsme mu zabili vnučku, vztekal se (vyvolal na nás dokonce démona), ale nakonec se přes to víceméně přenes a řek nám, že v noci se partyzáni dorozumívaj světlama, a že bychom se s nima měli spojit, zejména s Heraldem, že ten to tady prej má všecko projitý a všecko zná a ví a tak.
Podle Azu nás přišel navštívit i Tangrim (ten seschlej trpoš s taškou) a použitím něčeho jako homo morte multiplico nás totálně rozsekal a nechal ležet.
-Večír se u srubu ukázal Malekith, jeden ze Čtveřice, jež minule Meagresh rozsekala. Malekith je temný elf. Když se o něm minule pokoušel Štěpán zjistit více, objevoval se mu jen symbol Tzeentzche, chaosáckýho boha magie a proměny. On usekl Meagreshovi hlavu. Podle kdesi nalezených Alaricových zápisků si na to přinesl meč, jež trpaslíka prý málem oklamal (ať už to znamená cokoli). Jistojistě to byla velmi mocná zbraň, ale něco s ní nebylo tak úplně v pořádku (pošpiněna chaosem?). Toto nám potvrdil i Caledor. Avšak podle tvrzení Malekitha samotného mu ten meč dal Alaric. Shodují se v tom, že ten meč použil jen k tomuto účelu a nikdy víc ho již nedržel. Když na něj přišla řeč, dost se rozčiloval.
Jeho otec třímal Kainův meč a proto je on a celý jeho rod prokletý. Je nějak spřízněn s Teclisem, nevím přesně jak, získali jsme totiž rodokmen jeho rodu. Zmizel ve studni magie a po dlouhou dobu se po něm slehla zem, vrátil se až teď. (?) Malekith projevil zájem o zničení Meagreshe, i když by byl zjevně radši, kdybychom to udělali my a on se nemusel obtěžovat. (Nebo to považuje za bezpečnější.) Řekl nám, že ho můžem najít za noci v prázdné elfí hrobce kus odsud, kdybychom ho náhodou chtěli vyhledat. Taky se porafali s Caledorem. Malekith měl zřejmě nějaký nemalý podíl na smrti Caledorova syna. Temný elf se druhému vysmál, a když demonstroval svoji převahu, hodil mu nůž, ať se zabije, o což se i pokusil.
- v noci jsme běhali po lese jak cvoci a hledali Heralda, partyzánů jsme našli hned několik, ale nakonec i toho kvůli kterému to celé bylo.
- Herald nám řekl, že jich je málo a všecko že jich ubejvá a tak. Taky podotkl, že čím dál, tím míň barbarů prochází portálem. Dohodli jsme se s ním, že se zejtra ráno staví a pokud něco vymyslíme, tak nás potají dostane do Chvalkovic, kde budem moct zabít draka. (Drak: Jmenuje se Skialander [nebo tak nějak], červenej, třiceti až čtyřicetimetrovej, ohnivej, ale podle nějakejch papírů co někde naši maj prej docela slabej v magii.)
Den druhý
-Všem se nám zdál dendrofilní sen, který se každému bez vyjímky líbil a celou družinu dobře naladil.
-Zjevila se černovlasá elfka v bílém s křídly a odnesla si Teclisovu hůl. Podle Želvy se jedná o elfí bohyni Lilaet (Lileat?)
-Želva na okamžik mizí. On to poslední dobou dělá docela často…
-Rozhodlo se, že toho třicetimetrovýho draka zabít půjdem. Vymysleli jsme plán, že Nela na něj sešle zpomalující a zmalátňující kouzlo a na nás Ochranu před Ohněm, a pak že na něj naběhnem a rozsekáme ho. Herald nás vskutku mistrovsky protáhl až do Chvalkovic k drakovi. Byla to velkolepá, dlouhá a úmorná bitva, která nás stála mnoho zdrojů, ale nakonec jsme zvítězili! Nechápu jak. Začali se tam sbíhat barbarští šamani, kteří drželi draka pod kontrolou, naštěstí se nám podařilo nějak mezi nima proklouznout ven. Bohužel náš plán o tom, jak propustíme vězně, které drak hlídal, nějak nevyšel. Na ústupu jsme zpozorovali zohavenou a popálenou mrtvolu páně Lysandera. Zdá se, že akademie je opět bez hlavy (momentálně také nejspíš bez zdí a bez obyvatel…).
- Znovu nás kontaktoval Arcanus. Že se dozvěděl o nějakém zajímavém předmětu, ať mu pro něj skáknem, když už jsme mu zabili tu vnučku. Že ví, kde to je a že to je prej kolečko na provázku a že to je všecko co o tom ví. Inu, šli jsme, jiná příležitost jak si vyžehlit ten drobný vroubek by se nemusela naskytnout a víc nepřátel už opravdu nepotřebujeme.
- Potkali jsme Alarica. Zdál se být o dost příčetnější než minule. Nebo už jsem si zvykl. Každopádně se zmínil o Runových kamenech, že je použili při zničení Maegreshe. Že už nic nevyrábí, zbroje pro trpaslíky už jsou hotové a teď hodlá odpočívat. Že na té jeho Narozeninové párty byla spousta trpaslíků. Zmiňoval i mrtvé a samotné bohy, ale že prej tam chyběl Tangrim. A že se teď jde podívat do nového trpasličího města. Kam že jdem. My na to, že doprovázíme Arcana, ale ti dva si do oka moc nepadli.
- Po cestě část z nás napadla smečka vlků. Zaútočili zákeřně ze zálohy, když byla polovina družiny příliš daleko, než aby mohla pohotově vyrazit do útoku. Nakonec jsme je zdolali a ukázali té chamradi, kde je jejich místo, přeživší se dali zbaběle na útěk.
- Došli jsme na místo Arcanem určené. Dveře ve skále, se otevřely jen po vyřešení docela nepříjemné matematické šifry. Ugh. Arcanus však odmítal vstoupit do temnoty. Jeho chování i trochu připomínalo chování Herr Štěpána.
- Za dveřmi byla jeskyně. Zaútočil na nás obrovský had, který plival jed (za šest!) a malou plechovou krabičku (obsahovala stříbrňák a …?). Nela ho rozsekala, rozpitvala a nakonec našla ono "kolečko na provázku" v jedovém vaku netvora. Byl to nějaký náhrdelník, který ihned zabavil Arcanus.
-Cestou zpátky jsme šli kolem rozvalin nějakých hradeb (tušíme, že se jednalo o Maegreshův starý hrad). Pár lidí je chtělo prozkoumat, ale Arcanus na to, že o kus dál budou rozvaliny vnitřního hradu, tady nic zajímavého nebude. Prošli jsme okolo pokřiveného stromu do rozvalin vnitřního hradu, kde jsme nalezli žlutozelený šutr, velkej tak 2*3*2 metru. Arkán si kus toho zajímavého geologického skvostu ulomil. Zničehonic rozbolela nás všechny (!) hlava. Vypadli jsme z toho proklatého místa. (Ten kámen byl později identifikován jako chaotit.)
-Došli jsme do divného hájku, kde byly stromy z našeho dendrofilního snu. Byl tam zajímavý plochý kámen. Želva vytáhl plod, který rostl na stromku ve ex-Teclisově hájku, položil ho tam, ten vyklíčil a začal růst, kolem se začal vztyčovat obrovský chrám elfí bohyně Lilaet. Nacházela se tam spousta magických předmětů (esence, lektvary). Lilaet nám poděkovala za naši pomoc a jmenovala Želvu Teclisovým nástupcem. Snažili jsme se od ní získat nějaké informace, ale odmítla komunikovat s tím, že přichází jen v noci a komunikuje prostřednictvím snů…nepřišla!
-Vracejíc se, šli jsme po poli kolem Ztraceného města. Arcanus hned že tam pudem, že tam bude určo spousta zajímavejch věcí a tak vůbec. Vzhledem k tomu, že jsme to již jednou zkoušeli, věděli jsme co nás tam čeká. Konečně nám docvaklo, že je na čase začít jednat…jsme tak hloupí!!! Měli jsme ho zastavit už když začal lámat ten chaotit!
(Následující odrážka je od Míšy)
-My ho omráčili, Jirka ho ještě zkameněl, pak se probudil, vzal korunu a vyvolal démona. Jeho samotného popadl nějaký zvláštní démonický záchvat (nebo jak to nazvat), že mu žhnuly oči, a když dýchal, tak zraňoval ohněm. Pak jsme ho zase nějak zpacifikovali, Nela si na hůl dala korunu, já si na meč obvázala přívěšek. V tu chvíli se objevil Trangrim, znehybnil nás, předměty nám vzal (...), pak si stoupl před portál, smál se nám, a přesně tu vteřinu, jak přestalo účinkoat jeho kouzlo a my se mohli pohnout, zmizel v portále.
- Po návratu Caledor identifikuje kus šutru jako Chaotit, který je následně odejmut svázanému, neustále se vztekajícímu Arcanovi, a je poslán Caledorem kamsi mimo náš čas a prostor.
-Navštívil nás Maegresh, ale naštěstí se ukázal Malekith a to Meagreshe natolik vyplašilo, že uprchl a nás nechal být.
-Také si odvedl stranou Matyáše, mága ohně a něco si s ním šuškal. To pro Matyáše vůbec nebylo dobré, protože jsme se snažili z něj vymámit, co že to mělo znamenat a byl jsem donucen vytáhnout i palečnice. Fuj. Já tuhle práci nesnáším. Zejména na Matyášovi mi to přijde fakt podlý. Každopádně jediné, co jsme z něj vytáhli bylo, že mu nabídl pomoc při zvyšování moci, aby mohl porazit svého mistra, a tím ze sebe sejmout kletbu, která mu brání být normálním hobitem.
-Po dlouhém přemýšlení co že to sakra budem zejtra dělat, jsme vyhledali Malekitha v jeho hrobce. Řekl, že Meagresh musel použít obrovské množství energie na to, aby přemístil ztracené město (kde ji vzal?) a že přenesl jen město, ne podzemí, kde se nacházely laboratoře, v nichž bude zcela jistě něco, co by se dalo proti Meagreshovi použít. Podzemí prý bylo dobře hlídáné různými pastmi a k jeho otevření je zapotřebí dvou klíčů, on má jeden a ten druhý měl u sebe Trevalin, ale ten je nyní mrtvý.
Den třetí
-Naléhali jsme na Arcana, aby nám zjistil, kde je druhej klíč. On požadoval deset ohnivých esencí, aby se mohl poptat sfér, což je podle naší nové alchymistky, jeho učednice, strašně mnoho, že zrovna tolik vydestilovala ze srdce toho poraženého draka. Nakonec jsme mu je dali a nechali ho pracovat. On vyvolal divného, červenočerného démona, který měl klíč na krku. Jestli jsem dobře pochopil jeho slova, tak pomáhal Meagreshovi s přenesením města, ale Meagresh samotný ho docela štve, protože ho omezuje. Po zdlouhavém přesvědčování nám dal nám klíč a slib, že o tom před Meagreshem pomlčí výměnou za příslib Ztraceného města včetně jeho podzemí. (Ten klíč jsme potřebovali, záležitost s démonem vyřešíme později…)
-Vyrazili jsme teda najít podzemí Ztraceného města. (Cestou se někteří z nás stavili u starého Alchymisty, který prodává lektvary a občas nějaké užitečné artefakty…, znovu je vzal na hůl, zřejmě je schopnější, než se jim na první pohled zdálo, každopádně už je tam prý ten mizera neuvidí!!!) Když jsme šli kolem Chvalkovického rybníka, nebo jezera či čeho(hnilobná nádrž plná černé vody), z toho hnusu vylezl odporný šestiúdý měkkýš, který nás napadl. Byl však na suchu velmi neobratný a tak poměrně snadno podlehl našim mečům. Ukázalo se, že se jedná o bájného Krakena, kůže z jeho čela po destilaci jistě vynese spoustu užitečných esencí. Vzhledem k tomu, že tady prý bývalo šlechtické letovisko, rozhodl jsem se risknout potopení do kalných vod tohoto neblahého místa. Vyhrabal jsem odtamtud magický předmět (zbroj) a trochu stříbra, ale málem jsem za to zaplatil život, když tu mne při vynořování chytilo chapadlo a stáhlo zpátky do hlubin. Jediné, co mne zachránilo, byl Želva, který se proměnil v ptáka, dolétl nad jezero a vytáhl mne ven.
- Naše cesta pokračovala dál, až jsme dorazili k rozsáhlé louce. Uprostřed stál obrovský, stařičký strom. Než jsme se pořádně rozkoukali, na družinu zaútočilo pět ohnivých háďat. Byly to mrštné a nebezpečné potvůrky ale opět podlehly našemu umění. Mohli jsme si tedy strom blíže prohlídnout, zdálo se, že na něm vyrážejí pupeny, ale byl už opravdu sešlý a celý vykotlaný. Nela vyvěštila z křišťálové koule pohádku o krásném stromu, v jehož kořenech se jednoho dne usadil zákeřný ohnivý had a pomalu stromu dusil a vraždil vše živé, co se na něm našlo. Strom chátral a chátral, až byl na pokraji smrti. Tu přijel muž (asi princ) na bílém oři a hada zabil, strom začal opět vzkvétat. Pohádku vystřídala vize temných tunelů pod kořeny, a hromady mrtvých hadích těl pod stromem, kdo ví, co to vše znamenalo… Dle názoru Gabčina už strom neměl šanci znovu se vzpamatovat a jeho dřevo mohlo být velmi užitečné (takové stromy často skrývají silné esence života, tak důležité pro výrobu živé vody). Družina se rozdělila na dva tábory, jeden souhlasil s pokácením stromu, druhý (s druidem v čele) hájil jeho existenci. Nerozhodni, nechali jsme ho nakonec být jak byl.
-Došli jsme k místu, kde bývalo Ztracené město. V cestě nám stál zazděný tunel. Jiřík se pokusil rozbít ho zemětřesením, ale to zasypalo většinu družiny (zasypalo by celou, kdyby pohotově nevytvořil kolem sebe a několika dalších magický štít.) Opravdu zlá situace, o to horší, že jsme si ji přivodili vlastní hloupostí. Spousta polámaných končetin a dost lidí hrozilo exitem. Po namáhavém vyprošťování a opravování zlomenin se družina vzmohla pokračovat v cestě. Vyčerpaný Želva nám svým uměním opět zachránil životy.
-V chodbě byla spousta pastí. Jen několik dlaždic bylo bezpečných. Ač to bylo obtížné, nakonec se nám podařilo projít. Ani zde jsme se ale nevyhli závažným zraněním.
-Na druhém konci chodby však byla bublinovitá bariéra, skrze kterou jsme prošli jen díky dvěma výše zmíněným klíčům.
-Uvnitř byl pekelný žár. Já a Vojta jsme skončili opět na zemi. Naštěstí nás Nela a Gabča od tama vytáhli. Kdyby Nela neměla Ochranu před ohněm, byli bychom odsouzeni k neúspěchu. Takhle byl nejhorší ten šok zpočátku. Bylo nalezeno spousta magickejch svitků, alchymistickejch esencí, učebnic, lektvarů a kdo ví čeho ještě.
-Došli jsme ke dveřím, zamčeným sedmi zámky. Dumali jsme jak se, hrome, dostat dovnitř. Nakonec to vyhrála stará dobrá možnost rozflákat je na cimpr campr. Mezitím nás napadli dva démoni. Zámky odolávaly dlouho našemu snažení, ale nakonec podlehl i poslední z nich.
-Uvnitř byla spousta hejblátek a mačkátek a obrázků a vůbec. Bylo tam mj. zařízení na měnění esencí, zvyšování přítomnosti živlu, teleport do Chvalkovické chaty a mimo jiné také také mapa zobrazující tři existující obelisky, nad ní bylo umístěno zařízení, které umožňovalo ovlivňovat a regulovat energii vyzařovanou studní magie. Dva z obelisků samozřejmě nefungovaly, myslím, že se nám podařilo vyřadit z provozu i ten poslední, který se nacházel ve Chvalkách. Našli jsme způsob, jak vyrobit Mythril! Po chvilce experimentování (a tajemného našeptávání) se Nela a Gabča rozhodly nastavit přítomnost všech živlů na maximum. Začalo to hučet a pískat takovym tim nepříjemnym vysokym tónem, stěny se otřásaly v základech a začaly praskat, v okamžiku, kdy to dosáhlo paralyzujících hodnot, se objevil ten červenočerný démon a bez keců nás odsud vykopal do teleportu ke srubu.
- Zdá se, že náš pokus nebyl tak rozumný, jak jsme si mysleli, Malekith večer pěkně vypěnil (viz. níže). Zřejmě jsme milému démonovi vytvořili naprosto ideální podmínky k existenci. Ještě nás s ním čekají nepříjemnosti
-Z TOHO PODĚLANÝHO TELEPORTU NEVYPADNUL FALGIR!!!
-Před večeří se mi udělalo nějak šoufl. Řekl jsem si, že povečeřím pozdějc, kdoví jestli vůbec, ale najednou většina družiny (vyjma mě a Míši) začala ochabovat a svíjet se v křečích na zemi. (Ehm.) Sesypali jsme se na hostinskýho a tahali z něj informace vrchem spodem, použili jsme Milanův magický prsten, ale jediné co nám sdělil, bylo, že se tu stavovali tři zakuklení pánové, všelisjak se tu potloukali a pak zas vypadli. Jednalo se o staré známé upíry z Rady, vzkázal po tajnůstkáři hostinském Míše, že si ráno přijdou pro oko Khemri, pokud jim ho nedá, čekají nás velké nepříjemnosti.
-Spousta radosti nad nalezenými dovednostmi (Dík, Želva) a hodiny probděné nad tajemnými šiframi, naše úsilí bylo ovšem po zásluze bohatě odměněno, získali jsme životně důležité informace a vlastnosti, o kterých se nám ani nesnilo. Temnota halící naše osudy se trochu rozestoupila a k našim srdcím pronikly paprsky naděje.
-v noci Teclis umírá, pohřeb jest žehem, Želva vede obřad.
- Opět jsme šli navštívit Malekitha. Když se dozvěděl, že se v podzemí roztahuje démon (Jmenoval ho Carkanem, prý zabil jeho sestru.) rozzuřil se a řekl, že čeká, že zítra půjdeme zlikvidovat Meagreshe.
Den čtvrtý
-Ráno dlouhé, předlouhé rozhodování co teď budem dělat a levelování. Vojta se učí magii prazákladu. Přestává se vázat na jeden živel, a ohromným způsobem si rozššiřuje možnosti. Vzhledem k tomu, že Meagreshe jeho zbroj chrání jen před šesti elementy a ne před Vesmírem, který se teďka našemu ex-Nekromantovi zpřístupnil, je to zřejmě jeden z nejlépe protimeagreshovsky vybavenejch mágů v družině.
- Návštěva tří upírů. Aminta (Míša) jde s nimi jednat, Oko nechává uvnitř. Po chvilce jde dovnitř, vyhrabe oko a chce jít zase ven. Je zadržena a omráčena, Oko je jí odejmuto. Jeden upír je zmražen, druhej rozsekán a třetí se proměňuje v netopýra a odlétá. Již plně probraná a svá Aminta se proměňuje v Nosferatu a trhá nebohého upíra na cucky.
- Co dělat dál? Na boj s Maegreshem jsme se ještě necítili a tak jsme se rozhodla využít vzácné věštecké drogy, která byla nalezena v chrámu bohyně Lilaeth. Droga byla velmi silná a účinek se dostavil téměř okamžitě, dlouhá řada vizí Gabče prozradila detaily týkající se zničení Maegreshe v jeho vlastním hradě (hlavně použití 4 runových kamenů), odhalila obraz Maegreshovi nemrtvé armády stojící proti armádě barbarů, také vraždu nebohého trpaslíka, které se dopustil Nagash a Arcanova vnučka Lukrécie, zjevně mu ukradli tři runové kameny. Další vize mě zanesla do neznámého chrámu, zahalen v mlze uprostřed něho stál kamenný oltář bez znaků a ozdob. Poslední vize se týkala starého chrámu (hrobky), ve kterém sídlili upíři a kde jsme zlikvidovali Nagashe.
- Někomu dochází, že u Nagashe jsme našli kámen, jehož očarování z něj dělá klíč k něčemu a že v té hrobce byla tajná místnost. Jdeme na místo a pomocí klíče otevíráme tajnou místnost. Nacházíme tři Runové (Rumové?) kameny a kus Chaotitu. Po dlouhé debatě bereme jenom Runové kameny, nebezpečný Chaotit necháváme ležet na místě. Zjistili jsme, že moc runových kamenů pomáhá snižovat působení nebezpečného chaotitu. Nagash evidentně chtěl kameny využít proti Maegreshovi. Když však šla Čtveřice na Meagreshe, měla kameny čtyři! Caledor se ale domnívá, že na oslabení Maegreshe bude stačit i moc třech. Mimo to se jedná o jiné kameny (ačkoliv runy na nich jsou stejné), než byly ty, které použila čtveřice. Doufejme, že se nemýlí.
-Vracíme se do chaty. Caledor nás opuští. Teda, odchází pryč.
Speciální poděkování Gabče, Míše a Nela za pomoc.
TO DO LIST: Poštvat proti sobě Meagreshe a Barbary, Meagreshe zabít a spálit.
O možnostech zabíjení Carkána a Malekitha bych raději pomlčel už jen proto, že nám pomohli s Meagreshem, takže jsou to vlastně spojenci a frienldy fire mi přijde dost podlá záležitost.
Spize
glory jogo
(GordonFlefs, 29. 1. 2023 22:53)