Schůzky ukončeny.
Všem děkuji za dlouholetou přízeň, společně strávený čas a spousty obohacujících zážitků! Všichni jste vítáni na táboře a dalších akcích DrD.
xovy schůzky světa fantasy. Splň si svůj sen!"
:o)
Příběh kapitola první:
Situace vypadala beznadějně...houfy skřetů nám byli v patách, a trpaslíčích bojovníků bylo málo.Malá naděje vysvitla, když jsme se dozvěděli, že nám barbaři nabídli pomoc..vše směřovalo k záverečné bitvě v poslední trpaslické pevnosti...a na nás bylo, vymyslet plán, abychom měli aspon nejakou šanci na vítězství. Trnem v našem zadku ( můžes to upravit ) byly Trebuchety, které mohly pevnost níčit z velké dálky, aniž by se k nim kdokoli dostal. Ale nebyli bychom to my, kdybychom nevymysleli geniální plán..Cestou k pevnosti jsme šli kolem menší pevnosti, a po strasti plném vymýšlení a plánování, jsme se v ní spolu s několika trpaslíky ukryli, a pomocí našeho pána živlu ( Vojty ) jsme se tam schovali....Když se u pevnosti utábořili skřeti, tak se zlodějka vydala na průzkum, vše klaplo jak mělo.¨Když ráno většina skřetů odešla, tak jsme vyrazili za nimi, ale v dostatečně velké vzdálenosti, aby nás nezahlédli.
A pak nadešel ten den, kdy se rozhodlo o osudu trpaslíků.....vybrali jem si jeden trebuchet a zaútočili..boj byl velmi krytý, sice nám pomáhaly vyvolaní elementálové, ale mezi skřety byl i alchymista, takže se to mírně zkomplikovalo, ale nakonec jsem svůj ukol splnili, a dali se na ústup... byli jsme však dohnáni. a nastal druhý boj... skřeti neměli šanci proti naší dobře vyzbrojené, sehrané a relativně zkušené družině, když v jednom okamžiku se tam objevil nějaký obr, či troll. A to byl mazec... Společnými silami jsme ho však dostali do kytek.. Bitva skončila vitězstvím trpaslíků, a my byli obdarováni mocnými předměty za naše zásluhy, v boji o přežití trpaslíků..... nyní nás čekají nové úkoly
Osvald
Kapitola druhá:
Dalšího dne po bitvě neočekávaně přijela elfí loď nabytá elfy ve zbrojích. Byl to docela překvapující pohled. Jejich velitel přišel totiž žádat trpaslíky o pomoc při počínající revoluci (kterou jsme způsobili my a jsme na to hrdí). Naše družina byla proti, bylo sice nabízeno za odměnu 500 elfů na pomoc dobívání trpaslíkova ze skřetích spárů, ale to samé by nám nabídli revolucionáři kdyby se jim povedl převrat. Trpasličí král však byl jiného názoru. Zhostili jsme se úkolu potlačení revoluce, protože jen my jsme mohli vše udělat tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Když jsme se přepravili do elfí republiky, doletěli jsme na náš známý revolucionářský ostrov, kde jsme řekli veliteli o plánech ministra, o tom že nás poslali abychom je tu vybili a ze on nám za to má nabídnout 500 elfu na pomoc při dobývání trpaslíkova. Společně jsme vymysleli plán. Musíme teď zabít dva magy ze sněmu a jednoho pouze omráčit a pote se zmocnit kdesi ukrytého artefaktu z vesmíru (údajně je to kus hvězdy).
To nás čeká příště ;-)
Cluth (Ababakar) nebo zkrátka Mrogroth!
Kapitola třetí:
A bylo to tu zas. Souboj, u kterého nikdo nevěděl jak dopadne. Měli jsme přepadnou a porazit Radu Mágů, skládající se ze tří členů. Rudla(mimochodem velmi zdatný mág), byl jedním z nich. Dostali jsme instrukce od nejušatějšího a nejmoudřejšího elfa, který této radě velel, abychom Rudlu pouze omráčili, jeho též jen zmrzačili, a ostatní dva mágy, z nichž jeden měl být špion, zabít. Mirek(já:D) vyrobil pro nás svitky, které jsou proti magii, ale bohužel nebyli až zas tak silné. Entalpie(Míša) hrála na flašinet, který jim snižoval pravděpodobnost seslání kouzel téměř o polovinu. Kytarový virtuoz jménem Osvald hrál na kyatru, aby se jim hůře bojovalo. Na Clutha(hubner) seslala Entalpie neviditelnost, a on se postavil k rohu dveří, čekajíc na to, aby mohl omráčit Rudlu. Dveře se otevřeli. Lucka právě nakopávala nejušatějšího elfa do oněch míst, kde je to opravdu citlivé(pánové souhlasí:D),aby nebyl bojeschopný. Když to rada mágů uzřela, pustila se s námi ihned do boje, v tu chvíli Cluth 3x praštil po hlavě Rudlu, a tím ho omráčil. Boj se tedy téměř celý odehrával mezi naší šestičlennou družinou(ikdyž Kříž se celou dobu jen strachem krčil v koutě) a dvěma mágy. Jeden z mágu se proměnil v 20-ti metrového draka, druhý si zas vykouzlil magický bič plus nějakou stvůru poskládanou z mnoha přírodních živlů. Po chvíli usilovného boje, Mirka napadlo, že by mohl stvořil to, co ještě nikdy nespatřil-10-ti metrového elementála. Vyvolal Gnoma(elementál země), protože je nejsilnější,a na vysokém levlu má výborně se uplatňující vlastnost. Elementál dostal jméno Jindra. Síly se zas dostali do rovnováhy. Jako první Jindra zaútočil na draka. Pár ran mu zasadil,ale drak stále nepadal. Když drak Jindrovi opětoval rány dvojnásobně, rozhodl se Mirek, že Jindra zasadí drakovi klíčovou smrtelnou ránu. Speciální útok se povedl, a drak zkameněl. Ovšem mezitím se uprostřed boje objevil nejušatější elf. Rozběhla se za ním Lucka, a dala mu pěkně do huby:D. Jednou z ran mu zasadila tak, že se praštil o stěnu, a mozek se mu rozmázl o tentýž materiál. V tu chvíli by každý Lucku nejraději poslal do ****. Když nám bylo divné, že by se po jedné ráně stalo toto. Vysvětleni dodnes nemáme. Zůstal tam tedy jeden mág a ta stvůra. Mirek a Lucka byly ovšem v boji oslabeni, jelikož na ně dříve jeden z mágů poslal bledý blesk, který ale samozřejmě zastavil Mirkův svitek. Tedy…Cluth řezal do bestie, mág šel řezat do Osvalda. Zlejskal ho tak, že mu ani lektvar Chodce Jana nepomohl,a upadl do agonie. Po chvíli sem se do boje pustil i já s Luckou. Já sem střílel svou upravenou kuší a Lucka používala svoje vytříbené bojové umění. Po chvíli upadl mág Lucčinou pěstí do mdlob, a zbývala akorát ta bestie postavená ze živlů. Přišel ji natlouct už velmi vysílený Jindra, který po chvíli boje úplně padl. Bestii zabil Míšin černý blesk. Boj skončil. Kříž konečně celý ještě stále ustrašený vylezl ze svého koutku. A my se nyní vydáváme hledat artefakt, který chrání tento ostrov…….
MireK
Kapitola čtvrtá:
Po onom slavném vítězství, jehož provozování stálo více hluku, než bychom byli bývali čekali, bylo nutné dostat se urychleně pryč z paláce, neboť se všude okolo začali shlukovat elfští mágové dožadující se vysvětlení. Vyřešili jsme to vskutku brilantně – Cluth, ten šikula jeden vousatý, vypil svůj lektvar metamorfózy a proměnil se v předtím bezvědomého Rudlu. Naprosto bez konfliktu prošel ven, následován koštětem, slzným plynem a dvěma Houbami (ano, druhá metamorfóza, jak jinak než od Delorfina, nebo jak se kruciš jmenuje). Venku jsme však byli přistiženi zbylou elfskou komunitou, která nás chtěla polapit a předvést před Nejušatějšího. Chudáčci nevěděli, že jeho mozek právě stéká po stěně jeho vlastní kanceláře. Situaci opět zachránil Rudla (Cluth), kterýžto zapůsobil svou božskou mocí a vlivem a nás nechali jít. Vydali jsme se tedy hledati Hvězdu.
Po chvíli složitých dedukcí jsme usoudili, že je logické, aby se onen artefakt nacházel ve středu ostrova. Vzlétli jsme tedy a hledali ho. Našli jsme však jen bažiny, ani stopu po něčem tak mocném, jen kvanta magenergie. Při podrobném zkoumání močálů jsme objevili nečekanou pomoc – byl jím hobit, válečník, který poslední roky svého života trávil zde v bažinách. Nabídl nám skvělé posilnění v podobě obrovské pečené žáby - celé bažiny byly totiž proseté obrovskými mouchami, které požíraly ještě větší vážky, které baštily tyto obrovské ropuchy. Mirek byl unešen, chtěl tu už navždy zůstat a lovit a destilovat toto magií zmutované tvorstvo, nicméně jsme ho potřebovali. Ještě vysílení včerejším bojem jsme byli nuceni vydat se do bažin a hledat Hvězdu. Domorodý hobit nám byl prd platný. Nebyl s to nám říct, zdali tu kde viděl elfa. Naštěstí nám přálo štěstí a my jsme jednoho na vlastní oči zřeli nořícího se z bahna. Tehdy nám to došlo – Hvězda je pod bahnem.
Cluth pak opět prokázal své hrdinství a jako první se vypravil do bahna, aby posléze objevil jakousi bublinu, které umožňovala pod bahnem dýchat. Vypravili jsme se tedy dovnitř, jen Entalpie a Osvald byli moc vystrašení a nechtěli být umazaní od bahna, a nenásledovali nás. Labiryntem bublin (byly to úžasné zážitky – viděli jsme tvorečky plující v bahně ZESPODA) jsme se dobelhali k jakémusi vodopádu. Bystřejší z nás hned odhalili, že to není obyčejný vodopád, že je to pěstěný mramor. Ostatní na to taky časem přišli, jen Delorfina a domorodého hobita jsme o tom nemohli přesvědčit (ani když si díky tomu málem polámali prsty). Našli jsme tedy chrám, avšak neměli jsme vchod. Zkoumali jsme a zkoumali, i na chrámovou kopuli jsme vylezli, avšak vchody byly také kryty iluzí, tudíž nás opět zachrániti musela inteligence družiníků, jež tuto podlou iluzi opět odhalila. Vstoupili jsme.
Interiér chrámu nás fascinoval – byl tak obrovský, a ty sochy až ke stropu, vrchol elfí architektury a to vše ještě doplněno nadpozemskou oktarínovou září Hvězdy. Celý dojem kazili jen dva živí šikmouší. Okamžitě se na nás vrhli, na pomoc si, srabi jedni, přivolali ještě dvě sochy. Jeden z nich se nás pokusil přikovat na místě, avšak my mocní (jistěže ne všichni) jsme mu odolali. Započal lítý boj. Rubali jsme je, seč jsme mohli, povolali si na nás další dvě sochy. Byly tak vysoké, Mirek mezi nimi kličkoval na koštěti a sem tam něco vystřelil ze své apgrejdované kuše. Válečníci a já jsme se taky činili. Sochy se zdály býti nezdolnými soupeři, avšak my jsme je hrdinně pobili, taktéž mágy. Ovšem za cenu mnoha zranění, já, nebýt zachráněna Delorfinovým magickým krystalem, byla bych mrtvou. Avšak opět jsme slavně zvítězili. Hvězda byla naše. Tušili jsme ale, že vezeme-li artefakt z jeho podstavce, zhroutí se magické pole, vzduchová bublina zmizí a my se utopíme v bahně. Koumali jsme a koumali, až situaci vyřešil domorodý válečník – jednoduše ten kámen sebral. Tehdy jsme byli opravdu ve srabu - do chrámu se řinulo bahno. Museli jsme se zachránit, já s Vojtou jsme se díky našim magickým schopnostem dostali na povrch, ostatní jsme tam nechali. Ti se naštěstí díky bleskurychlé reakci táké dokázali po stěně chrámu vyšplhat nahoru. Žili jsme, měli jsme Hvězdu a zdrhali jsme…do Trpaslíkova.
Dlouhé dny cesty nás částečně uzdravily. Do Trpaslíkova jsme dorazili v dobré kondici a hned jsme si to mířili ke králi. Pochválil nás za rozprášení povstání a daroval nám slíbenou odměnu – 1000 zlatých…dohromady pro všechny. Za tuto sumu jsme u alchymisty výhodně nakoupili zánovní létající koberec, a identifikovali lektvary a svitky nalezené u mágů – díky nim jsme Hvězdu umístili do mimočasoprostorové kapsy, kde ji nikdo nikdy nenajde.
Na koberci, varanovi a koštěti jsme posléze vyrazili k druidům, kam Hvězdu navždy umístíme. Po cestě nás stihly mnohé trable – byli jsme hledáni mnoha elfími mágy, někteří za námi dokonce posílali svoje havraní mazlíčky. Nikdy si je nehlaďte – tuhle chybu udělal náš milovaný Delorfin a byl tak zákeřným kouzlem donucen vzít Mirkovi svitek, co otevírá kapsu s Hvězdou. Nezdařilo se mu to, myslel si, že když mu ve spánku paralyzuje ústa, nikoho ostatního neprobudí. Mýlil se, my jsme mu dali pořádnou nakládačku a bard nám na kytaru hrál. To však nebylo všechno! Posléze nás přepadl majitel toho havrana. Ukradl dva svitky a zdrhal. Entalpie ho však hrdinně pronásledovala portálem, majzla ho holí a oba svitky mu sebrala. Pak chudinka bloudila lesem, než ji Mirek díky svému bystrému zraku a vystřelené ohnivé kouli našel. Další příhoda následovala v hobitíně, příchozí mág poslal celou vesnici, aby nás zabila. Naštěstí jsme smrti unikli. Tentokrát jsem ho portálem pronásledovala já a pustila se do něj. On však rafinovaně prohodil naše těla a když nás družina našla, byla mystifikována a pustila se místo do něj do mě…vlasně oni si mysleli, že do mága – byl totiž v mém těle, takže to vypadalo, že on jsem já a já jsem on . Naštěstí jsem se dostala pryč, mág v mém těle se však vetřel do družiny snažíce se získat svitek a Hvězdu.
Družina mířila k druidii, byli blízko, uvědomovali si ale jakousi změnu v chování jejich ninjy, podezření narůstalo. Narostlo tak, že dál pokračovali pěšky. A tehdy zákeřný mág využil příležitosti – zhypnotizoval Mirka, aby mu nenápadně přinesl svitek (ten prohnaný alchymista ho totiž předtím dal preventivně do úschovy našemu paladinovi). Získal ho, avšak v tu chvíli jsem se odkudsi vynořila já a svitek byl opět náš. Pěkně jsme se o něj porvali. Šmejd kouzelník v mém těle používal jakýsi zákeřný magický štít, takže to pro nás bylo poněkud ztížené. Avšak opět jsme zvítězili, vděčíme za to také Entalipiiným bleskům, a já jsem měla zpátky svoje tělo. Mága jsme společným úsilím rozčtvrtili, jeho havrana jsme si prozatím nechali (bude z něj dobrá pečínka).
Teď jsme v druidii a čeká nás setkání s druidy.
Lucka
Kapitola pátá:
Vstoupili jsme tedy do druidského háje, abychom jim mohli hvězdu předat. Místo druida jsme však narazili na ne zrovna přátelského medvěda, který nám hned uštědřil pár krutých ran. Když ale Mirek zašustil na dubový lístek, medvěd se přeměnil ve druida. Chtěli jsme po něm, aby nás zavedl do tajného lesního města elfů, že jim chceme odevzdat hvězdu. Myslel si, že mu lžeme a chtěl nás tedy z háje vyhodit, ale pak se nám ho podařilo přemluvit, aby tedy aspoň svolal radu druidů, aby se o tom mohli poradit (a to dokonce navzdory vysoce neúspěšnému přesvědčování našeho drahého barda Osvalda). My že se prý máme vrátit za půl roku.
Jelikož jsme neměli na výběr, museli jsme les opustit – navíc náš paladin se chtěl vypravit někam, kde by sehnal slona, takže jsme aspoň měli co dělat, než ten půlrok uplyne. Ovšem když jsme na koberci (popř. koštěti a varanovi) zjistili, že nás zase sleduje další z ministrových mágů, stočili jsme to zpět a někde v lese jsme pak přistáli. Při našem bloudění jsme potkali pár mírně nepřátelských stromů, které potřebovaly zakořenit, a jako bonus navíc rozzuřeného medvěda, kterého jsem ale hravě usmahla bleskem.
Záhy jsme však zjistili, že nejsme jediní, kdo trpí útoky stromů. Narazili jsme totiž na skřítka-druida, na kterého útočily ty stromy hned dva – i přesto se nám je povedlo poslat „do kytek“. A druid, vděčný za záchranu života, se nás nakonec po úpěnlivém přesvědčování rozhodl přece jenom doprovodit do toho elfího města. Asi po dnu cesty jsme měli tu čest se opět setkat s tím prvním druidem. Snad jen nějakým zázrakem svolil, aby nás Květoslav do toho města zavedl. Ale abychom nevěděli, kde přesně leží, vykouzlil skřítek temnotu, která nás provázela celou cestu až do města.
Mirek měl k druidům docela zajímavý projev, ale ani po něm nám neuvěřili, že hvězdu skutečně neseme…teda do chvíle, než jsme ji vytáhli. Jako odměnu za její navrácení nám každému dali na první pohled obyčejné dřevěné náramky. Byly však vyrobeny ze dřeva stromu, do kterého se hvězda vkládala, a umožňovali projít ochrannou bariérou hvězdy. A Mirek dostal pytel žaludů. Že by na krmení srnek? :P
Každopádně teď jsme zrovna na cestě do lidského království, kde bychom se (snad) mohli potkat s ostatními trpaslíky, kteří se rozhodli lidem pomoct.
Míša
Kapitola šestá:
Poté co jsme dorazili do Lidského království, vletěli jsme do jednoho neznámého města kde jsme chtěli doplnit zásoby. Všude se váleli mrtví různě po příkopech ale většinou je hromadili na zdejším hřbitově. Měl jsem takový zvláštní pocit radosti i když to pro někoho nebylo zrovna namístě. Z ničeho nic však začli někteří mrtví vstávat a nechávali se mnou ovládnout. Bylo to velmi zvláštní. Chtěl jsem je vzít s sebou ale na koberci již nebylo místo a byli jsme nuceni je zde nechat. Nemohli jsme zde ani doplnit zásoby páč všechny obchody a hospody již byly zavřené. Tak jsme letěli dál. Dalšího dne jsme doletěli k velké rostoucí dřevěné palisádě. Zde se nejspíše bude odehrávat největší bitva tohoto věku. Přeletěli jsme palisádu a zastavili se ve vesnici kde jsme se dozvěděli plán jak chtějí zbrzdit skřety. Chtěli údolí mezi palisádami zatopit vodou z hráze. O dva dny později jsme doletěli do nového hlavního města. Obchodovali zde ministrovi elfí obchodníci. Prodávali zde své zbraně, když jeden z elfů přišel a nenápadně se zeptal jestli nemáme trávu nebo tabák. Dal jsem mu balíček tabáku a on nám za to prozradil pár informací z Elfí Republiky. Zde se stavěla obrovská pevnost. Nebyla však šance že jí dostaví ještě před tím než sem příjdou skřeti. Doletěli jsme k bílé věži kde jsme se setkali s Lothiel, vrátili jsme ji synka, a promluvili si s ní o přicházejících hrozbách. Dala nám glejt že máme plnou moc v hledání v knihovně hlavního města. Zde jsme našli další informace o Stínovém draku, a armádě nemrtvých na konci 1. věku. Spojenectví dobra udrželo pevnosti až do rána a ráno byla armáda nemrtvých oslabena a zničena. Drak byl zahnán do hory Osudu mágy. Byly zde i zmínky o tom že na straně dobra bojovali i ledoví obři.
Cluth-Ababakar, nebo zkrátka MROGROTH
Kapitola sedmá:
Po velmi dlouhé době strávené studiem ve Velké knihovně lidí, jsme dumali nad dalším dílem naší cesty. Náš cíl bylo najít cokoliv, co by nám pomohlo v boji s přibližující se armádou krvelačných skřetů. Nejdůležitější bitva byla naplánována mezi dvěma řekami, které jsme chtěli rozvodnit a celou plochu bitvy zatopit.. Jako velmi dobrý, se nám jevil nápad , že bychom to mohli nějak zamrazit, a tím zneškodnit většinu armády. V knihovně jsme zjistili, že skřeti útočí pouze v noci, a že onen obávaný přízračný drak se velmi bojí slunečního svitu..všechny tyto informace byli zaznamenány při 1. válce se skřety a nemrtvými, kterou vedli lidé a spojenci kdysi dávno.
Vodítkem se nám stala zvláštní událost z dějin, když hory v lidském království, situovaného v tropech, najednou zmrzli. Povídá se, že to udělali jejich mágové před mnoha lety, ale už se neví proč ani jak to udělali. A hlavní knihovník nám ještě řekl a jedné z posledních vesnic,kde odpočívají kovář a vědma. To byl podnět pro to, vypravit se tam a zjistit něco víc. Většina družina jsou ale lenoši a rozmazlenci, a zůstali v teplíčku knihovny a hlavního města, my ale ( osvald , Mirek a Mrogrothek ) jsem se odvážně vydali do ledových hor. U hor nám začala být zima, tudíž jsme oblékly naše teplé prádlo ( třeba kožichy) a vydali se hledat onu vesnici. Když jsme hledali místo ke spánku, narazili jsme na jeskyni, do které ale vedli stopy ( asi medvědů) a jelikož jsme je později i zahlédli, tak jsme museli přenocovat pouze na našem koberečku..byla nám hrozná kosina, a já a Mirek jsme nastydli a dostali kašel, Míra dokonce i chřipku. Po ztrastiplné cestě jsme nakonec dorazili do vesničky, velmi útulné, a vydali se zjištovat informace. Naše první kroky vedli samozřejmě do hospody 
. tam jsme potkali kováře , který jak jsme zjistili byl paladinem, tudíž Mrogrothův bratr. Já tam potkal kamaráda barda, takže jsme společně zahráli a lidé v celé vesnici z nás byli velmi unešeni.. potom přišla ona babka kořenářka, a pomohla Mirkovi od chřipky, a my si velmi příjemně odpočinuli.
Osvald
Kapitola osmá:
Ano, ano. Není nad to, vydat se do zamrzlé jeskyně bez poloviny družiny.:-) Hledali jsme něco, jako srdce hvězdy, avšak s jinými účinky. Neměli jsme sic moc peněz na to, abychom si koupili řádné vybavení, ale obětovali jsme je všechny plus nějaké cetky k zaplacení těch krámů:-D. V horách byla krutá zima, a my neměli nic než 3 kožichy. Udělal jsem proto pár ochran proti mrazu, chřipce a jeden kabát proti mrazu(který jsem samozřejmě nosil já:-D) A zhruba 10 hlín. Vědma nám ‘‘dala‘‘ mastičky proti omrzlinám za podmínky, že ji doneseme 2 malinký safírky. Mrogroth si koupil dřevorubeckou ohnivou sekyrku, jelikož ta jediná byla finančně únosná:-D). Nyní jsme byli připraveni vyrazit. Vstoupili jsme tedy do jeskyně a já na začátku vyvolal elementála ohně. Hned na začátku na nás vybafl kousek ledu, se kterým jsme se střetli. Ti dva volové(Mrogroth a Osvald) si samozřejmě nevzali ochranu proti chladu, a schytali to celkem za docela dost životů. Ale i navzdory tomu jsme souboj vyhráli. Poté jsme putovali celkem dlouho asi hodinu a půl, a narazili jsme na dva ledy, tentokrát už připraveni. Salamndr jednoho celkem rozrýval, když v tom se nám za zády objevil další. Po celkem vyčerpávajícím boji jsme je pobili, a ze země sebrali safíry, které po nich zbyly. Postupovali jsme tedy hlouběji do jeskyně, a našli číši, ze které vyvěral chlad. Šli jsme tedy blíže a v tom na nás zaútočil ohromný kus ledu(téměř dvojnásobný než ti předchozí). Sviňák mi zabil elemntála(120 magů v hajzlu:-D), a pustil se do nás. Stál nás opravdu hodně sil, ale nakonec lehnul, a vypadl z něj tak obrovský safír, že ho Osvald jakožto bývalý zjoděj odhaDoval nejméně na 100 000 zlatých(ti co tam nebyli, tak ať si řádně zkontrolují počet nul:-D). Sebrali jsme ten kámen, kvůli kterému jsme tam byli, a vraceli se zpátky.))
Mireček:-D
Kapitola devátá:
A teď nám nastávali ty nejmilejší povinnosti jako:výcvik, rozfofrovat 100 000 atd. Tak tedy, týden jsme strávili ve vesnici, já poprosil kováře aby mi z mého mithrilu zhotovil meč a přilbu. Avšak během výcviku jsme slýchávali stále intenzivnější otřesy půdy. Nikdo z nás nevěděl co to způsobuje, až jednou jsme se vydali ke zdroji. Nevěřili jsme svým očím, před námi zpočinula stvůra velká zhruba 50m. Ze začátku jsme si mysleli, že je nepřátelská, ale časem jsem se s ní skamarádili. Byl to dávný obr, který bojoval na konci předešlého věku proti skřetí armádě. Velmi se divil, když jsme mu řekli, že se píše rok 777 a, že někdo zamrazil hory, ve kterých byl uvězněn. A stále nám opakoval frázi:,,Mám hlad‘‘ a my měli celkem asi 60 zl. když si i Osvald odjel do teplíčka.:-D. Vydali jsme se tedy s ním do vesnic kde sežral pár krav, bochníků chleba, a placek. Za všechno jsme řádně zaplatili. Putovali jsme tedy na sever do hlavního města, a cestou jsme se připravili o všechny finance. Musel jsem dokonce prodat svůj zlatý řetěz, abychom ho nakrmili. Před branami hlavního města na nás celkem koukali a nechali jsem tedy obra kousek od hradeb, a král si nás pozval na kobereček. Poté co jsme mu řekli, že ten obr potáhne s námi do války a o plánu, který máme jsme mu ukázali ten safír. Čuměl jak péro z gauče, a ihned si pozval klenotníky: ti taktéž nevěřili vlastím očím a nabídl nám za něj 150 000 zl. Ale já to uhandloval na 180 000. Tak jsme si je ve dvou rozdělili:-D Peníze jsme si uložili do místní banky, a začali utrácet. Já jsem si udělal novou elemntální hůl na 4000 magů a hned si za 63 000 ty 4000 magů do ní koupil. Morgroth si koupil ostrov, na kterém pěstuje tabák, a má na něm své ůředníky. Ale nýní nemáme času na zbyt a jedeme do delty, kde se odehraje válka…
Mireček:-D
Kapitola desátá:
Po náročných nákupech, kdy hoši stihli rozfofrovat téměř všechno, co u sebe měli, jsme se spolu s naším obřím přítelem Octopusem a se zmrazovacím pohárem konečně vydalli zpět k deltě. Cestou jsme měli tu čest se i účastnit kázání zvláštní sekty se sluníčky, o kterých Morgroth tvrdil, že jejich členy viděl u hlavního města nabodané na kůli. Uvažovali jsme, že bychom se jen tak ze zvědavosti mrkli, co jsou zač a přidali se k nim, ale nakonec jsme si to rozmysleli a pokračovali dál v naší cestě. Dorazili jsme tam ještě s předstihem a tak jsme měli dost času na to, abychom promysleli strategii našeho nastávajícího boje. Octopus tvrdil, že o draky se postará, takže o tohle jsme si přestali dělat starosti, stejně jako o zbytek skřetů – od čeho by tu taky jinak byla armáda, že? Ne…my se snažili vyřešit, jak přesně lít pohár, abychom co nejefektivněji a nejrychleji zmrazili zalitou deltu. Padlo tu pár návrhů, ale pořád jsme s nimi nebyli spokojení. Nakonec jsme udělali to nejjednoduší – prostě jsme to lili z břehu. Účinek byl samozřejmě okamžitý, takže skřetí armáda si vesele trčela v ledu. Těch pár, co se odtamtud nějak dostalo, jsme zabili buď my, vojáci a nebo je rozdupal Octopus. A co se draka týče…skončil jako parádní skluzavka. Mirkovi se ho totiž pomocí větru podařilo doslova zastavit v letu, aby ho Octopus mohl dohonit. Ale Morgroth dostal úžasný nápad a tak nasedl na svůj létající koberec s pohárem v ruce, vyletěl nad draka a nechal ho zamrznout. Jak jsem prostě řekla – skončil jako skluzavka. Teď už nezbývá nic jiného, než počkat na rozbřesk.
Míša
Kapitola jedenáctá:
Po tom těžkém, namáhavém a naprosto vyčerpávajícím boji se pánská polovina družiny rozhodla, že by si zasloužila nějakou tu dovolenou tady v táboře. Moire (Lucka) a já jsme se jim to ani nenamáhaly rozmluvit. Radši jsme popadli pohár a zamířili jsme s ním do ledových hor, neboť čas, do kdy jsme ho měli vrátit, se nám pomalu ale jistě krátil. Cestou, která byla mimochodem docela poklidná, jsme se stavily kvůli mé osobní záležitosti v Bílé věži a při té příležitosti jsme si odtamtud půjčily Evžena, což se nám pak docela hodilo (zachránil nám naše věci, když je chtěl ukrást zloděj). Nezdržely jsme se tam dlouho a tak jsme brzo dorazily do hlavního města. Tam jsme zaslechly, že za pár dní mají Sluníčkovci konat nějakou pouť do toho jejich světa klidu a nesmrtelnosti, nebo co to vlastně slibovali. Rozhodly jsme se, že to pak prověříme, ale napřed jsme dokončily náš prvotní úkol – vrátit pohár. Paní živlů nám byla vděčná, protože už dlouho by nebyla schopna udržet hory jakž takž zledovatělé. Taky jsme vyzvedly našemu Mirkovi jeho helmičku, kterou si zde nechal udělat.
Cestou zpátky jsme se zastavily v hlavním městě pro prozkoumání té Sluníčkovské věci. S jistými menšími obtížemi se nám povedlo zjistit, že tento kult vedou upíři. Ale ti jsou jen „nastrčené figurky“ a za tímhle vším stojí někdo, kdo si říká Carlos – bohužel se upíři ve svém rozhovoru jaksi zapomněli zmínit, kdo to je, takže tohle zatím zůstává hádankou. To jsme zjistily v předvečer velké poutě. Bohužel…nepovedlo se nám do té poutě nějak zakročit (těžko se mi to přiznává, ale vlastně jsme o to ani nijak nepokusily – kvůli vyčerpání) a tak všichni ti lidé, zaslepeni touhou po nesmrtelnosti a těch dalších slíbených věcech, skončili bůh ví jak a bůh ví kde – za oltářem se totiž skrýval portál podobný tomu, s kterým jsme se už setkali v hoře Osudu. A právě jím všichni prošli. Zvláštní bylo, že neuběhly ani dva dny, a budova, ve které kult sídlil, byla naprosto vystěhovalá. A místo zlatých hávů si jeho hlavní představitelé oblékli černé…hm…čím to asi bylo? :P
Jelikož jsme už neměly nic jiného na práci, vydaly jsme se pomalu zpět do tábora. A chudáčka Evženka jsme cestou zase předaly zpět do péče jeho milující mamky Lotiel.
Míša
Kapitola dvanáctá:
Po namáhavé bitvě proti skřetům a drakovi jsme celých 14 dní odpočívali, cvičili se, nechávali si vyrábět zbraně.Když jsme zrovna spali, probudil nás děsivý křik dělníků kteří utíkali před hrstkou zombii. Jednoduše jsme je rozsekali ale podivné bylo odkud asi přišli.
Šli jsme zkontrolovat Jestli je drak zamražený a jestli ho hlídá čaroděj z bíle věže. Opravdu hlídal a také nám řekl že kdosi v táboře sesílal temná zaklínadla. Rozhodli jsme se ho najít koulí ale koule nebyla schopná to zaříkávání najít. Nemohli jsme s tím dál víc nic dělat a tak jsme šli spát.
Dalšího dne jsme chtěli dopadnout ty vyvolávače, když jsme dostali havranem vzkaz že znovu někdo sesílá temné čáry. Bylo to bez šance, jako hledat jehlu v kupce sena. Letěli jsme tedy na bojiště kde dnes vstávaly Mumie. Dávali jsme si rovnocennou bitku kterou jsme vyhráli avšak přilétly dvě stvoření které vypadaly jako upíři které nám až na mě a druida dali přes hubu. Když upíři dostávali poslední rány přilétl kostěný drak, který měl v hrudníku rakev. Byl v ní náš starý známy nekromant Kája. Nějaké tajemné pouto mne přinutilo dotknout se jeho čela ale v tu ránu Kája ožil a já upadl do bezvědomí. Kolem vstávali další mrtví a běžel k nám čaroděj z bíle věže. Jakmile ho Kája viděl luskl prsty a zmizel. Drak vzlétl a rychle začal mizet v dálce. Bílý čaroděj kolem nás držel ochranou bariéru aby na nás nemrtví nemohli, a ti k ránu opět padli do věčného spánku.
Áda
Kapitola třináctá:
A tak se stalo, že se na scéně objevil náš milý, temný, starý přítel. Byl to Kája. Netušili jsme, jaká zlá, zvrácená síla či mocnost za tím stála, ale byli jsme šokováni. Kája, ten mrtvý negromant Kája. A najednou už nebyl naším přítelem, neb proti nám zbraň obracel.
A my jme se stáhli. Stáhli jsme se do vesnice, kde jsme slavili a zapíjeli Mroghrotovy kolikáté narozeniny. Dopili jsme poslední zásoby a nehorázně jsme se zlískali. Naštěstí následovaly dny nicnedělání, takže nám naše opice nebyla záhubou. ALE! Uběhlo několik dnů, když našeho bystrého Osvalda ze spánku vyrušilo podivné chřestění. „ Co to je?“ ptali jsme se. Byly to kosti. Chřestící kosti. Byl to kostěný drak. A tak jsme se na něj hrdinně vypravili. Chrabře jsme proti němu bojovali, i když nás všechny shodil z koberce a koštěte. Mroghrotek do něj řezal, seč mu síly stačily - dokonce mu zlomil palec, já, slaboučká gravidní hobitka, jsem ho lámala nunčaky, až prostředníčky praskaly, náš úžasný alchymista Mirek do něj pálil jednu šipku za druhou, mágyně Entalpie mu ubalila jednu pořádnou bledým bleskem, Mirkův gnóm Mirka vlastním tělem statečně chránil, a Osvald nám k tomu všemu na loutnu hrál. Drak však ne a ne chcípnout a kdykoliv nás zranil, zdál se být, mrška jedna, o něco silnější, než předtím. Byli jsme vyčerpaní, bojeschopná polovina v bezvědomí a pak Mirek dostal ten geniální nápad. „Pošlu na něj raketu“, řekl si. „Jakou?“ zeptal se Osud. „Tu, co sem čórnul tomu alchymistovi…“, a Osud se zasmál. Jakmile Mirek raketu vypustil, začali jsme se bát – vypadala staře, několikrát během svého letu zhasla, ale pak. Prásk, a z draka zbyla jen hromádka prachu.
Propukli jsme v jásot, ale ještě tu byl Kája. Nebyl nadšen, že jsme mu zničili jeho milovaného domácího mazlíčka. Dokonce se kvůli nám přestal prát s mágem Bílé věže, kteréhož kolegy hlava kolem nás jen těsně prolétla. Byli jsme vyčerpaní a báli jsme se ho. Tak jsme zvolili taktický ústup zpět na koberce a košťata. Poslední, co jsme zahlédli, než nás a Káju pohltila noc bylo, jak onen prohnaný negromant tahá z popela jakýs černý šutr, a v tu chvíli nás napadlo: draka ještě uvidíme.
Lucka
Byli jsme v nezávidihodné situaci. Po té, co jsme si promluvili s Lotiel, sme se pokusili vypátrat kde asi Kája sídlí. Zkusili jsme se zeptat naši magické koule, a ta nám prozradila hory na sever od království Malibu. Rozhodli jsme se tedy, že se tam vydáme. Letěli jsme asi 2 dny, a 1 noc ještě pobyli v hospodě. Nakoupili jsme zde nějaké jídlo a já s Osvaldem ještě Krakonošovu fajfku plus nějaký ten tabákJ. Hned ráno jsme odletěli do hor a potkali Káju ještě s nějakou zelenou zrůdičku. Po chvilce nám došlo, že se jedná o goblina, a když jsme sletěli ještě níž rozpoznali jsme v něm našeho starého přítele Huhlu. Huhla se na nás jen otočil, nic neřekl a kráčel dál. Potom si Kája vytáhl svoji magickou šachovnici a nějaké figurky. Abychom lépe viděli přiblížili jsme si obraz naši koulí a uzřeli že na šachovnici sou tyto figurky: černý král, černý jezdec a bílý pěšáci. On však táhl jen jezdcem mezi pěšáky. Po dlouhé noci, kterou jsme ho stále kontrolovali jsme se rozhodli že se vydáme blíž. Opatrně jsme se proplétali mezi stromovím, a těsně před šachovnicí jsme ucítili poněkud nečekaný smrad, avšak u šachovnice nikdo nestál. Došlo nám co to asi může způsobovat, a když jsme se podívali směrem k lesu stejnak sme nevěřili vlastním očím. Postava v černém plášti byla v dřepu, a dírkou o průměru zhruba 2-
Mirek
Kapitola patnáctá:
Konečně jsme dorazili do tábora. Potřebovali jsme někoho požádat o vojenskou pomoc. V úvahu
připadali dva lidští králové, jenže ani od jednoho z nich bychom se nedostali do tábora včas. Proto
jsme vyhledali čaroděje z bílé věže, kteří zde drželi draka v ledu. Po rozhovoru s čaroději jsme se
s Cluthem dohodli, že jednomu králi pošleme vzkaz z bílé věže. Čarodějové pro nás vytvořili portály
a už jsme byli před branami věže. Zde jsme se setkali se samotným arcimágem a vyšli jsme s ním až
na vrchol věže, odkud arcimág odeslal náš vzkaz. Neznali jsme ale odpověď, proto jsme požádali arcimága, aby nás přenesl k druhému králi do přístavu. Vydali jsme se ihned e králi. U první brány
hradu nás zastavila stráž a nechtěla nás ke králi pustit. Sáhli jsme do měšce a cesta byla hned volná,
jenže u druhé brány nás čekala další stráž. I tu jsme museli podplatit. Když jsme zahlédli další bránu, Ádu to přestalo bavit a vyčaroval si mitrilovou zbroj a vydával se za trpasličího prince. Jednou to prošlo ale další stráž museli zase podplatit. Tak jsme se konečně dostali k poslední stráži. Tihle také
neskočili na trik s trpasličím princem a nedali se podplatit. Mysleli si o Ádovi, že je „starej dědek v naleštěným hliníku“. Nakonec Áda v jednom strážném vyvolal zlost na toho druhého a ten se na něj
vrhnul. Po chvilce vyběhl král ze dveří. Omluvil se nám za přijetí adal nás upravit. Mluvili jsme s ním
o goblénech a o Kájovi. Král nám slíbil, že dá pro nás vybavit armádu. Druhý den se před hradem
shromáždilo asi čtyři sta lehkooděných kopiníků a několik desítek jezdzů. Vydali jsme se ihned na
cestu. Přišli jsme do tábora a vojsko rozložilo stany. Já s Ádou jsme rychle vyrazili do vesničky
poblíž, kde jsme svolali asi pět set sedláků s vidlemi a lopatami. Hned potom jsme letěli zkontrolovat
bílé čaroděje. Stáli tam, aledrak nikde. Když jsme se přiblížili, postavy odhodily své pláště. Poznali jsme v nich dva známé upíry. Ošklivě se na nás podívali a mi jsme se jim vysmáli. Pustili jsme se do boje. Na Ádu se upír ještě jednou ošklivě podíval a v tom Áda začal mlátit do mě a umlátil mě spolu s upíry do mdlob. Nakonec jsme oba upíry zabili a Áda oběma useknul hlavu a strčil je do batohu.
Před námi se najednou objevili goblini. Okamžitě jsme letěli tábora vzburcovat armádu. Postavili jsme
se do řady u palisády a vyčkávali. Goblini se vyhrnuli a pomalu pochodovali směrem k nám. Armádě ztuhl úsměv. Začali jsme pomalu ustupovat, když v tom se ozval pronikavý řev. Drak přiletěl. Vzali jsme nohy na ramena. Popadli jsme létající koberec a letěli pryč. Byla to hrozná jatka. Nikdo nepřežil.
Doletěli jsme ke králi a řekli mu se stalo s jeho armádou.
Křižík
Kapitola sedmnáctá:
Nastával další podzimní den, a před námi rozhodnutí co dělat dál. Po chvíli váháni jsme se rozhodli navštívit Káju v jeho doupěti. Tak jsme se tedy vydali na cestu. Zaparkovali jsme to asi 1 míli před stanem, a vymýšleli způsoby jak se do něj dostaneme. Mě napadalo že bych se tam mohl dostat nějak pod zemí, a Daniel na sebe seslal neviditelnost…Po chvíli jsem se úspěšně dostali o onoho stanu, a já si vybral tu truhlu ve které teoreticky mohla být ukryta šachovnice, a po té co jsem na ni sáhl jsem zkameněl. Daniel zatím si odnesl něco ze zbylých dvou truhlic. Chvíli čekal jestli nerozmrznu a po té co se Kája vracel do stanu mě hyperprostoroval kam si a sám odletěl na koberci. Po té mě naštěstí nabral na koberec a my odletěli zpět do tábora, a čekali co se se mnou stane….
Vojta
Kapitola osmnáctá:
Běs a hrůza…
Tak by se daly označit naše snahy na uloupení Kájových šachových figurek. Bez ohledu na to, jak dlouho a jak pečlivě jsme si naplánovali naši akci, Kája nám stavěl do cesty jednu překážku za druhou, se kterou jsme nepočítali. Tak například jeho armáda už dosahuje počtu tří tisíc kostlivců. Ale to by nebyl problém…nejhorší bylo, že si ten upírskej zmetek postavil do stanu dva ozbrojené kostěné „věšáky na šaty“ a dokonce si sto sáhů od svého stanu vytvořil magickou bariéru, která nás nepustila dál. Teda…téměř. Z nás všech jí prošel jenom náš trpasličí kovář…nutno podotknout, že bez svého věrného „oře“. A nebýt Dana, který se za bariéru hyperprostoroval, rozplácl by se o zem. Sice schytali pár blesků, ale oba dva to přežili (dokonce i Dan, kterého kousla ta malá sympatická ještěrka chránící měšec se zlatem). Co bylo dál? Zavelel se taktický ústup a teď trávíme příjemný týden se svými učiteli, protože jsme všichni tak najednou dostali zvláštní pocit, že už jsme zase o něco chytřejší a že bychom se tedy mohli i něco nového naučit.
Míša
Kapitola devatenáctá:
Vojta
Kapitola dvacátá:
Ocet ale nakonec potřeba nebyl. Díky kouzlu „Pírko“, seslané naší hobitkou Norris, byla Oktopova váha snížená na pouhé dvě tuny a za pomoci asi třiceti vojáků se Mrogrothovi a Honzovi povedlo obra odtáhnout pryč (něco mi říká, že už nebude chtít žádného draka ani vidět…). Než jsme ovšem tento geniální plán vymysleli, zemřely skoro dva tisíce vojáků. I když nám na pomoc přijelo pět tisíc vojáků jízdy, na Kájovu desetitisící armádu to stále bylo málo. Král zavelel ústup k Bílý věž (jedinej Mirek jel s králem, my ostatní jsme letěli na koberci popř. létajících ještěrkách). Vyslechli jsme proroctví o tom, jak za nedlouho proběhne zatmění slunce, což samozřejmě způsobí jisté výhody Kájově armádě…přesněji stínovému drakovi. Začali jsme rychle přemýšlet, co udělat, aby drak v takové výhodě nebyl. Navrhla jsem použití jednoho mého kouzla, ale bohužel…na draka by nestačilo tak jako tak. Proto jsme se poradili s mágy Bílé věže, jestli by to nějak nešlo zesílit, což by prý teoreticky šlo za pomoci křištálové koule. Ale jediný, kdo věděl, jak ji použít, byl arcimág teď sídlící v Rudé věži. Nechali jsme se tedy portálem přesunout na druhý kontinent (šikulka Honza skončil bůh ví kde), kde jsme se objevili na prázdné planině. Po seslání kouzla „Najdi neviditelnost“ se vedle nás objevil právě hledaný arcimág. Snažili jsme se s ním nějak vyjednávat a nakonec jsme se nabídli, že bychom mu mohli pomoct s problémem s orky a gobliny, které tu na druhém kontinentě mají. Tak nás tedy teleportoval do nějakého lesa, kde pár vojáků bojovalo asi se stovkou goblinů. Za tou armádou stál jejich velitel a držel v ruce řetěz mizící v hlubinách lesa. Místo pozdravu jsem vzala bledým bleskem, bohužel přežil. A nejen to…přiběhl k nám jeho mazlíček – patnácti metrový Kyklop. Boj s ním byl krutý. Když už jsme všichni leželi na zemi (nutno podotknout, že jsme stále žili), začal odbíhat pryč, protože jeho omezený mozeček mu řekl: leží – mrtvý. Na to se ozval roh a i ta stovka goblinů začala zdrhat. Mrogroth a Mirek běželi ještě za ní a Mrogrothovi se povedlo šipkou do krku skolit kyklopa. Spolu s přeživšími vojáky jsme se vydali dál do lesa, abychom se dostali k něčemu, co by nám dopomohlo dostat se zpět k věži. Ovšem asi po půl hodině chůze nás přepadla skupinka orků. Překvapili nás a byli jsme přečíslěni. Byl to masakr…a nejhorší bylo, jak dopadli moji přátelé…rozsekali je, uťali jim hlavy. Nemohla jsem tomu uvěřit…A přesně v tu chvíli les kolem zmizel a my jsme všichni živí a zdraví stáli zpět na planině a arcimág se nám chlubil, jakou skvělou iluzi na nás použil. Moc jsem ho nevnímala, protože jsem se s téměř náboženskou úctou dívala na obrovskou rudou věž, která se před námi objevila.
Míša
Kapitola dvacátá prvá:
Poté co jsme se probrali z povedené iluze arcimága Rudé věže, domluvili jsme se s ním na tom, že naučí Míšu zaklínadlo jak používat křišťálovou kouli na vrcholku bílé věže.
A my jsme se na 14 dní vydali na nákupy. Cestou do města jsme však potkali v prérii zákeřného nosorožce, kterému se nelíbil náš oheň. Tak jsme ho nechali ať si užije tu radost zadupat náš skromný ohýnek a odplížili se do povzdálí. Uviděli jsme na nebi dva obrovské stíny uslyšeli tvrdé přistání na zem a o pár vteřin později ucítili závan pečeného nosorožčího masa. Z dáli jsme viděli souboj dvou draků o pečeného nosorožce, ale bohužel ucítili že je ještě něco k snědku poblíž. Přistáli před námi dva draci. Na jednoho však můj bůh uvrhl kletbu ochromení takže ten chudák neunes ani svou vlastní váhu, ale s tím druhým to bylo horší. Avšak díky Lucčiným hbitým kopům a pěstím a mým úderům palicí nakonec podlehl.vzali jsme z nich vše co jsme pobrali a dalšího dne jsme vyrazili do města. Tam jsme rozměnili peníze u kováře a ubytovali se v průměrném městském hostinci. Pak jsme se týden flákali a nakupovali koupil jsem kouzelnou orčí zbroj a přilbici a Lucce jsem koupil zbroj. Po týdnu flákání jsme bez problémů doletěli pro Míšu a zpět do města, a odtud lodí do lidského království. Neměli jsme však peníze tak Lucka nabídla služby markytánky a já jsem se kapitánovi snažil namluvit že jsem lovec pirátu. Nevěřil. Dal sem mu pár trpasličích zlatek a to mu stačilo. Cestou na moři jsme potkali pirátskou loď kapitán i posádka se už chtěli vzdávat, ale v tu chvíli jsem vyšel na palubu, sundal přilbu a zamával palicí. Piráti vytáhli plakáty jejich nejneoblíbenější osoby (mě), vyděšeně se na mě podívali, otočili kormidlo a mizeli pryč. Náš kapitán nám děkoval a dal mi docela velkou haldu peněz. Pak jsme bezpečně zakotvili v přístavu lidského království.
Honza se po neúspěšném přemístění ocitl na úplně jiném, právě kolonizovaném kontinentu. Promluvil si se zdejšími kolonizátory a vzlétl na svém varanovi aby dohonil loď, která před hodinou vyplula. Z dálky ještě viděl, jak osadu přepadla jednotka černochů s velkým zeleným ještěrem. Setkal se s námi v přístavu.
Mroghrot
Kapitola dvacátá druhá:
Byli jsme postaveni před souboj s naším známým protivníkem. Pár tisíců kostrounů, stínový drak a Kája. Souboj se odehrával před bílou věží. Rozhodli jsme se, že poletíme přepadnout Káju. Plán jsme měli vymyšlený tak, že někdo Křižíkoj sáhne na meč a on se utká s Kájou. Dohodli jsme se s jedním kouzelníkem, že mu na ten meč prostřednictvím kouzla sáhne. Naházeli jsme na sebe ochrany před magií. Většina blesků neprošlo, avšak jeden nás zasáhl. Stanuli jsme před Kájou. Křížíkoj kouzelník sáhl na meč, on se proměnil a mi utíkali. Nejdříve se proměnil na nějakého děda, který Káju pěkně vysíral, tak mu Kája sáhl na meč znova, a Honza se už proměnil na nějakého barbara. S Kájou sváděli chvíli boj, mezitím co drak drtil naši armádu. Kája utekl po té, co mu Křižík dal na prdel Kája utekl. Jak jsme letěli zpátky s Mrogrothem, tak nás přepadl drak. Mě po první ráně složil do mdlob. A Mrogroth ho málem jednou i trefil. Ovšem když drak zřel, že tam Kája není, tak utekl a nás nechal být. A Naše vojska hravě rozprášila kostrouny. Zbylo jich asi jen už 1 000 a nás okolo 800. A my jsme se rozhodli, že se vydáme hledat zdroj světla, kterým bychom draka zahnali. Po chvíli bádání nad tím, jakou otázku máme vyřknout, aby nám koule ukázala onen zdroj, jsme se vydali. Letěli jsme do hvozdu, ve kterém se to mělo nacházet. Avšak když jsme tam dorazili, tak nám šamani vesnice povědeli, že tam nic takového není a ještě nám hrozili zabitím. Poděkovali jsme tedy a odešli. Avšak nám to stále vrtalo hlavou. Podívali jsme se opět do koule, a ta nám ukázala opět to samé místo. Jak jsme ale upřesnili svou otázku, ukázala nám místo, které se nacházelo nad vesnicí. Já, Spize a Mrogroth jsme se tam tedy vydali. Jak jsme dorazili na místo, tak jsme zjistili, že se nemáme jak dostat dovnitř. Morgortha napadlo seslat křehkost a já udělal tři lektvary zmenšení. Po tom, co byla díra ve dveřích jsme se dostali dovnitř. Já jsem vždycky posílal napřed svoje dva elementály. Chvíli jsme to tam prozkoumávali, a pak slezli dolů otvorem, co byl v jedné z místností. Šli jsme a šli, až najednou Spize spadl do nějaké díry a já letěl za ním. Spadli jsme do nějaké arény, ve které se schovávala šestihlavá hydra. Mezitím co jsme si to s ní já a Spize rozdávali, nám Mrogroth tleskal a skandoval. Zabili jsme ji, ale taky nám vcelku naložila. Potřebovali jsme nutně nějaký lektvar. Jak jsme se ze zranění vylízali, pokračovali jsme ve směru. Až jsme došli nahoru, kde dělal machra nějakej dědekJ Tvrdil jak jsme slabý, a ať odejdeme. Tak ho Spize zabil. Sebrali jsme svíčku(zdroj světla) u letěli zpátky k bílé věži. V Bílé věži nás přivítali a řekli nám, ať zjistíme, jak funguje ta svíčka. Zapálili jsme ji já cítil jak mi s rostoucím světlem ubývají magy. Pověděli jsme o tom mágům dohodli jsme se s nimi na plánu. Večer se schylovalo k bitvě. My vyzbrojeny moji magickou ochranou jsme čekali na stínového draka. Jak přilítal, tak na nás házel bledé blesky(samozřejmě, že neprošly). Jakmile si sedl, tak jsme se do něj pustili a mágové zapálili svíčku. Drak byl opravdu zdatný protivník. Málem jsme už umřeli, ale nějací mágové se pro nás obětovali a navrátili nám nějaké životy. Bily jsme se tedy dál. S rostoucím světlem se drak zmenšoval a sil mu ubývalo. Asi po sedmi kolech se ho nám podařilo zmenšit na klíště, hodit do bedýnky a zakopat do základů Bíle věže. Jediný kdo z protivníků přežil byl Kája, který odcházel se slovy, že má ještě zadní vrátka. Chvíli jsme bádali co by to mohlo být, a došli jsme k názoru že to bude jáma plná sluníčkovců. Spěchali jsme proto zpátky. A opravdu tam Kája dělal z mrtvol kostrouny. Mrtvej stínovej drak nám byl málo, tak jsme se rozhodili ještě zabít Káju. Obdařeny magickými ochrany jsme na něj vrthli. Ale Kája měl na sobě pověšenou celou šachovnici. Tak jediné co jsme z naši poslední akce vytěžili bylo to, že Kája zabil a oživil si Spizeho…My jsme alespoň utekli.
Mirek
Kapitola dvacátá třetí:
Kájův drak byl tedy poražen, jeho armáda rozcupována…přesto jsme, jak se říká, vyhráli jen pouhou bitvu a ne válku. Kája pořád ještě žil a chystal krutou odplatu. A jako zbraň mu měla posloužit armáda kostrounů čítající čtyři tisíce „mužů“. Kde je vzal? Měl je už dávno – jeho armáda se totiž skládala z těch, kteří za vidinou „nesmrtelnosti“ a „lepšího světa“, byli ochotni zahodit svůj život a slepě následovat novou sluníčkovskou víru.
Ano…stála před námi tudíž další krvavá bitva. S velikým žalem v duši musím konstatovat, že mé spolucestovatele, krom Mirka, tato představa bitvy (a nadupaného nemrtvého Spizeho) vystrašila natolik, že se nehnuli z královského paláce, tudíž všechno okolo bitvy jsme zařizovali jen já, křehká kouzelnice, a Mirek, pán živlů. Náš první úkol byl: přemluvit Oktopuse, aby nám pomohl postarat se o tu armádu, což se nám s příslibem, že žádný drak už v bitvě nebude a že o nekromanta a jeho čaroděje se postaráme my, i povedlo (…jen jsem fakt zvědavá, kde budeme shánět tu obřici :P ) S písemným rozkazem od krále (pro který jsme si museli zaletět) jsme zalarmovali a zmobilizovali stráž hlavního města. Z kostelů jsme si vypůjčili svěcenou vodu, u alchymisty nakoupili bílé hvězdy, flakonky (právě na tu svěcenou vodu), rachejtli…prostě jsme se i my pečlivě připravili na střetnutí s Kájou a jeho mrtvými nohsledy.
Dokonce jsme vymysleli i bezchybný plán! Poletíme na koštěti, kolem sebe budeme mít ochranu proti kouzlům a nemrtvým, já kolem nás vyčaruji tmu, pokud možno nenápadně se přiblížíme a udeříme!
Když se Kájova armáda přiblížila, městská stráž se proti nim vydala. Královské vojsko tu ještě nebylo, to mělo dorazit později a tudíž to museli zvládnout jen oni s Oktopusem. My jsme se o kostrouny nestarali a rovnou jsme zamířili k nekromantovi. Vše nám klapalo…ochrany, tma…s napětím a nervozitou jsme se přibližovali k postavám tří „lidí“. Kája si hrál se svou šachovnicí, kde posunoval sem a tam své magické figurky, jeho nemrtvý kouzelník a bouchač Spize stáli vedle něho. Nebyli jsme ještě dostatečně blízko, jak jsme potřebovali, a kouzelník nás zmerčil (nebo spíš vycítil, vidět nás totiž nemohl). Spize se proti nám vydal, dokonce vzletěl. Snažili jsme se mu uhýbat, koneckonců tma nám hrála do karet, ale kouzelník Spizeho ze země navigoval. Mirek se ho pokoušel sestřelit, ale i tak se mu povedlo dostat až k nám, ba co víc, proklouzl i za naši ochrannou bariéru…to ale neměl dělat, hošánek. Zablesklo se a to, co z něho zbylo, se zřítilo k zemi. V tu chvíli nastoupil kouzelník. Začal lítí souboj, který dokonce přilákal pozornost i samotného Káji. Ten totiž popadl meč a pomalu se k nám blížil. A to byla naše příležitost. Stačila krátká výměna slov mezi mnou a Mirkem a měli jsme další mistrovský plán – vyřkla jsem pár magických slůvek a během chvilinky jsem nás odhyperprostovala přímo za záda našim protivníkům. Přesněji k figurkám. Mirek je hbitě shrábl k sobě a já nás poslala dobrých 70 sáhů pryč, do bezpečí. Teda…to jsme si oba mysleli do doby, než se ozvalo „puf“ a vedle nás se zjevil Kájův nemrtvý nohsled. Zrušil nám všechny naše ochrany a vykouzlil si magický ohnivý bič. A bylo zle. Z boje jsme byli oba vyčerpaní, oslabení, na pokraji mdlob. Útěk byl zbytečný – kouzelník byl namakaný, tudíž stejně rychlý jako my, navíc mu bič prodlužoval ruku o dobrých 7 sáhů. Už-už se mi přehrával život před očima, když v tom se mezi námi a kouzelníkem objevila naše záchrana – vzdušný elementál. Kouzelník to měl sečtený. Když už jsme si mysleli, že je to nejhorší za námi, ouha…objevil se Kája (to víte, běhá rychle). Díky dalším elementálům ale všechno dobře dopadlo a my jsme se dostali do bezpečí. Jak se ukázalo, Oktopus, který od města dostal krásné nové sandále, zvládl do země zadupat celou Kájovu armádu (chi chi chi, ten musí zuřit). Když dorazil král se svou armádou, bitva už skončila, díky bohu vítězně pro nás. Pár kostrounů se sice do města dostalo a pozabíjelo nějaké obyvatele, celkově však byla dnešní noc víc než úspěšná. Koneckonců…Kájova armáda rozprášená, Spize mrtvý, jeho čaroděj taky…a ani figurky nemá. Bohužel…ani my. Král trval na tom, že si je nechá jakožto mocný artefakt, který by jeho alchymisté mohli zkoumat.
Den však ještě neskončil (respektive nezačal - bojovali jsme v noci) a i my jsem dostali odměnu. Vyléčili nás, postarali se o nás, nechali nás odpočinout a…pasovali nás. Teda král. Dokonce nám přidělil vlastní území – buď jsme mohli mít každý zvlášť a nebo dohromady, což pro nás bylo výhodnější, páč bylo větší. Tudíž jsme ode dneška Sir Mirek a Lady Entalpie z Ledových hor.
Míša
Kapitola dvacátá čtvrtá:
Tak…úkol je hotov, takže máme konečně nějaký čas na sebe. Rozhodli jsme se zastavit se k našim učitelům a mistrům, aby nás zase něco nového naučili. Pár týdnů jsme tam strávili, pilně jsme se učili, cvičili se. Když jsme se už zase o něco namakanější opět sešli, rozhodli jsme splnit konečně slib daný čarodějům Rudé věže. Zamířili jsme tedy k přístavu, abychom tam našli loď, která by nás mohla převést na druhý kontinent. A kohopak jsme to nepotkali…Dana. Přesvědčili jsme ho, aby nás na své lodi s ovčí posádkou převezl na druhou stranu. Plavba nebyla nudná – ovce jsou legrační. Zvlášť tyhle…
Po zakotvení lodi jsme okamžitě zamířili k věži. Mág nás uvítal a po krátkém
rozhovoru nás začal seznamovat s našimi úkoly. To jest demoralizovat orčí armádu, zabíjet její vůdce, zjistit, proč se jim najednou tak daří, a ještě zjistit pár dalších věcí. Taky nám dal každému po dvou lektvarech metamorfózy. Řekl nám, že nás pošle na jih kontinentu, odkud orkové expandovali, a že pak máme celý kontinent projít směrem na sever. Pak už jenom otevřel portál a my jsme prošli…Daník s Honzíkem zase skončili úplně jinde. Naštěstí nebyli moc daleko, takže jsme se na konci dne zase setkali.
Putovali jsme, a putovali, až jsme dorazili k první vesnici. Celí nadšení jsme začali vymýšlet plán, co udělat. Dan si šel promluvit se dvěma orkama, co byli trochu kousek z vesnice, aby vyslídil nějaké informace, ovšem bohužel…Mrogroth a Mirek šli za ním a orkové si mysleli, že jsou to kanci. Tak se k nim přihnali a když zjistili, že to kanci nejsou, začali spolu bojovat. Zavolali si na pomoc šamana. Ten přiběhl sice až poté, co oba leželi v kalužích vlastní krve na zemi, ale i tak nám zavařil. Vyčaroval hejno stínových havranů a rozeslal je na všechny strany, aby o nás informoval ostatní šamany. Povedlo se mi všechny až na jednoho zničit…jak jsem řekla – až na jedno. Ten od nás odletěl směrem na sever, aby informoval o našem vpádu na jejich území. Dan zabil šamana a vzal mu jeho opasek se všemi věcmi, co na něm měl. Pak se ale začal ozývat hlasitý dusot. Šaman krom havranů čaroval i něco jiného (přesněji blábolil něco o prokletí), takže jsme věděli, že za to může on. Jelikož jsme ale usoudili, že když to dělá takový rambajz, že to bude asi veliké, dali jsme se na útěk…a radši ještě neviditelní (krom Dana – ten se přeměnil v šamana a šel nějak vysvětlit smrt těch dvou orků do vesnice). Pak přiběhla hydra. Velká…běžela za námi. Hnali jsme se pryč, do vesnice. Tam se její pozornost obrátila na Dana. Lítal ve vzduchu a hydra, jak se ho snažila polapit, pošlapala pár orků, goblinů a i pár domečků. Naštěstí jsme měli kliku a všichni jsme z toho vyvázli ve zdraví.
Večer potom Dan zkoumal čtyři pytlíky s nějakým práškem, které ukradl tomu šamanovi. Jeden z nich byl strašně vtipný – nasypal si ho do pusy a vyrostl mu z ní trs trávy.
Druhý den jsme se jali pronásledovat uprchlého havrana. Cestou jsme narazili na další vesnici. Chtěli jsme nějak zjistit, jestli se tam nemůže ukrývat nějaký ten vůdce, tak nám Dan jednoho orka přivedl na výslech. Ten nám řekl, že všichni vůdcové jsou na severu, a že až je potkáme, tak je určitě poznáme. Dále nám prozradil, že uctívají boha Trna. Žádné další důležité informace neměl. Chudák…Dan mu vyloupl oči.
V kouli jsme viděli, že stínový havran mezitím dosáhl svého cíle. Donesl zprávu o naší přítomnosti jistému šamanovi v osadě kdesi na severu pod horou. Naše cesta tudíž byla jasná.
Míša
Kapitola dvacátá pátá:
Vydali jsme se tedy cestou do severní osady pod horou .... cestou se nám udála velmi legrační příhoda
, jelikož jsme potkali 2 orky ( byli to orkove ? ) a někam běželi ... Míša na nás hodila neviditelnost, aby si nás nevšimly, ale poté nás napadlo, že bychom z nich mohli získat jisté informace ... takže bum prásk, míša do jednoho napálila bledej blesk ... chudák, spálilo ho to, ale bohužel nezabilo .. takže se mroghroth odneviditelnil a utíkal je dorazit ... začali ale konverzovat , a nakonec ze sebe udělal Mr. jejich boha Trna, jelikož oni nikdy neviděli nikoho jiného než orky, tudíž mu to uvěřili ...tak jsme zjistili , že onen šaman opravdu je ve městě a je jsme poslali dál ... Dále jsme se rozholi, jelikož bylo jasné , že o nás šaman ví, že do oné osady nepůjdem, ale půjdem dál na sever ... na cestě se nám udála další zajímavá příhoda ,bafnuli na nás entové, které jsme ale poslali zpátky do kytek a také jsme potkali Kyklopa 
... ten po nás chtěl obět, jelikož měl hlad, tak jsme mu předhodili ( hlavně Mírek teda ) Míšu ... rozpoutala se rvačky, blesky lítali, Mroghroth mlátil jak divej .. a podařilo se nám ho zabít .... tak jsme se vidali k další pevnosti, ze které bychom mohli zjistit nějaké informace, pomocí našíich dokonálých infiltračních metod .. vymyseli jsme plán, že Mrogh. zneviditelníme a pošleme ho tam ... zapoměli jsme mu ale dát tlumočníka, takže když začal mluvit se strážemi, vypadal jak blbeček , tudíž se dal na ústup, pod záminkou, že ho někdo sleduje ... podařilo se mu dostat dovnitř, až k šamanovi ... tak se ale ukecl, že zabil kyklopa,kterej chránil jejich průsmyk , takže se na něj naštvali a vyhostili ho .. ted se domlouváme co dál. jo, a Osvald také prošel výcvikem , naučil se pár nových stupnic, harmonií atd, a získal svého společníha, psa Daeva .. pořádnej charismatickej tvrďák z ulice, kterej je chytřejší než Delorfin ( kdo taky není :P ) a díky němu je Osvald ještě charismatější než obvykle ....
Osvald
Kapitola dvacátá šestá:
Z rozhovoru s orkem velící té vesnici, kde jsme byli, jsme si odnesli asi jedinou nějak významnější informaci – byl to nějaký „božský zázrak“, který jim umožnil jejích bitevní úspěchy. Božský zázrak se v tomto případě rovnal obrovské povodni zhruba v polovině kontinentu.
Rozhodli jsme se tedy vydat dál. Nějakou dobu jsme pokračovali dál po cestě, přičemž jsme potkávali prázdné karavany jdoucí směrem k nám (na jih) a karavany s jídlem a zbraněmi mířící na sever. Pokračovali jsme v cestě, až jsme narazili na zatraceně velké město. Kdysi dávno bylo možná obehnáno hradbami, teď už byly tyto kamenné stěny rozbořené, improvizovaně vylepšené kůží a dřevem, co si tam orkové dali na „lepší“ obranu. Zamyšleně jsem se podívala na hradby a pak zpět na své spolucestovatele. Ve jménu úspory svých magů jsem jim vysvětlila, že bude daleko lepší, když se do města vydám sama, že to hezky nenápadně omrknu – koneckonců…můžu na sebe kdykoliv hodit neviditelnost, tlumočníka…prostě se mi nemůže stát, že bych byla v úzkých. Navíc…sesílat furt hromadnou neviditelnost, abychom mohli tvořit ochrannou jednotku v případě problémů, je koneckonců vyčerpávající. Nadšeně souhlasili a hned sebou plácli na zem a začali vybalovat svačinku…samozřejmě trochu stranou od cesty. Hodila jsem na sebe neviditelnost a neohroženě proklouzla rozbitými hradbami.
To město bylo snad největší, které jsme zatím potkali…navíc i orkové vypadali, že už to nejsou jenom nějací „vidláci“. Ale zpět k městu. Bylo tu spoustu pozůstatků lidských budov, ovšem většinou z větších částí rozbořené a dodělané „po orksku“. Ale co bylo nejzvláštnější…i když bylo z části zbořené, nikde nebyl ani náznak toho, že by to způsobil nějaký boj. Prostě jako by se ty stavby samy od sebe rozpadly.
Zamířila jsem na místo, kde se kumuloval velký počet orků. Vešla jsem do jakéhosi cvičiště a jen co jsem tam vešla, věděla jsem, že tihle orkové opravdu nebudou lehcí protivníci. Cvičili fakt pilně, tvrdě, klidně se v zápalu boje zabíjeli.
Ihned poté upoutal mou pozornost ork sedící poblíž arény, který na ty cvičící pokřikoval rozkazy. Vypadal jinak než ostatní. Měl takovou zvláštní, velice ošklivou zbroj, která jako by nebyla jen z kovu, ale i z kostí (ani jsem nemyslela na to, čí ty kosti jsou). Jeho zbraň připomínala něco mezi mečem a sekyrou. Vypila jsem fofrem metamorfózu a vydala se dát s ním do řeči – samozřejmě jsem se vydávala za spolupracovníka šamana boha Trna. Byl jasně mnohem chytřejší než ostatní orkové. Hned bylo evidentní, že to tady má pod palcem. Prozradil mi, že toto místo – toto město – je hlavní cvičiště orků, kteří jsou pak posílání dál na sever na fronty. Už jsem chtěla odejít, že začnu prolízat město, když řekl další velice podstatnou informaci: „Jo…ostatní tři jsou na severu, tady jsem jenom já.“ Tudíž je jedna z našich otázek zodpovězená – naše nejhlavnější cíle jsou celkem čtyři. A jeden z nich stojí přímo přede mnou. Ihned mi došlo, že rozpoutat bitvu tady je sebevražda, takže jsem se radši vzdálila a šla dál prohledávat město. Nejdříve jsem navštívila jakousi věž, která připomínala Rudou věž. Úplně nahoře jsem potkala pár lidí. Bojovali spolu, něco kreslili a smáli se. Pak jsem si všimla, že i já vypadám jako člověk! Vešla jsem dovnitř a hodila pokec s tím orkem uvnitř. Řekl mi, že je to tady strašně zajímavý, že to tu našli nově (dřív byl vchod magicky skryt) a že ta růžová kůže a divné tělo je asi lidské. Taky si prý nakreslili obrázky, aby to ukázali tomu vůdci, páč on jediný ví, jak lidé vypadají. Jen tak jsem tomu obrázku přikreslila velké uši a nos. Taky jsem se jich zeptala, jestli tu jsou ještě nějaké zajímavé budovy a oni mě odkázali na jednu budovu v centru města (jen tak pro informaci – přejití celého města mi trvalo dva dny – je fakt obrovské!). Že tam jsou prý nějaký klikyháky na stěně. Ihned jsem se tam vydala. Co tam bylo asi nejzajímavější…bylo tam spoustu map. Obkreslila jsem si mapu kontinentu a neušlo mi, že pochází z doby, kdy ještě není střední oblast pod vodou. V té oblasti se nacházelo spoustu měst, z nichž čtyři byly největší – jednalo se o města, která byla zaměřena nejvíce na magii, alchymii, válečnictví a náboženství. Kolem nich se kumulovala menší města. A tohle město, kde jsem teď byla, tam bylo označováno jako město hlavní.
Další velice zajímavá věc tam byla jistý dopis. Dopis, datovaný na rok 3222, patrně od nějakého kněze arcibiskupovi. Šlo to špatně přečíst, nerozuměla jsem tam všemu, každopádně jsem jasně pochopila, že kněz je toho názoru, že nějaké královy plány na vyřešení „nastalé situace“ jsou špatné. Ale jaké plány a jaká situace…to tam nebylo – nebo možná bylo, akorát jsem to nerozluštila. Nevím.
Každopádně jsem se jala dál prohledávat město. Na nic extra důležitého jsem nenarazila.
Vrátila jsem se tedy k ostatním. Spali…Když jsem je probudila, dala jsem jim lekci, že kdybych byla ork, klidně bych je mohla všechny vyvraždit ve spánku (Houba neštěkal, páč mě znal). No…vydali jsme se dál po cestě na sever. Šli jsme normálně po cestě, když najednou…sráz. Tak třicet sáhů vysoký. A všude před námi jenom voda, nic než voda. Co teď? Lehká pomoc – jsem přece kouzelník, ne? Seslala jsem na nás kouzlo malé mořské víly a pak nás pomocí několik vyvolaných portálů po sobě dostala přes tu vodu na pevninu (bylo to asi tak
No…byli jsme tedy za vodou, šli jsme dál. Narazili jsme na jedno opuštěné město…opět rozbořené a opět bez jakékoliv známky, že by za to mohla nějaká bitva. V přístavu toho města byly rozbité vraky lodí. Bylo to divné, běhal mi z toho místa mráz po zádech. Rychle jsme to místo opustili a vydali se dál. Pak jsem se ale najednou zastavila. Napadlo mě totiž, že by nebylo od věci, kdybychom se mrkli do těch měst pod vodou – koneckonců kouzlo na to máme. Ostatní se mnou vůbec nesouhlasili. Nápad potopit se na bůh ví jak dlouhou dobu pod vodu a prohledávat nějaký zatopený města jim přišel jako blbost. A tak jsem to udělala jinak. Své přátele jsem poslala dál na sever podél pobřeží, kde narazí na několik přístavních měst (u jednoho na mě mají počkat), a já jsem se vydala směrem k tomu obrovskému „jezeru“ (řekla jsem si navíc, že aspoň ušetřím magy…).
Opět jsem šla prostě po cestě, která končila patnácti sáhovým srázem. Kdesi před sebou jsem v té mase vody spatřila ostrůvek, kde pak cesta zase normálně byla. Skočila jsem do vody (samozřejmě jsem na sebe hodila to kouzlo, abych mohla dýchat pod vodou) a viděla, že cesta dole na dně normálně pokračuje. Viděla jsem totiž v pohodě na dno, nebylo to zas tak hluboký (nejhlubší, co jsem tam narazila, bylo asi 100 sáhů). Plavala jsem pod vodou až k tomu ostrůvku, kde jsem vylezla ven. Chvíli jsem šla a narazila na další město. Bylo opuštěné, všude kolem něj bylo spoustu improvizovaných hrobů. Bylo to děsivé. Snad ještě horší než to přístavní město. Nestihla jsem se z toho vzpamatovat, když nade mnou najednou s řevem prolétl drak následovaný nějakou další lítací bestií…bože jak jsem se vyděsila! Jediné štěstí, že si mě nevšimli! Oklepala jsem se a tím mrtvým městem prošla. Přešla jsem přes ostrůvek a zastavila se na okraji. Prohlédla jsem si mapu, abych znala směr, a pak jsem zamířila opět do vody – a hurá do města válečníků.
Pod vodou bylo krásně. Ticho, kolem proplouvaly rybičky…klid a mír. Trochu mě to tlačilo do uší, ale brzo jsem si zvykla.
Když jsem dorazila do města, s šokem jsem zírala na všudypřítomné lidské ostatky. Bylo to hrůzné. Vypadalo to, jako by to, co je zahubilo, přišlo víc než nečekaně. Proplavávala jsem prázdným městem. Všechno už to bylo obaleno korály. Bylo to tak zvláštně mírumilovné…a to i přes ty kostry a rozbořené stavby. Vlastně…skoro to vypadalo, jako by to takhle do té vody už prostě někdo postavil. Vplavala jsem do něčeho, co dříve asi fungovalo jako škola. Soudě podle lavic a drobných, dětských, kostřiček. Taky jsem narazila na pár velice zvláštních věcí. Na stěnách byl v jedné místnosti vyryt nějaký příběh. Při bližším prozkoumání jsem si uvědomila, že to není příběh, ale historie kontinentu. Našla jsem i pár zmínek o našem kontinentu. Ale co bylo zvláštní…byl tam kalendář. Byly tam roky něco přes rok
Ještě, než jsem město opustila, narazila jsem na místo, kde se pravděpodobně brousily kameny, které se pak vkládaly do zbraní. Chtěla jsem tam vzít diamantový prášek, ale v té vodě to jaksi…no…nešlo. Ale s prázdnou jsem neodešla. V jedné zbrani mi padl do oka nádherný safír. Meč byl už dost zrezivělý a nedělalo mi problém kámen odtamtud vyloupnout. A jakmile jsem ho měla v dlani, všimla jsem si, že má na sobě zvláštní znaky…znaky podobné runám, které Delorfin ková do svých železných výrobků. Ihned jsem ho zapakovala, že mu ho musím ukázat, a zamířila pryč z města.
Moje další cesta vedla do města mágů…což bylo místo, na které jsem byla nejvíce zvědavá. Město bylo ve stejném stavu jako to předchozí, obrostlé korály, všude se povalovaly ostatky lidí…už mně to ani neznepokojovalo…nějak jsem si prostě „zvykla“.
Proplouvala jsem kolem budov, které se jevily jako magické školy zaměřené na konkrétní druhy magie. Zaujala mě budova zaměřující se na energetickou magenergii. Za okny jsem totiž spatřila něco, co připomínalo vzduchovou bublinu. Neváhala jsem a okamžitě jsem tam zamířila. Bublina byla samozřejmě vytvořená kouzlem, nepustila vodu. Takže jakmile jsem tam vešla, byla jsem rázem suchá.
Místnost sloužila asi jako nějaká učebna, nebo knihovna…bylo v ní spoustu svitků, knih. S obrovským nadšením jsem se vrhla na nějaké regály se svitky a studovala nová kouzla…budou se hodit. Zabraná do učení jsem ztratila pojem o čase, ale takové ty dva dny jsem tam asi strávit mohla…
Krom toho jsem tam našla další korespondenci. Mágové této školy psali králi, že způsob, kterým chce vyřešit „stávající problém“, je špatně zvolen. Taky mu připomínali, aby nezapomněl na to, že klasická magie je vždy napřed před alchymií....ale víc věci jsem z toho nevyčetla – stejně jako ten první i tomuto bylo špatně rozumět.
Prohlížela jsem ještě i další budovy, ale krom jednoho moc hezkého pláště (můj, můj!) jsem nic zajímavého nenašla.
Zamířila jsem tedy do města alchymie. Opět vypadlo stejně jako ty dvě předchozí, mrtvoly, rozbořené budovy, žádné náznaky boje…korály.
Na rozdíl od ostatních měst se tohle zdálo nejmenší. Bylo to zvláštní město. Narazila jsem tam například na kašnu oplocenou zlatým plotem, pak tam byly spíš pomenší budovy, daleko od sebe, zato s rozlehlými sklepy, často začouzenými. Ovšem pak jako bych přestoupila nějakou hranici města, se domy začaly jevit jinak – trochu připomínaly ty v městě magie. Byly víc velkolepé, taky tam byly nějaké ty chrámy. Vplavala jsem dovnitř a zaujatě si prohlížela nádherné fresky na stěnách. V jednom chrámu vyobrazoval například démony, v jiném jsem si zase prohlížela obrazy elementálů. Zrovna v tom „elementálovém“ chrámu bylo fresek daleko víc. Vypadaly jako z konce světa – pády meteorů, rozestupy země, obrovské potopy a mohutné vichřice.
Také jsem narazila na další mapy kontinentu…ale bylo to zvláštní. Na jedné z map to vypadalo, jako by jižní cíp kontinentu (ten, ze kterého jsou orkové) byl samostatný ostrov! Jindy zase chyběla jiná část kontinentu, která byla zatopena vodou…a na jiné mapě zase jiná…všechny však chyběly v té jižní části…nechápala jsem to…bylo to zvláštní. A to ani nepočítám fakt, že ty mapy zůstaly takto zachovalé pod vodou…ti alchymisti asi vynalezli nějaký zvláštní inkoust.
Pak jsem našla něco dalšího. Celý regál věnovaný něčemu pojmenovanému „projekt katastrofa“. Byly to různé popisy, zaříkávadla…vypadalo to skoro jako jakési učební knihy.
Taky jsem našla další dopisy. Theurgové gratulovali jakémusi spolku alchymie živlů ohledně „projektu“. Doslovně tam pak napsali něco jako „snad se dorovnáte svou mocí našich životních dílům“ (artefaktům).
Pak tam byl dopis králi. Alchymisté v něm vyjadřovali své naděje, že po představení jejich varianty obrany království už jejich město nebude již více vnímáno jako méněcenné v porovnání s městem magie. Ať už byla jejich varianta jakákoliv, králi přišla zajímavá, pokud ovšem své schopnosti ovládnou; že prý by to bylo nejrozumnější. Dopis byl napsaný roku 3221. Pak tu byla další korespondence, tentokrát datovaná o rok později – 3222. Byly to pochybnosti a varování od ostatních měst. Odpovědi na tato varovní byly vcelku stejné – arogantní a plné nadměrné sebejistoty v úspěch toho projektu – ať už je to cokoliv.
Našla jsem i další zmínku o orcích. A sice že skrz šamany a své bohy začali používat primitivní alchymii. Pak tam byla jakási hádka, jestli to je dobrá věc nebo špatná…
Už jsem tu neměla co pohledávat, tak jsem zamířila do posledního města. Bylo na čase…ostatní na mě už určitě dávno čekají.
Poslední město nebylo pod vodou jako ty ostatní, ale na ostrůvku. Nebyly tam žádné ostatky, zato všude byly narychlo udělané hroby, leckdy jenom křížky položené na zemi. Opět všechno pobořené bez známek boje. Co se těmto místům asi stalo?
První část města, kterou jsem navštívila, byla věnovaná hudbě a bardství. Byly tu různé rozbité hudební nástroje, zápisy not, spisy, jak hrát, jak hrou působit na lidi…byla tu dokonce jedna obrovská mramorová stěna, do které byl vyryt nějaký notový zápis a ještě k tomu pozlacen.
Samozřejmě tu bylo spoustu honosných chrámů, byl jich tu fakt nespočet. Díky tomu, že nebylo město zatopeno, se dochovalo obrovské množství knih a svitků o různých bozích, způsobech modlení, zázracích… V hlavním chrámu, pokud to tak můžu nazvat, bylo dokonce něco, co radilo, jak dosáhnou vrcholu cesty pro kněze – stát se šampióny bohů. Je k tomu potřeba jak fyzický trénink, tak i procvičování své mysli. A nejen tohle je potřeba…mnohem víc. Bylo tam toho vážně hodně.
Taky jsem narazila na podivný tiskařský stroj. Měl napůl rozetisknutou nějakou velkou knihu. Poblíž byla i jedna menší. Byla napůl vytištěná a zbytek byl doplněn ručním psaním. Zdálo se, jako by tam psaly desítky osob – písma byla různá.
Taky jsem narazila na další dopisy adresované alchymistickému městu. Bylo tam něco o tom, že si bohové nejsou jisti jejich úspěchem…něco podobného jsem četla v tom alchymistickým městě. Taky tu byly dopisy, které apelovaly na krále a žádaly o slyšení zástupců církve z hlediska řešení problému s orky. S orky? No jasně! Teď to dává všechno smysl!
Byly tu dále podrobné studie náboženství orků a goblinů. Povedlo se jim nějak objevit víru v nového boha, který je pak provázel na cestách a způsobil, že byli tak jednotní a silní. Ovšem, odkud přišli na víru, nezjistili.
Chtěla jsem ještě něco málo prozkoumat, ale když mi nad hlavou přeletěl další drak, rozhodla jsem se odtud co nejrychleji vypadnout – neměla jsem chuť, aby mě taková přerostlá ještěrka zblajzla jako jednohubku. Zamířila jsem tedy pryč z města, přeplavala na pevninu a rychle se vydala k místu setkání s ostatními…jsem víc než zvědavá, co řeknou na moje objevy…
Míša
Kapitola dvacátá sedmá:
Po zjištění, co všechno na nás v zničených městech čeká, jsme se rozhodili vydat se do měst znovu. Jako první zastávka byla město zaměřeno na kněží a bardy. Osvlad se vydal ke zlaté desce, na které byl vyryt notový zápis a Mrogroth do chrámu, kde celou dobu četl nějakou knihu a pak nám vyprávěl, že ví jak se stát šampiónem bohů(chudák). Osvlad si přepsal notový zápis a já našel nějaký magický obojek, na kterém Křižík rozeznal runu inteligence, tak jsem si ho nasadil J .Další zastávka byla v městě věnovanému alchymii. Pomocí Míšina kouzla jsme zde setrvali zhruba 2 dny, pač jsem celou tu dobu četl projekt nazvaný Katastrofa a zjistil jsem co a proč se stalo, že to zaplavilo nesprávnou část kontinentu. A jako poslední bylo město věnované válečnictví. Zde to zkoumali pouze Křižík a Lucka. Naučili se nějaké nové finty v boji. Po takto strávených dnech jsme vyrazili před hradby hlavního města Orků a přemýšleli, jak se dostaneme dovnitř a zabijeme jejich vůdce. Po chvíli přemýšlení, jsme se hrdinsky rozhodli, že ho zabijeme ve spánku. Dovnitř města jsme se dostali díky lektvaru zmenšování a Míšině neviditelnosti. Dorazili jsme až k nějaké aréně(která vypadala jako Římské koloseum) a tam ten jejich náčelník sváděl souboje s ostatními orky . Ti, co ho zasáhli posadil sednou, ti, co ho nezasáhli zabil :D. Sečkali jsme, až to dovyřídí. Vůdce se šel umýt a pak se odporoučel do pokoje. Před jeho dveřmi jsme čekali, až se setmí. Jenom po chvíli měl návštěvu od jejich šamana, tak jsme se raději skovali za roh. Až odešel tak jsme se znovu postavili přede dveře a čekali do tmy. Jakmile tma nastala, Míša nás hyperprostorovala do pokoje. Byla tam pěkná tma, tak jsme sotva viděli na cestu. Ork si se probudil a hned se začal chystat k boji, zatím co my jsme dělali to samé.) Mrogroth na sebe naházel všelijaké zázraky, Míša začla kouzlit(hodila na nás i neslyšitelnost, tak nás Osvald nemohl hrát do iniciativy) a já vyvolal ledového elementála na 19. úrovni!! Po chvíli úvodního kočkování, kde napadalo na obou stranách spoustu drtivých ran padl Mrogroth k zemi a chvíli po něm i Míša a nakonec i můj elementál, avšak Ork už vypadal smrtelně zraněn. Zbyl jsem jen já a Osvlad (kterej celou dobu jen prohledával místnost:D) Já jsem si vyletěl na košteti nahoru, aby na mě ten surovec nedosáhl, tak si vybral jako cíl Osvalda. Ale co by to bylo za dobrodružství, kdybych to zase nakonec neuhasil?:D Vyvolal jsem 10 elementálu na 1. úrovni, řekl jim, ať použíjí speciální útok. Tím ho zabili. Pak jsem ješte vyvolal dva elementály, aby probrali z kómatu Míšu a MrogrothaJ. Vyléčilo se jim pár životů a zase jsme přemýšleli, jak se dostaneme ven. Nechal jsme Míše a Osvaldovy vypít lektvary zmenšování, strčil si je do kapsy od rozžvýkaných karamelek:D, vypil jsem metamorfózu a proměnil jsem se v toho orka. Sebrali jsme mu zbraň a brnění a vyšli ven. Šli jsme, až jsme došli k bráně, kde na nás začli něco mumlat stráže. Já jim samozřejmě nic nerozuměl, tak jsem jen zvedl ruku a prošli jsme. Až jsme se jim dostali z dohledu, nasedli jsme na koště. Po chvíli po nás začali lítat šípy, těm jsme se však vyhli, ale byli jsme moc težcí, tak jsme musli zahodit jednu zbraň, čirou náhodou po dlouhém rozpočítavadle padla volba na Křižíkovu sekeru, tak jsme ji vyhodili a mohli šťastně dojet do lesa za městem.
Vojta
Kapitola dvacátá osmá:
Poté, co jsme zabili jednoho z vůdců, jsme se vydali na sever, kde se měli nacházet zbylý tři. Jenže zbytek družiny měl něco na práci, tak jsem se musel vypravit zcela sám. Putoval jsem poblíž břehu při obchodních cestách Orků. Míjel jsem jedno město za druhým, až uprostřed nějaké cesty byli rozsápáni Orkové a v jejich okolí byla jakási kyselina a stopy směrem do hor. Jakožto udatný mládenec plný sil a dychtivý po dobrodružství jsem se do těch hor vydal. A kupodivu jsem narazil na draka, který na mě zaútočil(najivka). Boj netrval moc dlouho a drak padl k zemi, avšak já jsem občas někde tu modřinu taky našel. Nebylo času nazbyt a musel jsem pokračovat dál na sever. Ale, jednou v noci jsem se probudil s divným pocitem a co nade mnou nestálo… napřažený ork, svírajíc klacek nad mou hlavou….Pak už jsem se jen probudil v orčí kleci bez věcí. Pokračovali jsme do noci, dokud jsme se neutábořili. Vybaven pouze elementární holí a surovinami jsem neměl moc času nazbyt a musel jsem ihned utéci(ale těch mých věcí mi bylo opravdu líto). Přemýšlel jsem, jak se dostanu ven, když v tom přiběhl Dave a byl o mnoho chytřejší než dřív(myslim, že v šachách by mu už málokdo stačilJ)Z prvního neúspěšného pokusu se dostat ven jsem přišel na to, že si udělám lektvar zmenšování a skočim Davevovi do srsti a utečem. Tak se taky stalo, ale teď se chci ještě vrátit pro zbytek věcí a to s větší pomocí:D.
Vojta
Kapitola dvacátá devátá:
Takový Mirkův návrat jsme si nepředstavovali. Přijel zmenšený v srsti Adamova věrného společníka a navíc bez svých věcí. Hádejte co…ten šikulka se nechal zajmout. Fakt, že zabil draka, byl tímto menším „problémkem“ naprosto zastíněn, jelikož jsme se hrdinně vydali pro jeho zabavenou výzbroj. Jako krytí nám perfektně posloužila moc…a moje magie (samozřejmě). Mirek oželil svou dýku, ale čelenky, meče a kuše se vzdát nehodlal. Jelikož se u nás zčista jasna objevil Dan, využili jsme jeho pomoci. Zatímco zbytek družiny čekal v bezpečí, já, Mirek a právě Dan jsme proklouzli vozovou hradbou a vydali se každý za „svým“. Dan si vzal na starost čelenku, kterou úspěšně získal…sice tam pak byl takový menší problémek s kobercem, co ho trefila rachejtle a on pak žuchnul na zem, ale to je vedlejší. Mirek si šel pro meč, ale evidentně neuspěl, protože jsem ho u něj pak už neviděla. Já šla pro kuši, hravě jsem ji získala a pospíchala mimo tábor. Krom Norris a Daeva se všichni někam zdejchli. Asi „příroda volala“. Právě v tuto chvíli jsme na obloze viděli tu krásnou rachejtli, která sestřelila Dana. Mirek se za ním rychle vydal na koštěti. Najednou se však naším směrem blížili čtyři orkové. Norris se schovala a já na sebe seslala tmu. Bylo to však až poté, co mě zahlédli, takže když přišli zhruba k nám, rozsvítili nějakou pochodeň a moje kouzlo zmizelo. Od boje nás už dělil jen jeden pokus o neviditelnost, který ač úspěšný nezabral (zatracená pochodeň!). S Norris jsme se vrhly na rozzuřené orky. Ovšem trochu jsme přecenily své síly. Nebýt včasného příchodu Dana, Mirka a Mroghrota, který už byl asi hotov, zabili ba nás. A i s tou posilou jsme měli namále. Po boji jsme stály jenom já, avšak polomrtvá, a Norris, která dostala od Dana modrou hvězdu. Mroghrotovi jsme dali náramky, aby měl víc životů a Mirkovi jsem dala svojí šťastnou králičí pacičku, čímž jsem se dobrovolně vydala do náručí smrti…
Ne…dělám si srandu. Udělala jsem to, aby Mirek nezemřel a mohl pak vyvolat nějakou tu potvůrku, která by zase oživila mě. Když už jsme všichni stáli na nohou, velice rychle jsme vyklidili pole. Na pár dní jsme to zapíchli někde pryč od tábora, abychom nabrali síly. Pak jsme opět zamířili na sever.
Míša
Kapitola třicátá:
Po dnech, provázenými naprosto originálními problémy, jsme už konečně mířili na sever do průsmyku za jedním z vůdců. Asi třetí den cesty jsme se rozhodli utábořit v lese, kde byla spousta kamenných soch. Moc jsme toho nedbali, Míša na nás hodila neviditelnost, dohodli jsme se na hlídkách a šli jsme si lehnout. První se rozhodl hlídat Mrogroth, po chvíli spatřil asi třiceti metrového hada a vykřikl „Vstávat“(blbec, kdyby raději byl zticha). Zviditelnil se a had se to proti němu namířil. Já a Míša jsme zůstali neviditelní. Po té, co Mrogroth hadovi slušně naložil, se na něj had zadíval a z našeho přítele se stala jen kamenná socha. Po chvíli se k nám připojil zatoulaný Osvald a rozhodli jsme se, že sena bestie vydáme příští večer( nevěděli jsme, jak dostat Mrogrotha z kamenné podoby). A co se další den nestalo, had se zadíval na mě i na Osvalda a oba jsme se stali kamennými( já si zlomil koště a Osvald přizabil gryfa). Zbyla tak jen Míša. Ale jako poslední naděje nezklamala a hada blesky zabila. My jsme se dostali zpět do původní podoby a mohli jsme letět tam, kam jsme původně chtěliJ. Po třch dnech jsme konečně dorazili do velkého táboru plného Orků. Na průzkum se vyadala neviditelná Míša. Jakmile přišla hned nám pověděla, že ten jejich vůdce je pěkný vyžraný prase. Přemýšleli jsme, zda se na něj vydáme v noci, ale usoudili jsme, že bychom neměli zřejmě moc šancí na úspěch. Vyčkali jsme tedy do příštího dne. Hned ráno Grevor( vůdce) burcoval svoji armádu. Na konci průsmyku na ně čekala lidská armáda asi podobného počtu. Přemýšleli jsme, co ještě uděláme, ale nic „normálního“ nás nenapadlo. Tak jsme si řekli, že na něj prostě najedeme a zabijeme ho:-D. Měli jsme na spěch, protože se našemu udatnému protivníku mezitím pěkně prokrvili špeky. Mimochodem, sám zabil asi sto lidských válečníků. Tak jsme nad něj nalítli a Míša do něho napálila dva bledé blesky. K našemu údivu mu to téměř nic neudělalo. Tak jsme slítli na zem. Ale zbabělci všichni hrůzou zbělali( nejvíc Křižík) a utekli. Zbyli jsme jen já a Mrogroth, ale jakožto udatní hoši jsme se rozhodli, že mu ukážeme. A tak se taky stalo. Po několikati minutovém vysilujícím boji Grevor padl k zemi. Mrogrotha to stálo hodně životů a mě magů:-D. Dezorientovaná armáda orků se na to chvíli dívala a nemohla tomu uvěřit. Po chvíli se proti nám rozběhli, ale to už jsme my byli dávno proč. Pro jistotu jsem na ně ještě poslal své dva poslední elementály. Teď se budeme z velitelského stanu dívat, jak dopadne bitva…
Vojta
Kapitola třívátá prvá:
Poté co jsme zabili Špekatého Gravora, nás zajali lidé a dopravili nás do nejbližšího města kde nás čekal král. Tam jsme mu sdělili všechny novinky, a vyžádali si léčení a suroviny. Vyžádali jsme si dopravu na gryfech, a vyrazili jsme k ležení orčí armády obcházejicí horu. Letěli jsme nad zasněženými horami, když najednou obrovská bílá tlapa doslova srazila letícího gryfa, na kterém letěli Vojta a Míša. Já přistál k zemi a vyběh hrdinsky na toho ledového draka. Sám jsem ho spacifikoval a poté co padl k zemi jsem ho oživil…Nyní z něj je nemrtvý bílý drak který na sobě plno černých podlitin a jmenuje se Šmudla. Gryfy jsme poslali zpátky do města a sami jsme pokračoval směrem k orčím městům. Když jsme tam dorazili vyslali jsme Míšu na průzkum, a aby se poptala kterým průsmykem půjde armáda. Naneštěstí jeden z vůdců (šaman s pláště ze skalpů a holí s košem plným mozků) prokoukl lektvar metamorfozy a odčaroval jeho účinek a seslal na ni mor. Čekali sme u prvního průsmyku než příjde armáda. Mezi tím jsme do něj nastrazili progresivní barbuchu která se zvětšila do obrovských rozměrů a odklízeli ji půl hodiny. Poté se tam utábořili. Po půl hodině seslal Vojta svého prvního Bhůtu, a zasipal je obrovskou lavinou. Připravili jsme se a se Šmudlou čekali až se vůdci vyhrabou ze sněhu. Šmudla na ně dvakrát dechnul, až jim z toho zamrazilo v zádech a já už se hrnul na 1. vůdce (šampóna s balistou v elastickym oblečku). Míša na druhého (šamana) seslala kouzlo na spálení magenergie. Než jsem doběhl k šampónovi stihl vystřelit jen 2x a už se válel ve sněhu. S Šamanem to bylo horší. Pokaždé když jsme ho zasáhli odpadl kus jeho pláště ze skalpů a zemřel jeden z poblíž se vyhrabávajících orků. Po dlouhém boji kdy se vrátil k životu šampón a Vojta vyvolal mnoho elementálů. Když v tu chvíli mi začali docházet síly a byl sem smrtelně raněn. Ale Šla mi od úst pěna a vousy už jsem měl rudé od krve, stále jsem stál na nohou a bojoval než Šaman padl mrtev k zemi. Byla by to hrdinská smrt, doplazil jsem se ke svému drakovi a Vojta mi pomohl nalézt. Dal jsem drakovi rozkaz aby poslouchal jeho, a tak po chvilce letu kdy jsem umíral, Přistál s drakem na hoře. Viděl jsem akorat světlo, pak další a další. Až jich bylo 5, a pak jsem uviděl záblesk, a znovu uviděl nebe nad sebou. Dýchal jsem zhluboka a zůstal ležet na sněhu… Vojta mě znovu zachránil.
Mrogroth
Kapitola třicátá druhá:
Tak, a bylo to .. orčtí náčelníci poraženi, my byli živí , a mohli jsme si zase jednou říci, že jsme udělali něco velmi prospěšného .vydali jsme se zvěstovati králi tuto radostnou novinu s nadějí, že nám třeba dá půl království a dceru ( nebo syna ) za ženu/ muže ( aby z toho i Mirek něco měl )..u hlavního paláce jsme ale byli zastavěni věrným služebníkem krále,Vaškem řečeným věrným, který nás dále nechtěl pustit .. a ani se ten darebák nenechal ukecat ( o což se můj hbitý jazyk snažil ) , ani argumenty ho nepřesvědčili ..ale nakonec podlehl méhu nekonečnému charismatu a zajistil nám dopravu ke králo, který se mezitím přesunul do jiného města ( na radu naší magyčky Míši ) .. tak jsme vyrazili na cestu...hopsa hejsa do Brandejsa jsme tam dorazili ..dostali jsme se ke králi a metalovali .. Král nám poděkoval , když v tom jsme uslyšeli zvuk ten proklatých zelených nestvůr se smrdutými varlatya začali se připravovat na boj .. nic ale nebylo tak horké jak se na první pohled zdálo, tudíž jsme se ani do boje nezapojili..král nás tedy propusti, ovšem chtěl po mě, abych mu tam nechal mého ochočeného Gryfa Reného ..když já ho měl tak rád, byl rychlý, obratný, a kamarádský, ale jakmile mě za něj král nabídl 2000 tolarů, tak se mi místo zorniček objevily mince a bylo jasno ... takové bohatství, mňam .. náš další plán cesty mířil do červené věže magie, abychom potvrdili splnění našeho veledůležitého úkolu.. tak jsme se vybavili na cestu ... koupil jsme si asi 4 mezky ( já,a,rudolf,jelínský ), hromadu jídla .. krásnej outdoorovej stan a válečného koně..když už jsme byli na cestě pouští, tak jsme potkali bandu hrozivě vypadajícich banditů ..ovšem byla to fatamorgána pouště, jelikož to byla sebranka 6 bezzubých budižkničemů, kteří byli odsouzeni žít v bídě pouště ..po této siestě jsme vyrazili dále .příliš pozdě jsme si všimnuli,že nám chybí docela podstatna část jídla, ale tak co nadělíme, hlavně že neumřou hlady..My jsme vyrazili dále, když v tom se na nás vyřítil kyklop ... ale dostal pěknou sodu v podobě bledých blesků, a nakonec jsme ho společnými silami sundali ...vydali jsme se tedy dál ...a nebyla by pust bez bouře, tudíž jsme byli svědky hned několika bouřek .. ale my to vyřešili velmi lišácky, a pomocí teleportů jsme se přepravovali dál .. bohužel, cesty portálem jsou nevyzpytatelné, a mě zmizeli moji milovaní mezci .. škoda jich .. a nakonec jsem zmizel i já a můj pes Dejf, kteří jsme se ocitli samotni v neblahé přitomnosti dvou hladových tygrů .. ale já jsem využil mé bystré povahy a hbitého rozmyslu a podařilo se mi jich zbavit ..náhle jsem na obloze spatřil takový zvláštní záblesk, a jelikož jsme netušil kudy mám jít, tak jsem se vidal tím směrem ..po nšjáké chvíli jsem uviděl mé přátele, jak bojuijí s nějakou ohavnou stvůrou, ale oni ji společnými silami zničili .. a společně jsme putovali dál.
Osvald
Kapitola třicátá třetí:
…Putovali jsme a putovali, ale Rudá věž byla stále v nedohlednu. Nemohli jsme dál, polykali jsme své sliny a pátrali alespoň po náznaku místa, kudy vede cesta. Přestože jsme byli velice znaveni útrapami pouště, Míšu něco napadlo. Seslala kouzlo, podívala se na mě, a řekla celá šťastná „TUDY!“.Pokračovali jme tedy uvedeným směrem, ale naším největším pouštním nepřítelem byla žízeň. Po té co nám zabili zbylé muly, jsme neměli co pít, kromě staré a zakalené svěcené vody a mých lektvarů. Ke konci už jsme byli tak zblblí, že už jsme pili léčivé lektvary hlava nehlava, ach jo. A konečně jsme stály před tím rozsáhlým komplexem. Zaťukali jsme na vrata. Otevřel nám nějaký, nám neznámý, mistr. Poprosili jsme ho o přijetí a že máme důležité zprávy pro nejvyššího mistra. Přijal nás, a řekl ať si tu půl hodinku počkáme(a že by třeba nabídl něco k pití?). Po chvíli přišel „nejvyšší“ a zavedl nás do svých komnat(ten už byl pohostinnější). Z našich zpráv byl potěšen a byl rád, že jsme dostáli svému závazku. Jen o jediné jsme ho požádali. Jelikož jsme družina plná zvědavců, tak jsme prahli po tom, dozvědět se něco nového. Proto jsme se zeptali jestli se zde najde někdo našeho oboru, kdo by nám s tím pomohl(samozřejmě ne zadarmo). A našelJ. Chvíli jsme strávili tedy ve věži, zatímco se Osvald cvičil ve hře na loutnu ve městě. Pak jsme zamířili do přístavu a hledali nejvhodnější loď, se kterou bychom dopluli až na náš rodný ostrov-Mato. Ač byla Míša jiného přesvědčení(dokonce do mě začala posílat blesky a myslela si, že mi to způsobí nějakou škodu-najivka), tak jsme se rozhodli, že nasedneme na loď taženou ovcemi a koněm. Se zdejším kapitánem(což byl mimochodem člověk) jsme si padli do noty. Opravdu veselý chlapík. Slíbil nám, že nás doveze, bude-li to možné, až na ostrov. Tak jsme tedy vyrazili. Cesta nebyla ničím zajímavá, dny na moři utíkají skutečně pomalu. A Mrgoroth, jakožto snaživý jinoch, se snažil cestu uspíšit. 5ekl tedy té své nemrtvé stvůře, ať táhne loď(samozřejmě přes lano), jenže loď byla příliš těžká a drak se poroučel pod hladinu. Nezemřel, jen přesedlal na jiné povolání, a to na vodního draka a teď tam straší organismy u dna. Mrogroth se s tou ztrátou vyrovnával těžko a dlouze. Bohužel času na emohrátky moc nebylo, hned další den nás přepadli klasický mořský nepřítel-piráti. Chtěli po nás ať se vzdáme a skočíme do moře(nejspíš si mysleli, že přes celý kontinent doplaveme). My jsme odmítli, ač jejich loď v porovnání s naší byla daleko lepší. Proto jsme vymysleli delikátní lest. Rozhodli jsme se, že vyčarujeme portál ke kapitánovy a zajmeme ho. Ujal se toho Daniel(náš lodní kapitán). Po chvíli vylezl z portálu i s kapitánem. Tak jsme ho spoutali a pirátům řekli své požadavky-potáhnou nás až do lidského přístavu, a mi zato nezabijeme kapitánu. Jenže na piratské lodi se také nacházeli kouzelníci, kteří nás neustále pomocí kouzel sledovali. My jsme pluli zatím v klidu, a když jsme nemohli kapitána zabít, tak jsme ho alespoň „jemně“ mučili:-D. Ale co se jedné něco nestalo. Vidím jak k nám přilétá kouzelník, proto zanechám Osvalda u kapitána a bežím vzbudit zbytek posádky. Bohužel jsme přišli moc pozdě a kapitán už byl na mateřské lodi, kouzelník ale zůstal u nás. Dlouho jsme se nerozmýšleli a napadali jsme ho. Ukopali do mdlob, obrali a zabili. Neměli jsme času na zbyt, pirátská loď po nás ihned začala pálit, tak jsme se rozhodili, že si to namíříme proti ní. Těsně před srážkou jsme provedli úhybný manévr(a bych nezapomněl, předtím stihl Mrogroth na rozkaz zabít všechny ovce) a vyčarovali si portál do trupu lodi. A abych byl opět slavný, tak jsem byl jediný kdo portálem neprošel. Octil jsme se asi 50 metrů za lodí. Co se dělo dole v lodi nevím, jen tam byl slyšet krvelačný řev. Tak jsem se schoval těsně za palubou a pozoroval ,jak se bude situace vyvíjet…
Mirek
Kapitola třicátá čtvrtá:
Krom mě a Mirka se zbytek naší družinky v čele s paladinem rozhodl jít na jih kvůli kostěnému dráčkovi Punťovi. My s Mirkem jsme jim řekli, že je doženeme, že si jen vybereme daně. Po tak trochu trapném momentu, kdy jsme se museli zeptat, jak se to vlastně dělá, jsme od obyvatel naší části království vybrali celých 12 zlatých! No podržte se! Jsme bohatí!
Museli jsme však rychle sletět ze svých zlatých výšin a dohnat zbytek naší družiny. Ale když se daří, tak se daří – my je předehnali. Prohnaně jsme letěli na koštěti, vesele minuli nějakou káru s mrtvým chlápkem, v domnění, že to bude zase nějaká past, že tam bude řádit mor, nebo jiná nebezpečná věc, a během několika dní jsme dorazili do jižního přístavu.
Rozhodli jsme se využít náš čas navíc produktivně a tak jsme zařídili odvoz přes oblast tabákových ostrovů až k ústí jedné z velkých řek, odkud bychom se pak na drakovi dopravili přes pevninu a trochy moře na náš rodný ostrov, Mato. Našli jsme loď, zaplatili ji, teď už jen zbývalo počkat na ostatní. Jenže co se nestalo. Objevil se Punťa. Starosta ihned nechal povolat dobré dvě stovky vojáků, které se měly o náš nebohý nemrtvý dopravní prostředek postarat. To jsme ale nemohli dopustit! Nejdříve jsme s Mirkem zamířili přímo za starostou, prokázali jsme se našimi glejty od krále, že jsme šlechtici, abychom se dostali snáz. Snažili jsme se ho přesvědčit, že Punťa není hrozbou, ale…no…nějak nám to nevyšlo. Nevím, co by se stalo, kdybych na nás nehodila neviditelnost a my nevypadli, protože starosta na nás zavolal své stráže. Docela mě pobavilo, když pak prohledávali i šuplíky, když jsme jim zmizeli. Jasně…jsme malí…ale takhle fakt ne.
Tento pokus nevyšel, šel na řadu plán B – davová hypnóza. Ovšem po konzultaci se svojí magickou knihou jsem zjistila, že to nepůjde, a tak jsem musela přejít na plán C. Metamorfózou jsem se přeměnila na starostu a prostě to těm velitelům zatrhla. Museli poslechnout, samozřejmě.
Tím byla katastrofa „oddělání Punti“ zažehnána. Ovšem přišla další. Do města dorazil nějaký králův posel, přišel pro jídlo, protože jim to tam Oktopus všechno vyžírá. Mluvili jsme s ním a on řekl, že se máme dostavit ke králi.
Epizoda s Punťou ještě neskončila. Sice jsme odvrátili hrozící katastrofu z rukou vojáků, ovšem nepočítali jsme s malou holčičkou, co si zajde na pláž a uvidí tam příšeru. A také jsme nepočítali s jejími rodiči, kteří tam zajdou taky. A už vůbec ne s šestihlavým davem, kterým začal nespokojeně křičet, že starosta se o tu věc nepostaral. On se sice bránil, že poslal vojáky. Ti se zase bránili, že jim nakázal mu nic neudělat. Prostě blázinec. Tak jsem aspoň teď použila svou davovou hypnózu a rozlícený dav jsem poslala na sever. Ať prostě jdou…oni se vrátí, až kouzlo přestane účinkovat.
To už se tu ale objevil zbytek družiny. Vyřídili jsme poslední maličkosti a vyrazili. Cestou jsme se stavili na jistém „kousku ráje“ – tabákovém ostrovu Clutha. Byli jsme tam jen chvíli, pak jsme pokračovali dál. Vylodili jsme se u ústí jedné řeky, kde jsme pro změnu nasedli na osedlaného draka. Skoro celou cestu za námi letěl nějaký jiný drak, který na nás celou dobu koukal, ale nezaútočil. Bůh ví, co vlastně chtěl. Držel se od nás v jisté vzdálenosti.
No a pak už přišlo Mato a dojemné shledání s vlastní rodinou. A taky taková jedna epizodka z hospody. Vlastně…víc epizodek. Budu-li stručná…Mirek neměl čím platit, pak se s Cluthem málem přiotrávili na nějakým alkoholu, zatímco chtěli jednat o prodeji tabáku, takže jsem zase musela zasahovat já – akorát jsem to trochu přehnala s tím bleskem…no nic, koneckonců…já to tam uklízet nemusím, že ne?
Míša
Kapitola třicátá pátá:
Nakonec jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat do Opuštěných osad, protože jsme tam vlastně ještě nebyli. Cesta nám trvala asi půl dne. Ocitli jsme se ve společnosti dvou lodí a zhruba devíti jeskyň. Tak jsme nejdříve vyrazili prozkoumat ty lodě, ale po nemrtvých ani stopa(asi proto, že se ty lodě potápěly?:-)). Tak jsme se rozhodli, že prozkoumáme jeskyni po jeskyni. První den jsme prohlédli asi tři z nich-nic zajímavého. Jediné co stojí za zmínku je noční „návštěva“. Celou noc nás někdo bedlivě pozoroval, zůstávali jsme proto ostražití. Ráno jsme přivítali nový den a vyrazili prohledávat dál. Dne jsme měli v plánu prohlédnout i tu největší jeskyni. Vypadala obydlená. Neuhašený oheň, houně na zemi. Zapálili jsme tedy louč a vydali se dovnitř. Nevedla moc daleko a mezi tím co jsme ji prohledávali po nás někdo hodil nějaký šutr a my viděli opět ty červený očička jak mizí směrem vzhůru. Vyběhli jsme ven, já nasedl na koště a vydal se za ním/nimi. Nad jeskyní jsme ho ještě zahlídl, ale pak se mi ztratil. Byl to chlupatý humanoid nevelkého vzrůstu. Neděli jsme si z toho moc těžkou hlavu a šli hledat dál. Prolezli jsme zhruba další tři jeskyně a šli si opět lehnout. A co se večer nedělo. Zase nás ten prcek delší dobu pozoroval. Ráno jsme si proto řekli, že ho chytíme a zjistíme co je zač a co ti chce. Nejdřív jsme však vyrazili k další jeskyni. Chvíli jsme ji prohledávali a po chvíli se rozhodli, že půjdeme. Ale co čert nechtěl, ze shora jsme zpozorovali našeho „přítele“, jak sbírá nějaké kosti a po chvíli jde směrem ke své jeskyni. Nadletěli jsme mu po cestě a ve chvíli, kdy to nečekal jsme ho přepadli. Nebojovali jsme s ním, jen jsme ho svázali a vyslýchali. Moc se s námi nechtěl bavit, zřejmě nám nedůvěřoval. Ještěže má Osvald tak úlysnej obličej a za chvíli i ho přiměl na svoji stranu. Pověděl nám něco v tom smyslu, že potřebuje krev zlých lidí, aby mohli přijít jeho kamarádi. Mysleli jsme si, že už samotou zblbnul, ale přece jsme to úplně nepodceňovali, jelikož stále zůstávali dvě jeskyně. Míša na něj na konci seslala jakési matoucí kouzlo a on utekl. Po návštěvě předposlední jeskyně jsme si zažínali říkat k čemu to všechno je…Před poslední jeskyní, která byla dobře zatarasena jsme už moc optimičtí nebyli. Jelikož se nás Míša bála poslat dovnitř jejím kouzlem(abychom také nepřišli o patu:D), jsme to šel vyzkoušet chůzí pod zemí. Ušel jsem asi tři metry a byl vevnitř. Proto jsem se vrátil a sdělil novinky. Po chvíli jsme se ocitli uvnitř jeskyně. Já přečetl ochranu proti neviděným a šli jsme. Cesta byla dlouhá asi 15 minut. Na jejím konci stál jakýsi kamenný stolec v kruhu. Ten skřet mluvil o něčem jako o portálu z krvi zlých lidí, tak jsme se řízli(fuj, nová módní emo vlna) a vešli. Najednou to začalo hučet a zraňovat nás. Přičemž vykoukla z kruhu hlava skřeta. Neváhali jsme a odešli(mezitím jsme ještě stihl na památku píchnout skřeta dýkou do oka). Nezbývalo moc času do konce ochrany a neviděných kolem jak naseto. Pročež Míša vyčarovala portál a my jen tak tak prošli, když s námi ještě tři nevidění. Zranili nás za pár životů, ale Míša je po chvíli zabila. Stále nám ale motalo hlavou, odkud by se ti skřeti vzali? Vždyť přeci jejich kontinent byl zničen a skřeti po dlouhé válce poraženi. Pro zichr jsme se kouli do koule a nezjistili žádnou překvapující informaci. Jejich kontinent opravdu vypadal velice zpleněně. Odkud se tedy berou, že by třetí kontinent? Blbost! To by se přece o něm alespoň už někde zmínili. 5ekli jsme si, že se proletíme do knihovny hlavního města, jestli tam nějaký náznak o něm nebude. A vskutku, nebyl. Jediné na co jsme narazili byla drzá a hloupá obsluha knihovny. Zklamáni jsme se odešli najíst do hospody. Konečně něco, co stojí za zmínku. Po dobrém obědě, přišla ta nejhorší chvilka a to placení. Jak jsme chtěli platit, tak si „číšníci“ strhli roucho a zaútočili na nás. Já šel přímo(jako jedinej). První zloděj moc daleko nedoběhl a jeho prokleté kousky těla se rozprskly po hospodě. Druhý se dostal alespoň za okno. Když to byla jeho chyba. Mazák Dave, jež v ulicích vyrostl si s ním poradil. Vynadali jsme hostinskému a dožadovali se bezplatného jídla a noclehu. Měli jsme tušení noční návštěvy, tak jsme se zneviditelnili. Mrogroth si šel lehnout na střechu. A vskutku po chvíli viděl i slyšel jak jde někdo s baňkou plnou nějakého sajrajtu k nám přes střechu do pokoje. Nevím co se dělo, ale po krátkém zařvání skončil dole na dvorku. Nebylo to však vše. Z neustálého lízání podlahy Houbou, se nakonec vyklubalo, to že je napuštěná olejem, jelikož nám někdo zatarasil důmyslně dveře a zapálil podlahu. Přesto však to byl naivka. Svou mocnou schopností jsem ten ohýnek uhasil. Tak jsme se vydali za tím srabem(já a Mrogroth). Po krátké honičce jsme ho jen pronásledovali a sledovali kam zajde. Vešel do přístavu(jak nezkušené). Tak jsme doletěli zpět a řekli si, že jim pošleme taky vzkaz na vyjádření sympatií. Začali jsme pižlat tomu mrtvému hlavu, ale přišli k nám dva strážníci a chtěli nás odvést. Naše čestné slovo jim nestačilo. Po chvíli jako by jim přeskočilo a nevěděli co se děje(my však anoJ). Proto jsme je poslali na hlídku do přístavu a tak se jich zbavili. Sami jsme dokrájeli hlavu, vhodili ji do okna přístavu a zase odletěli zpátky do hostince.
Vojta
Kapitola třicátá šestá:
Záhada Třetího kontinentu nám ale nedala spát. Zkusili jsme navštívit knihovnu, jestli tu o něm nebude zmínka, ale ať jsme hledali, jak jsme hledali, nic. Rozhodli jsme se tedy, že se odebereme k trpaslíkům, kde se podíváme do jejich knihovny. Tak jsme nakoupili jídlo a pití, pohodlně jsme se posadili na Punťu, teda tak pohodlně, jak to jen na kostěném drakovi šlo, a vyrazili jsme na cestu. Přeletěli jsme přes moře a k večeru přistáli už v trpaslíkově. Uchýlili jsme se ke spánku, já na nás seslala neviditelnost, jen tak pro jistotu. Šli jsme všichni spát, já s vidinou krásného rána, kdy si konečně do plna dočerpám magy. Bohužel to, co následovalo pak, se mé představě moc nepodobalo. Vlastně vůbec.
V noci mě něco probudilo. Jako kdyby vedle mě někdo něco zakouzlil, něco, co rozptylovalo magii. Otevřela jsem líně oči a s šokem shledala, že kolem nás je nejmíň dvacet skřeťáků a jedna postava zahalená v černém plášti, která mířila k našemu Punťovi. Skřeti, kteří stáli přímo nad námi, pozdvihli zbraně a chtěli na nás zaútočit. Já však viděla prioritu v něčem jiném. Spoléhala jsem na svůj magický plášť, že mě ochrání, a plně se soustředila na svá kouzla mířící na zakuklenou postavu. První kouzlo odrazil holí, ale i tak se mu podlomila kolena. To druhé utrhlo jeho plášť i s částí těla – místo nějakého nekromanta se však k zemi řítil kostlivec. Docela mě to překvapilo.
Bohužel byly tu jiné věci, které si žádaly mé pozornosti. Zdálo se, že nečekané útoky na Ádu a Vojtu, byly poněkud silnějšího ražení – ani jeden se po nich nezvedl. Do toho ke mně ještě zamířil Punťa…což by neměl, páč jeho páníček byl v bezvědomí na zemi. Viděla jsem z toho všeho jediné východisko – útěk. Chtěla bych vidět obličeje těch skřetů, když jsme jim zmizeli těsně před nosem. Neměli však moc času na údiv, protože se do nich pustil Punťa, než následně odletěl někam pryč.
Co se mých přátel týkalo, Áda se probudil, byl jen v mdlobách. Horší to bylo s Vojtou. Byl vážně zraněn, chrchal a vůbec to vypadalo bledě. Po dlouhé poradě jsme se rozhodli k riskantnímu činu – rozhodli jsme se, že Vojtu necháme umřít, přivedeme ho k paladinům na hoře osudu a tam ho necháme oživit.
Což o to, plán dobrý. Kdyby…ach jo…
Cesta byla něco kolem 500 mil. Začala jsem čarovat jeden portál za druhým, s vidinou, že nejpozději za dva dny jsme tam. Ovšem jednou, jak jsme prošli, jsme zjistili, že nestojíme na pevné zemi, nýbrž že padáme. Naštěstí jsme se díky Levitaci nerozplácli o zem, nýbrž hladce přistáli. Ale, uf, to vám byl adrenalin.
Pokračovali jsme vesele dál. Opět jsem vyčarovávala portály, abychom si zkrátili cestu. Ale když se daří, tak se prostě daří. Tolik rychle po sobě vyčarovaných portálů mě velice unavovalo a vyčerpávalo, a tak se stalo, co bylo logické – udělala jsem v kouzle drobnou chybičku, která bohužel měla velice nepříjemné následky. Když jsme opustili portál, já koukala sama na sebe, Houba byl mrtvý a Vojta štěkal. Prohodili jsme si těla!
S nadějí, že paladini si snad poradí i s tímto, jsme pokračovali dál, byli jsme koneckonců kousek za městem. Paladini nás však odkázali spíš na pomoc mágů. Snad to byl Ádův bůh, osud nebo prostě klika jako vrata, ale do hospody, kde jsme se na nějakého magiče poptávali, zrovna jeden vešel. Stálo nás to pár zlatek, ale prohodil nás zpět.
Teď už jen stačilo jít na horu osudu a nechat Vojtu oživit. Naštěstí i tohle se povedlo. Bohužel Áda se kvůli tomu musel vzdát svého sekeromeče, Vojta přišel téměř o všechno vybavení. Ale za furt lepší, než být mrtvej, ne?
Naše další kroky směřovali konečně do té knihovny. Tam…no…to nebudu moc rozebírat. Vojta prostě našel pár zmínek o zemi větší než trpaslíkov, kdesi daleko na jihu. Místo se spousty sopek, kde se mučí duše zemřelých, které je obýváno nekromanty. Ten, kdo by tam chtěl jít, by musel být sebevrah.
Takže…kdy tam plánujeme vyrazit? Jo….vlastně nejdříve se musíme stavit u druidů, aby Ádovi spravili patu, a pak u krále kvůli obrovi. Tak hurá na cestu.
Míša
Eragon
(Eragon, 8. 9. 2010 17:59)