Jdi na obsah Jdi na menu
 


Archiv: Jakub schůzky - Kronika 2012

 

Kronika - Toulky světem

"Kroniku píší sami hráči, jedná se o jejich zápisky z jednotlivých herních schůzek"

Skřeti byli konečně vymýceni z našeho krásného ostrova, možná… My jsme se vydali do města slavit, prodávat, litovat smrti havrana(já) a snad dostat i odměnu. Co jsme si předsevzali, jsme i udělali. Někteří se nechali cvičit, zbytek zdarma vybrakoval kovárnu a já dostal čarodějnou hůl od místní univerzity. Po třech dnech smutku za chudáčka havrana, se mým novým přítelíčkem stala tlustá kočka. A nový rok jsme také oslavili, někteří(nebudu jmenovat) tím, že nechali useknout nevinnému žebrákovi ruku jen, aby viděli co se stane s jejich upířím kamenem(spravedlnost nade vše). Rozhodli jsme, že musíme do Trpaslíkova, dojít na Horu Osudu a najít Bimbáska(proboha jen žádné dvojsmysly, myslím toho trpaslíka). Trpaslíkov leží od Mata(našeho domovského ostrova) jen kousek, ale zato je velký a zatraceně nepřehledný. Jen z vyptávání se na Horu Osudu, se jednomu zatočila hlava( to musíte do třetího města pod horou u hlavního královskýho přes první za přístavnim městem druhý město za přístavnim městem, který si nesmíte splíst s… nebo tak nějak), představa, že by jsme se všech kolem ptali, jestli tu není nějáký Bimbásek, je vysloveně hrozná. Na cestu k Hoře Osudu jsme si pronajmuli průvodce(Ekonomická rubrika: Neslibujte trpaslíkovy uhrazení stravy-mohlo by vás to zruinovat). Po 3 měsících ,,vzrušující‘‘ cesty, jen jednou jsme potkali a zabili(uznávám ostatní zabili) piráty, kteří okrádali trpaslíky, zato jsme potkali spoustu těch co vymáhali mýto,pak jsme dorazili pod Horu Osudu. Když se Khelgarovi(mocnému to knězi) povedlo najít průvodce zjistili jsme, že budeme rádi, jestli budeme mít na to,aby on šel na horu a my nemuseli spát na ulici. Měli jsme, po týdnu se vrátil s umrzlým uchem a tvrdil že se stal paladinem(co jsem pochopil umí zapalovat zbraně, kameny a dělat ohňostroje) a taky, že všichni ostatní paladini byli vyvražděni jakýmsi odpadlíkem jménem Mrogroth.

Tak když už jsem tím paladinem (jsem prostě super ultra bezva ghůl), tak jsme se konečně mohli vypravit hledat Bimbáska. Udělali jsme plakáty, že hledáme Bimbáska a byli jsme tak chytří (nebo spíš mě Dežo tak dlouho přesvědčoval, abych to tam napsal) že ho hledáme ve věci dědictví. A taky jsme tam samozřejmě napsali, že bydlíme v hospodě u dvou měďáků. Zatím z hor sestoupil paladin, kterého jsem nahoře vyléčit a začal se pěkně nalejvat. Večer bylo v hospodě víc trpaslíků než obvykle, takže jsme se zeptali, kdo z nich je Bimbásek. Vstalo asi 13 trpošů a začali se prát mezi sebou. Pak jim ale došlo, že by spíš měli zbít nás. Válečníci vytáhli meče a já vytáhnul a zapálil palici (to teď taky umím). Jeden dostal bobky a utekl, ale zbytek šel na nás v pěstním souboji. Všichni jsme si je tam pěkně rasili, hlavně Dežko, zase používal ty jeho čáry. Tak jsme jim nabili držku. Další den jsme vyvěsili plakátky, ale jiné, bez té části s dědictvím. No za pár dní za námi přišla trpaslice, a ta nás dovedla před kadeřnický salón. Vešli jsme dovnitř a tam na židli seděl namakaný trpaslík, tak metr sedmdesát vysoký, o nohu opřenou obouruční sekeru, potetovaný, v kroužkovém tílku, s jizvami po celém obličeji. A okolo něj poskakoval bimbálek ve svojí růžovouké kroužkovce s melírky ve vláskách a vouskách. Ten nás nejdřív vyhazoval, ale pak si Dežo koupil melírky, tak ho obsloužil. No, opravdu to byl Bimbův syn. Řekli jsme mu o dědictví a on se hned začal balit na cestu na Mato. Další den ráno jsme vyjeli z trpaslíkova. Po cestě jsme zatím projeli dvě brány.

Jakmile Bimbásek slyšel, kolik peněz mu jeho otec odkázal, zasvítili mu oči a přiškrceným hlasem nás popoháněl abychom vyjeli. Dlouho nám jediným zpestřením na cestě byli mýtné brány, ale když jsme se rozhodli zůstat na jednu noc ve vesnici kousek od pevnostního města, potkali jsme tam popudlivého trpaslíka, se kterým byla docela zábava. Celý večer se navážel do místního staříka, a ještě stihnul odhánět našeho šermíře, který se s ním chtěl očividně poznat blíž. Trpaslík (mimochodem strážný a zkušený bojovník) vyprovokoval souboj s tím staříkem. Náš šermíř odvážně nastoupil místo starce… a po chvíli jsme ho sbírali ze země. Místo pomsty jsme se rozhodli jet dál. Přehlasovali mě a já sám bych asi v souboji proti němu nastoupit nemohl(tak nějak tipuji, že pod trpasličím pojmem ,,čestný souboj‘‘ se neskrývá ostřelování blesky z deseti metrů…). S vidinou peněz a návratu domů jsme pokračovali dál i přes písečnou bouři, která brzy propukla. V ní nás přepadli píseční obři-desetimetrové bestie se stromy místo kyjů(vlastně to bylo jen pět chabě vyzbrojených krollů, ale to by neznělo tak hrdinsky). Po boji jehož větší část jsem strávil ležením v písku, pokračovali dál. Když jsme se dostali do města, řekli jsme si, že na zbytek cesty do přístavu si najmeme loď. Jediné co nám ozvláštnilo cestu byla naše stará známá pirátská loď, ale ta bohužel rychle zmizela za obzorem. Ale potkali jsme jí ještě později, při cestě zpátky na Mato. Připluli k nám s lidskou vlajkou a vydávali se za obchodníky z látkami…

Obchodní pirátská příručka: Vyhlédněte si loď. Připlujte k ní jako obchodníci. Nalákejte nejbohatšího člověka z ní na prohlídku zboží. Prodejte mu bezcenné věci a vykraďte měšce.

Vykopněte ho a jeďte si v poklidu užít naloupené pení-. Tak tady konečně vstupujeme do příběhu idylického loupení my, a to jmenovitě ohnivou koulí přímo do plachet pirátské lodi. Jako by jim to snad vadilo nebo co, za chvíli kolem (a do) nás létali šípy i balista se činila (ta naštěstí jenom kolem). Přirozeným cílem jsem se stal já (asi mi záviděli krásu a inteligenci) naštěstí mě ostatní bránili vlastními těly, zvlášť Khelgar i přes svou výšku ty šípy snad přitahoval. Když jsme, ale odpluli z dostřelu, zjistili jsme že loď nabírá vodu. Naštěstí 

(1% šance) se nám povedlo najít na palubě hlínu, kterou by se to dalo zalepit. Než jsme přišli na to, že bychom to měli zacpat zvenku, byla loď skoro potopená a posádka nám mávala ze záchranného člunu. Kdyby toho náhodou nebylo málo, mezi ostatními cestujícími vypukla panika, jenž vyústila v řetěz událostí,  který začínal vraždou jednoho z nich a končil objevením se žraločí ploutve u lodi. Náš válečník, který se tam už tou dobou snažil nalepit co nejvíc hlíny, vystřelil okamžitě z vody, mumlaje něco o Čelistech. Po tomto hrdinném pokusu se sem začali stahovat další. Já nadávaje mu do idiotů, jsem si dal neviditelnost a skočil vstříc osudu a ten se projevil tím, že jsem přišel o nohu a nebýt Khelgara i o život. Když jsme válečníkovy strach z Čelistí vymluvili, ten konečně dolepil díru a my byli zachráněni. Tedy byli bychom zachráněni, kdyby alespoň někdo z nás uměl řídit loď. Jak jsme záhy zjistili žádný z cestujících nebyl vysloužilí mořský vlk, a ani manuál se na lodi nenacházel. Za několik dní s pomocí vzdušné hlídky (kouzlo let) jsem se dostali kousek od země, od které ale vál protivítr. Většina družiny se vydala na voru ke břehu, aby nabrali vodu a jídlo. Později jsem se dozvěděl, že přistáli u řeky, a když se sami napili, poslali k nám dva bratry šermíře se sudem vody. Ti dva k nám nikdy nedopluli, a jak jsme později zjistili, dvacet dní byli na širém moři, ale nakonec se dostali do jakési sopečné země. My na lodi jsme už začínali bláznit z dehydratace, ale když jsme rozvinuli plachty a já se zkušeně chopil kormidla, dokázali jsme ztroskotat někde na pobřeží… 

Já, Franta, David J. a 20 lidí:
Po dokonalém přistání s lodí jsme se vrhli po bobulkách a potocích. Krásný pocit se napít a dát si nějaký bobulky, který ani neznáme. Bobulkám nikdo nepodlech a tak jsme začali bádat jak se
dostaneme k ostatním. Po dlouhém přemíšlení jsme se dohodli, že v dáli vidíme plout loď. Hned jsme začali křičet,volat dokonce se Franta zmoch i na zelený blesky. Ale asi si nás nevšimli. Tak jsem se na to vybot a šel lovit ryby. Rukama mi to moc nešlo vždicky mi proklouzla, ale pak jsem dostal nápad, že je budu skoušet nabodávat na šíp. Opravdu jsem to jenom skoušel.
Přestalo mě to tam s nima bavit a obzvlášt po tom co začali přemíšlet o tom koho sejmou a sežerou. Vydal jsem se tedy do lesa. Cestou jsem se pro svůj život musel vzdát všech věcí s kovem. Ale mělo to positivní výsledky. Šlo se mi líp a našel jsem cestičku, okolo které rostli
keříky s plody lesa. Šťastně mě cestička vyhodila poblíž velikého města. Překvapení jsme na Matu!
Zatím co já jsem oběvoval tajemství ostrova Franta se snažil přežít. Dokonce dokázal překecat lidi aby šli sním po pobřeží. Cestou byl na pokraji smrti, ale naštěstí jen omdlel a když se probudil tak ležel u felčara v hlavním městě Mata. Byl tam sním i David.
Jirka, Krystýna a Bymbásek :
Po odjezdu Davida a Paroubka na ně dlouho čekali, ale už se nedočkali. Tak se vydali po proudu řeki,aby se dostali do nějakého města, protože se Jirka věděl, že města většinou stojí u vody. Cestou si sice začal Bimbásek zase stěžovat, ale po tom jak je napadl velikánskej vodní had, začal litovat že vůbec jel. No co ale je hlavní že to všechno přežili. Nakonec jse dostali až do
vesnice kde jsme se knim připojili mi a předali Bimbáskovi jeho „skromné dědictví“. Ale dostal pouze peněžitou část a zbraně atd. jsi nechal zástupce Bimba v kovárně a řekl nám že si pak můžem taky něco vzít.
No co Bimbásek nám zaplatil za
doprovod do města a dokonce nám pod hipnózou dal ještě 800zl. A mě slíbyl že
nám pošle celou loď preclíků,koláčků a
houstiček z pekařství vedle jeho salónku.
David F. a Paroubek :
Cestou necestou plavou si dva šermíři a hledaj loď, s kterou jsme se dostali až sem. Po dlouhém pádlování přistáli na nějakém sopečném ostově ……… . Začali obcházet velikánskou sopku. Nic nenašli, ale kousek od sopky zahlédlyvesničku. Dorazili k ní a s radostí zjistili že to je ostrov barbarů. Po rozmlouvání s jedním barbarem se vydali k lodnímu městu aby se mohli nalodit a jet na Mato. Naknec se dostali do přístavu a David se nechal cvičit. A protože Paroubek dal svoje krásné kovářské kladivo po Bimboj jedou k nám na Mato.

Prožili jsme poměrně nenáročný týden, naplněný výcvikem, nakupováním (především léčiv) a děděním (myslím věci z Bimbovy kovárny). Ty jsme dostali pod podmínkou, že se vydáme na nějákou výpravu. U této příležitosti jsme si vzpomněli, že bychom mohli jet na Vidko (sousední ostrov) a najít tam Osvalda – údajného přítele naší oblíbené elfky v bílém. Málem bych zapomněl na to, že náš šermíř si za těžké peníze koupil rytířskou zbroj. Těžko říct jestli mu zvětšila víc obranné schopnosti, vzhled, nebo ego (C je podle mě správně). Na lodi nás dost překvapili, vybíráním poplatku na stráž proti pirátům, ale snad si těch asi pět zlatých můžeme i my dovolit. Piráty jsme další den opravdu potkali, ale jen prosili o vodu a nám bylo (v zájmu cestujících) zakázáno je pobít. Čehož teď velmi litujeme, protože se v noci jsme se vzbudili lehčí o všechny peníze a jednu zbroj. Tak snad abychom si to šli vzít zpátky…

A hned po krásném probuzení drápy své kočky Franta vystřelil blesky po jednom ze zlodějíčků. Bohužel pro Davida, nesložilo ho to. A tak si svou novou rytířskou táhnuli dál. Ale to se Davidovi nelíbilo, a tak jen ve spodkách s mečem vyběhnul za nima. Kristýna, Paroubek a Viktor se oblékli a vyběhli za pirátama a začnuli je i s Davidem masit. Ale piráti jim stříleli do zad, a to se mě s Frantou nelíbilo, a tak nás teleportoval nahoru, nad kajuty, odkud stříleli. A tak jsem jednoho fláknul, a oba střelci se rozběhli a skočili přes palubu. I dole jsme vyhrávali, a tak piráti skákali, dokonce i rytířku dolů hodili, ale nežbluňknulo to. A tak jsme zjistili, že mají člun. Kristýna ze sebe strhnula zbroj a skočila bez meče za nima. Mě dal Franta let, abych jim tam doletěl, a to samé dal po chvíli Paroubkovi, který donesl Kristýně meč. David použil svou vodoměrku a rozeběhl se za piráty. Jakmile jsme se tam dostali, tak jsme je pokosily, až na to, že mě a Kristýnu (jako vždy) složily. Ale Franta nás (jako vždy) zachránil. A taky vyletěl nahoru, protože ani jednu z lodí jsme na obzoru neviděli. On vyletěl opravdu vysoko, ale naši loď našel, bohužel ale piráti už utekli. Tak jsme vyjeli tím směrem. David vyběhl z loďky i se svou zbrojí, že na lodi bude dřív, když poběží, a taky že byl. Viktor vyskočil, že loďku předplave, ale my jsme mu brzo ujeli, a nikomu se opravdu nechtělo zastavovat. Tak ho tam začal žužlat kapr, a užužlal by ho, kdyby ho Franta nezachránil. Ale tím jeho blbé nápady nekončili, protože ten … začal chytat ryby. No taky že se mu jedna chytila, a pěkně nás odtáhla ze směru. No nakonec jsme se na loď přeci dostali. No zbytek cesty na Vitko byl v pohodě. Ve městě jsme si zaplatili hospodu a pár dní jsme zde pobili. Dozvěděli jsme se, že je zde bardská univerzita, shodou okolností založená právě hledaným Osvaldem. Po cestě jsme Frantu vysadili na univerzitě kouzel, kde získal svou první hůl, která stále někde plave. A my jsme právě dorazili na univerzitu.

Dorazili jsme do velkého města, ve kterém stála magická univerzita. Já se nechal vycvičit a ostatní se zabývali nákupy a hledáním informací v místní knihovně. Po takto stráveném týdnu jsme se rozhodli, vydat se do města bardů, najít Osvalda, za kterým jsme měli původně namířeno. Našli jsme ho v přepychovém paláci a po krátkém rozhovoru zjistili, že jeho největší snahou je stát se nejbohatším člověkem na světě, aby se mohl nerušeně věnovat umění. O bílé čarodějce ani o Mrogrothovi, mnoho nevěděl, nebo nám to alespoň neřekl.

Ale nějákou zábavu jsme si přece jen našli, a to pomoc Osvaldovi v usilování o titul ,,Nejbohatší muž světa‘‘. A to tím způsobem, že trošku snížíme zisky jeho rivala Lorda mladšího. Jelikož jsme zrovna neměli co dělat vydali jsme se na panství výše jmenovaného. Po cestě jsme potkali pět podivných existencí (dva chodci, mág, válečník a zloděj, nebo nějáké podobné neřádstvo), říkali si ,,Družina žlutého psa‘‘,nebo podobně a chtěli se také dostat na Lordovo panství.  Důležité nicméně je, že my čtyři bojeschopní jedinci(oba šermíři se krčili vzadu a hraničáři je konec bůhví kde) jsme neměli velký zájem bojovat a po vzájemné výměně urážek, jsme se dali na ústup, s úmyslem zabít je a okrást ve spánku. Najednou náš paladin zbledl a skoro padl k zemi a za námi se ozvalo, abychom rychle odešli. To mě vyprovokovalo, mág a zloděj se potkali s černými blesky a začali se blíž seznamovat se zemí. Za chvíli se této bohulibé činnosti věnovala většina z nich. Jednomu z chodců se, na poslední chvíli, povedlo oživit toho mága a oba zmizeli ve vyvolaném portálu.

Koralína, ale v bojovém šílenství skočila za nimi. Bohužel skočila moc pozdě a portál se zavřel a uvěznil ji v kameni, který dláždil cestu. Já a hrdinný paladin jsme šacovali a potom co jsme si naplnili tašky,rozhodli jsme se ji vyhrabat. Z důvodů kmenů to nešlo tak lehce. Nakonec se ji nám ( převážně šermířům ) povedlo obhrabat a "převalit" ji na povrch cesty. Paladin mlátil,šťoural atd. až ji osvobodil. Samozřejmě se skoro všichni připojili ale jeho palice udělala hodně. Bůh ví proč, ale Koralína měla otevřenou zlomeninu nohy. No prostě hodně krve (my jsme na to zvyklí). Radši jsme se otočili a šli zpátky k felčarovi. Ten ji hnátu obvázal atd. a řekl nám že tak měsíc a bude v pořádku. Tak jsme vyrazili na jinou a nebezpečnější cestu. A tou je.......poflakování po městě. Já jsem měl jiné plány a jel jsem se nechat vycvičit ve speciální střelecké škole.Vrátil jsem se, když byla Koralína zdravá a tak jsme vyrazili do Denjonu (nebo tak nijak).Najali jsme si kočár a nikdo nezůstal střízlivý. Až na Deža. U Denjonu byl rozcestník 1.cesta-K jezeru, 2. K pokladu a tu třetí si nepamatuji. Šli jsme k pokladu. Šli jsme až jsme došli k obrovskému hradu, který byl v i na skále. V jedné skále byl průchod , u kterého stála dlouhá řada družin. Průchod byl zavřen na závoru a hlídal ho troll. Ten pouze pouštěl družiny. Večer ho přišla vystřídat velká ješťerka jménem Mervin. Mervin byl sympaťák. Pustil nás dřív, aby jsme ráno nemohli potkat předešlého strážného. Vešli jsme do bludiště a brzy jsme našli tělo trolla. Nebyl to hlídač. Šli jsme dál a našli jsme těla lidí a v tu ránu na nás střílí luky. Podíváme se tím směrem a tam partička kostrounů. Pěkná rozcvička.

Když jsem začal zase vnímat svět, nemohli jsme se už dungeonu dostat, protože si (bohužel) nikdo nepamatoval cestu. Tak jsme šli dál, nejdříve jsme se sblížili s nějakým odporným slizem, co kapal ze stropu, ale upálili jsme ho(a kus vlastního těla taky). Po chvíli jsme potkali několik obřích pavouků, dokud chodili po deseti docela to šlo. Po jednom ohnivém šípu následovaném zábleskem, se jich na nás vyhrnulo asi 150 a už jsme přemýšleli o formulaci vlastní závěti. Naštěstí šel zrovna kolem Marvin, jeden ze zdejších strážců, hledaje nějakého Omara, údajně lepšího bojovníka než my, a po chvíli chrchlání je všechny smetl impozantním plamenem. Po další chvíli instinktivního zabočování, jsme se dostali k hromadě věcí. Když už jsme se řádně napakovali, uslyšeli jsme v chodbě před sebou těžké kroky. Jako praví hrdinové jsme se rychle běželi schovat. Ale ne dost rychle, obr sebral všechny mé společníky a nevšímal si přitom mečů ani šípů, černý blesk ho jenom vyprovokoval hodit po mně jednoho z mých společníků, tak jsem se odvážně hyperprostoroval pryč. Obr se vrátil domů ke své manželce, dítěti a rodinému krbu, ve kterém hořely ebenové hůlky se vskutku zajímavými světelnými efekty. Jednoho našeho šermíře obři vyvolili jako hračku, s malým obříkem byla vskutku zábava (‚,Chci utrhnout ruku‘‘) a ostatní měli být snědeni. Po ,,záchrané akci‘‘ jsem se stal sám vězněm, ale zato sem osvobodil dva ze svých přátel. A pak už stačilo jen zahrát ukolébavku…, utíkat spícím obrů je totiž podstatně lehčí. Po chvíli dalšího bezděčného losování chodeb a obírání mrtvol, jsme uslyšeli zvuk boje. V další místnosti byl namakaný válečník a několik oživlých soch, které se ho snažily zabít. Naši hrdinové se na jednu z nich vrhli a … docílili několika zranění (svých samozřejmě) a možná ještě ztupení mečů. Válečník je stylem jedna rána - štěrk rozbil a stačil se nám jen představit jako kníže Omar z havrenského království (nebo možná ze státního útvaru s podobným názvem…), potom skočil a zabodl svůj meč do nějáké chlupaté věci. Byl to trolí strážce, takže to byla poslední věc v jeho životě, protože když se pak rozprsknul po okolí, tam bych už slovo život nepoužil… Když troll zjistil, že právě tohoto hrdinu měl najít, zmohl se jenom na ,, ale on mě píchnul‘‘… Nakonec to vyřešil geniálním plánem. Jeden z našich šermířů se měl přestrojit za knížete Omara a my ostatní jsme tam měli počkat. Bohužel chvíli po jeho odchodu se sochy vrátily a nás nezachránil ani kvapný ústup. Dlouho poté jsme se probudili v neznámé komnatě a bylo nám řečeno, že si nás kníže Omar vybral do svojí družiny.

Dostali jsme zpět své věci a bylo nám zděleno, jaký máme úkol. Musíme přinést vejce černého draka. Je to těžké, ale mi to zvládneme. Vzpomněli jsme si, ale na náš první úkol. Měli jsme připravit knížete o peníze a tak jsme se vydali za Osvaldem říct mu, co se stalo a jaký máme plán na zmírnění zisků. Plán zní: všechny varovat že i když se dostanou k pokladu, tak je sejmou strážní. Osvald nás poslal za místním "novinářem", který by nám mohl pomoci rozšířit naše varování. Ten nám, ale řekl že už má číslo napsané a šlo by to tak za 3 roky (pokud se toho dožije). Odešli jsme a začali se hádat jak to provedeme, protože 3 roky asi nepřežijeme všichni. Přenocovali jsme a vrátili jsme se zpět k jeho domu, protože ten den měli přijet poslové a odvést dopis.

Strávili jsme noc vymýšlením plánů, jak dostat naši správu do tisku, plány byli rozmanité, ale žádný jsme nakonec nerealizovali. Možná proto že nám poslové ujeli, než jsme se stihli dohodnout. Pronásledovali jsme je, ale já rychle zůstal pozadu (kůň se dá s dřevěnou nohou sledovat, možná tak když v ní máte dalekohled). Když jsem se konečně dokulhal k bráně, našel jsem tam našeho lukostřelce v bezvědomí, skoro nahého a kdykoli se probral zbytek naší družiny ho zmlátil. Později jsem zjistil, že ho ostatní přemluvili, aby zastřelil jednomu z poslů koně. To samozřejmě nezůstalo bez následků, ostatní čtyři poslové(ti, kterým koně zůstali) se vrátili zbili ho a za jeho věci si chtěli koupit nového koně. Zbytek družiny nezúčastněně postával kolem(mimochodem byl to nápad Khelgara – to střílení), když v tom se v nich probudila suverenita a… tak si do něj šli taky kopnout. Ani se mu chudákovi nedivím, že ještě ten den se od nás odpojil a našel si práci u městské hlídky. Další naše rozhodnutí bylo, poradit si s vandaly, kteří ohrožovali místní hřbitov. Pokusili jsme se o to na vlastní pěst a to hlídkou kolem hřbitova. Další noc jsme strávili ve vězení pro potulku a podezření z vandalismu. Další noc jsme tam byli znovu tentokráte pod rouškou neviditelnosti. Vandaly jsme sice viděli, ale utekli nám a hlídkám pravděpodobně taky.

Tentokrát se dežo moc bál a nebyl s to jít s námi na hřbitov. Chtěl jsem jít s Davem, ale on si zrovna musel jít dát zjistit, co umí ta jeho zbrojka, a tak jsem šel sám. A co se nestalo, hlídky mě chytili. Ale šoupli mě do cely s jedním lupičem, který toho ale očividně moc neuměl. Prý že chtěl jít sundat vandaly, protože mu vyhrábnuli dědu. Další den nás pustili, a co my jsme udělali večer? Samozřejmě jsme se šli schovat. Ale vyhmátli nás skoro všechny, až na Koralínu a toho lupiče. A už se celkem znám se strážemi, a taky je to nejbezpečnější ubytování, co jde sehnat. Lupič v noci zaslechnul zvuky, a tak šel, aby zjistil, co to je. No byli to ti vandalové. Pustil se s nimi do křížku, ale to neměl dělat, protože z vandalů se vyklubali nemrtví a z lupiče orgány. Koralína to ale zaslechla a rozeběhla se tím směrem. Zrovna přelézali zeď. Ale ona ještě jednoho dostala. A co udělala? Samozřejmě se rychle schovala. Další den, když nás pustili, jsme se tam šli kouknout. Ta mrtvola, to byl dědeček toho lupiče. Zkusili jsme se schovat ještě párkrát, ale vždy nás vyhmátli. A Dave dostal solidně přes držku, když se snažil utíkat strážím.

Po dlouhé sérii neúspěchů, jsme se rozhodli, prohledat okolí hřbitova za denního světla. Našli jsme stopy nemrtvých, ale nebyli jsme je schopni sledovat. Rozhodli jsme se najít ve městě zkušeného lovce, který by nám pomohl. Na tržišti jsme se doptali na starého Lojzu a dostali jsme se i k němu domů. Tam byla jen jeho manželka a při několikahodinovém čekání, nám stihla vyjevit snad všechny klepy, co jich ve městě bylo. Musím se přiznat, že mě stálo hodně duševní síly abych se nezvedl a neodešel. Naštěstí nás Lojza vysvobodil a dokonce byl i ochoten pomoci nám. Dalších několik hodin (za neustálého přísunu peněz) se Lojza snažil seč mohl. Nakonec jsme se dostali až ke starému lomu na mramor. Tam na nás čekalo několik nemrtvých, jako ujištění že jdeme správně (mimochodem jeden se až překvapivě podobal lupiči, o kterého jsme před několika dny přišli). Falešný kníže Omar poslechl svůj meč a začal do nich bušit pěstí, zatímco já jsem dokázal, jaký jsem dobrý ninja, když jsem jednoho dostal hvězdicí. Po jejich pobití, jsme šli prohlédnout chatu, ve které jsme našli přivázaného čaroděje a velkého nemrtvého, který ho hlídal. Po chvíli bezvýsledného pěstního souboje, jsem boj vyřešil černým bleskem. Z přivázaného a zjevně mučeného čaroděje jsme dostali, že je učedníkem představeného zdejší magické univerzity jistého Gustava a zde ho držel šílenec blábolící cosi o prostřednících. Okamžitě jsme se vydali do gustavova domu. Přišli jsme pozdě, přede dveřmi stál jen zhypnotizovaný strážný a nechtěl nás pustit dovnitř. Rozptýlení kouzel mu to vysvětlilo a dostali jsme se dovnitř. U vstupu do hrobky jsme potkali další dva strážné, ti už nám za plýtvání mágů nestáli tak jsme je zabili. Když jsme se dostali do hrobky, našli jsme dvě pootevřené rakve, probodnutého gustava a povědomého zloděje s mojí starou čelenkou (taková ta co my občas ovládla mysl…). Právě prováděl rituál s gustavovým tělem, ale na nás si čas našel a jako uvítací výbor nám poslal gustavova děda a otce (z těch rakví). Náš paladin je rozprášil po okolí, takže už zbývá jen ten zloděj.

Ale po tom, co se dostala ke slovu šermířka, to s ním nevypadalo zrovna růžově. Ale po tom, co už by měl zákonitě padnout k zemi, se mu otočily oči, promluvil podivným hlasem a dal jí temným úderem, až odletěla ke zdi. Dežo mu ale díkybohu strhnul čelenku, a tak konečně padnul k zemi. Ale náš přítel s dýkou v hrudi začal vstávat. Já jsem k němu doběhl a už už jsem ho chtěl přetáhnout palicí, ale on se mi podíval do očí a mě se najednou zmocnil obrovský strach, a tak jsem se schoval za náhrobek. Ale to bylo jen dobře, protože to, co se stalo ostatním, bylo opravdu hrozné. Ta stvůra vyšla k Dežovi, který si už připravoval černý blesk. Ale Dave před něj vskočil a bránil ho pěstmi, seč mu síly stačily. Po chvíly ho Dežo probil bleskem, hned potom, co se Dave poroučel k zemi, ale to nepomohlo. Stvůra ho jen praštila, vzala čelenku a odešla. Mě napadlo, že je to asi upír, protože ty jeho rány na nich zanechaly stejné škody jako kouzlo dotek upíra. Řekli jsme si, že už nemá cenu tu dál zůstávat, a tak jsme šli spát do hospody. Ráno jsme se dozvěděli, že někdo vykradl městskou pokladnu. To nám přišlo divné, co by dělal nemrtvý s penězi, ale přeci jen to bylo možné. Zjistili jsme, že nemrtvák odjel drožkou co nejrychleji do přístavu, aby odplul do domova knížete Omara. Najali jsme si držku a ještě ten večer jsme vyrazily. Ve městě jsme ho už bohužel nezastihly, už odplul. Ale našli jsme si rybáře, kteří nás rádi dovezli na trpasličí loď(za určitou částku samozřejmě) jedoucí do tohoto Sultanátu.

Po týdnu cesty na trpasličí lodi jsme dorazili do největšího města, jaké jsem kdy viděl. Bylo tam i několik přístavů, což byl docela problém, protože jsme, asi vlivem trpasličího pití (pili jsme jenom vodu, ale na něco se to svézt musí), zapomněli jméno lodi, kterou jsme sledovali. Naštěstí nám ochotní přístavní úředníci (a aby bylo jasno ta ochota nebyla zdarma) pomohli,  a tak jsme mohli poměrně s jistotou předpokládat, že loď se jmenuje Costa Concordia, připlula před pěti dny a už je zase pryč. Naštěstí se měla také další den vrátit se zbožím, které předtím nechala na Vidku. Počkali jsme na ni, ale po rozhovoru s kapitánem, jsme nevěděli   o moc víc než před tím. Jediné co nás zaujalo, že náš oblíbený nemrtvý se vyptával na situaci v místní poušti. Kapitán mu mnoho neřekl a doporučil mu, aby se poptal v kasárnách jízdy. Tam jsme zamířili i my, ale neřekli nám celkem nic, prý se máme zeptat v hospodě vysokých důstojníků. Tam mě, vzhledem k mým finančním poměrům, nechtěli ani pustit. Většinu ostatních tam pustili, čehož jsem litoval, když jsem zjistil, kolik utratili a že se zeptali jen jednoho člověka. Nic kupodivu nezjistili, ale abychom nebyli smutní tak nás přepadli zloději

a stráž nás chtěla zatknout za to ,že jsme je zmrzačili. Naštěstí jsme je přesvědčili, že to byla jen sebeobrana. Potom nám došlo, že nemrtvý Gustav asi hledá jednu z figurek a začali jsme hledat v knihovně. A také jsme našli, a to zmínku o tom, že tu jednu zanechal samotný paladin Bimbo.  

  Zůstal jsem v hospodě a popíjel své "pitíčko". Přišli tam jízdní vojáci a sedli ke stolům s pitím. Neboť jsem byl odloučen od zbytku skupiny nevěděl jsem co zjistili a proto jsem se začal vyptávat po průvodci pouští. Když se nechám naverbovat tak klidně. Když neumím bojovat tak ať jdu pryč. Vyčaroval jsem hrom a blesk a poslední co si pamatuji byla bolest. Vyhodily mě z hospody a bohužel mi při pádu na zem praskly flašky s "pitíčkem". Radši jsem šel za ostatníma a zajistil jsem co zjistily a ještě něco na víc. Prý že toho posla s figurkami vězní na hradě a pokud nezemřel je tam vězněn dodnes. Napadlo nás zajít do vězení, ale nepustily nás tam ani když paladyn použil jeho silné a věčinou funkční "argumenty". Hold tam je přístup pouze pro nejvýše postavené vojáky s povolením ( nebo tak něco ) a příslušníkům královské rodiny. Aspoň nám voják doporučil bezva lázně z bílého mramoru a krásnou obsluhou. Já jediný jsem tam šel ( paladyn se vymlouval na to že nemajý vousky ). Další den jsme skončily debatováním jak se dostaneme do vězení, když nefungujou ani "argumenty". První pokus nám nevyšel-moc velká brána a naneštěstí pro nás zavřená. Dalšího půldne jsme zase prohádali. Nakonec "Ovar" vzal prsten vodoměrky a vyměnil ho za pomoc astrální sféry. Takže co teď víme. Upír už není ve městě, míře k krollům a večer se proplížil do vězení kde po dlouhém mučení vydoloval z velmi starého vězně kde se figurka nachází. Prý ten vězeň brzy zemře. To nás už tolik netankuje a začali jsme se připravovat na cestu za ním za naším milovaným upírem Gustavem.

Chtěli jsme se toho trpaslíka na něco zeptat, ale naše pokusy o exkurzy do sultánova vězení byli mařeny strážnými. Ani neviditelnost nepomáhala, vypadalo to jako by byli schopni detekovat naše kouzla. Rozhodli jsme se zkusit alchymistické prostředky, tedy mlhovinu. Bohužel jsme brzy zjistili, že naše družina se složí jen na jednu lahvičku ( jsme tak trochu socky… :-) ). Jako hrdina jsem byl demokraticky vybrán já (poměrem 4:1 – já byl proti).

Povedlo se mi ,,vplynout‘‘ do vězení, v nejspodnější místnosti byl strážný, mučící nástroje 

a cely, ale žádný trpaslík. V zoufalství jsem použil v jedné vyšší temné místnosti světlo. To přivolalo místního kouzelníka a dva strážné. Světlo sice odhalilo jen sultánův vinný sklep, ale kouzelník kontroloval cely a přitom mi odhalil mříž v podlaze, kam jsem okamžitě vplynul. Tam jsem našel trpaslíka tedy spíš horu vousů a vlasů, ve které se trpaslík mohl skrývat. Ten ale vypadal víc živě než mrtvě, ani po vypití megacloumáku nebyl o mnoho sdílnější. Dostal jsem z něj jen, že je paladin a pak už jen: ,,Musim ho dostat. Dostaň mě odsud. Musim ho do…atd.. Tak jsem ho odtamtud dostal hyperprostorem, pak se k nám připojil náš šermíř a společně jsme utíkali do města. Cestou jsme potkali a zabili několik strážných (jen taktak). V nejhorší hospodě města nám trpaslík řekl, že musíme dostat zpátky jeho palici ze sultánovy pokladnice. Což se nám povedlo, když jsme sultánovi přinesli věci jeho syna Omara. Trpaslík se zázračně vyléčil a řekl nám, že jednu figurku schoval v zaváté hrobce v poušti a druhou v Oáze, kam jsme se také vydali.V poušti nás přivítali obří škorpioni a fata morgana. Tu jsem překonal vlastní fata morganou jezírka – byla vážně zábava, když jsem ji zrušil a většina družiny se koupala v písku… Asi den před předpokládaným příchodem do oázy, jsme potkali jezírko a u něj několik tygrů. Rozhodl jsem se na ně neútočit, ale ostatní neměli tak pacifistickou náladu, což se jim brzy vymstilo. Po prvním útoku tygrů nezůstal stát snad nikdo z nich. Chvíli jsem se jim smál, ale když dva z nich vypadali, že už se bez pomoci nezvednou, rozhodl jsem se zakročit. Společně jsme je pak zčásti zahnali, zčásti pobili (i starý trpaslík jednoho zabil, ale stálo ho to všechen dech). Pak jsme si vzali malé osiřelé tygříky a šli dál.


Cestou necestou za figurkou ztracenou jsme šli. Kde nic tu nic, ale najednou se místo písku začala obětovat tráva a tu a tam i nějaká palma. Pořád jsme šli a krmily jak sebe tak tygříky. Jednou jsme ale uviděli krolí čtveřici jak si míří přímo k nám. Já a jeden šermíř jsme se skovali a koukali jak jsou ostatní hloupý a jen tak tam čekají. Nakonec se ukázalo že hlupáci jsme my. Je odvedli do krollvesnice kde s nima zacházely celkem slušně. Dokonce se skamarádily s vůdcem (hlavně šermíř). Ale musel objetova tygříka. Druhý den jsme se vydali dál. Zjistily jsme, že jsou skoro všechny vyrabovány. V jedné chatrči a jedné noci nás napadli 4 krolové. Nakonec jsme je pobyli a všichni přežili. Velkou roli v tom hrál šermíř, který zmlátil pěstmi 3. Nojo má tu figurku. Asi se vraceli z lovu, protože jsme našli nějaké gazeli. Nařezali jsme si maso a šli ještě spát a ráno jsme vyrazili o vesnici dál. Nakonec jsme našli jednu velkou, nevyrabovanou, přeplněnou a hlavně jemně opevněnou. Opět nás uvítali 4 krolové. Zavedli nás k vůdci a ten když zjisti že se snáma nedomluví on tak dal zavolat starce, který jakž tak uměl ponašem. Zjistili jsme že je obvinila jiná a větší vesnice že jim zabili náčelníka což prý není pravda. Poslali nás knim a jestli nás zabijou tak ať řekneme že jsme ho zabili my (toho vůdce). 4 Krolové( co stou čtyřkou pořád mají?) šli s náma a dovedli nás k další vesnici. Krolové hnedka začali utíkat pryč a něco si žvatlali. Brzy jsme zjistili proč. Proti nám se řítilo 10 krolů (konečně něco jiného než 4) s napřaženýmy kyjmy.

Z krollího městečka na nás vyběhlo deset místních obyvatel s napřaženými kyji. My jsme tam hrdinně (tzn. nehybně) stáli ještě, když nás svazovali a odváděli dovnitř. Tam nám jako ukázku krollího pohostinství dali  každému vlastní klec a začali nás prohledávat. Jeden z našich šermířů utekl (chytili ho a popravili…) a druhého si nechali naposled. Nejdřív mu vzali naši figurku a obvinili  ho z vraždy jejich vůdce (který vlastnil jinou z figurek) , naštěstí jsme je přesvědčili, že je nevinný. Potom se bohužel dotkli jeho prokletého meče, který má ještě z doby, kdy se vydával za knížete Omara. Ozvalo se: ,,Zneuctili jste památku tohoto meče. Bude pomstěna 11. nositelem tohoto meče.‘‘ a on se změnil ve vyhublého muže s podivně prázdnýma očima.. Ten pouhými gesty jednoho krolla vyděsil tak, že utekl, další dva přinutil zaútočit na ostatní a ostatní pobil pohledem. Pak se změnil zpátky a několik přiběhnuvších krollů ho pevně svázalo. Šaman nám pak řekl, že pokud zabijeme pravého vraha jejich vůdce, tak ho nechají žít. Ráno ještě před odchodem jsme sledovali, jak mu krollové sahají na meč. Postupně se v provazech zmítal lidský král, permoník pyrofor, barbarský hraničář a… kníže Omar. Když se ale začala obloha nepřirozeně zatahovat, přestalo nás to bavit a vydali jsme se k hrobkám v poušti, kam trpaslík schoval druhou figurku. Po chvíli cesty začala pršet krev a kusy masa a obloha se rozjasnila. Rozhodli jsme se podívat se co se stalo v krollím městě. Na půli cesty jsme potkali veselého šermíře, který nám oznámil, že všichni krollové jsou mrtvý a on ztratil figurku. Chtěli jsme ji hledat, ale starý trpaslík byl proti a my ho nechtěli rozzlobit. Cesta ubíhala celkem klidně v jedné krollí osadě se náš šermíř snažil vyprávět, jak jeho meč pobil celou vesnici krollů. Místní šaman na něm provedl obřad vymítání démonů (kupodivu úspěšný - stál ho kouzelný prsten), aby vyléčil jeho šílenství. Cesta pak probíhala klidně, až desátý den se k nám začala sunout pod pískem nějaká čtyřicetimetrová věc… 

A ta věc nebyl očekávaný písečný drak, ale přerostlá žížala s tlamou, která měla 15 metrů a několik řad zubů. Tak nás začal zkoušet zabít, ale moc mu to nešlo, jen Koralínu trošku pokousal, ale dostali jsme ji z toho. Po chvíli boje a nějakém tom zranění utekl, a tak jsme mohli pokračovat. Došli jsme do míst, ve kterých měla být ta figurka ukrytá. Tam jsme pár dní zkoušeli kopat a najít to místo. Ale nemělo to cenu, a protože nám začala docházet voda, museli jsme s tím přestat. Nakonec přišla změna… objevil se ten drak. Ale po chvilce se objevila ta žížalka z dřívějška a dráčka slupla jako malinu. Po pár dnech bez vody přišla bouře, která odvála prastaré město, ve kterém jsme našli jak vodu, tak i chrám, ve kterém měla být ukryta figurka. My jsme si ještě obnovili zdejší studnu a šli jsme se kouknout na pyramidu. Jenže byl tu problém, pyramida měla zapečetěný vchod. Nešlo to prorazit ani otevřít kouzlem. A tak jeden kouzelníků šel teleportem dovnitř. Když se ten nevracel, tak tam šel druhý a vzal sebou i našeho posledního šermíře. A my zatím čekáme venku na správu.

Elfa, kterého jsme našli u dveří pyramidy, tam asi před měsícem zasypal písek. Vyléčili jsme ho a dali mu napít. Poté jsme se i s ním vydali čelit nástrahám pyramidy. Potom, co nám začaly kolem hlavy hvízdat šipky, nám došlo, že bychom měli nechat lupiče jít vepředu, aby zneškodňoval pasti. V tu chvíli druhý čaroděj utekl ven z pyramidy a nechal nás jít dál samotné. Khelgara přejela kamenná koule (rekord v trpasličím běhu o život stále na útěk nestačil) a všechny nás popálil olej (budiž to poučením pro příště – nepřikládej pochodeň k vlhké podlaze, na které stojíš). Při této příležitosti nás Dave hrdinně zachránil, když sebral rachejtli, která tak místo aby nás všechny zabila, mu ‚‚jenom‘‘ utrhla několik prstů. Poté jsme se dlouho motali labyrintem a celkem úspěšně zneškodňovali pasti. Brzy jsme se dostali do místnosti, která byla plná vody. Po chvíli plavání a chození po dně (trpaslíci), jsme našli dvě tlačítka, která otvírala dveře dál. Naši nejrychlejší plavci dveře otevřeli a potom co jsme vešli my, snažili se doplavat i oni. Bojovnice by to nebyla dokázala, kdyby Dave hrdinsky nezadržel dveře, což mu rozdrtilo ruku. Když jsme se trochu vyždímali, cestu dál nám zatarasili živé a jakoby zlaté sochy. Po jejich zničení se nám konečně otevřela sultánova posmrtná komnata. Našli jsme tam mnoho pokladů (které jsme si rychle přivlastnili) a naložená těla (ty si nikdo nepřivlastňoval). Když jsme ukojili své majetnické choutky – jinými slovy nakradli, co se dalo, otevřeli jsme sarkofág, což nebyl nejlepší nápad… Velký kamenný blok zatarasil dveře a do místnosti přiletěl nemrtvý, kterého jsme sledovali. Co nečekal, že se epický Ababakarův  meč (ík) konečně nechal vytáhnout a přizabil ho. Upír za to Davea skoro zabil, ale společně se nám ho povedlo umlátit. Uvědomili jsme si, že čaroděj venku už bude asi potřebovat jen pohřbít, ale mně se konečně vrátila síla. Takže krom toho že jsme zavření v pyramidě a polomrtví, tak mezi námi vládne spokojenost J.    

Po idylické chvilce uvnitř pyramidy jsme přestali obdivovat starobylé umění a začali se zajímat o cestu ven. Naštěstí jsme sebou, ale měli lupiče-profesionála a ten brzy objevil tajné dveře ven. Poté, co mu důmyslná past prohnala hlavou tři šípy z balisty, se nám povedlo je dokonce i zprovoznit. Dostali jsme se ven a tam našli tělo čaroděje, který nás zbaběle opustil uvnitř a po jeho pohřbu jsme padli únavou. A tak nás pyramida připravila o tři přátele, zůstali jsme jenom já, paladin Khelgar a náš šermíř (s mečíkem šťastný jako dítě ) a samozřejmě trpaslík. Ten nás ráno opustil s vychytralým plánem schovat figurky a zapomenout kam. My jsme se chtěli vydat zpět do Hevrenské říše, když jsme spatřili tři postavy na velbloudech. Když přijeli blíž poznali jsme že dva jsou černoši a poslední, místní, zřejmě průvodce. Po chvíli nezávazného hovoru nám trojice vysvětlila, že jsou tady pro poklady z pyramid. Ani nevím jak, ale slovo dalo slovo a my slíbili, že je provedeme po druhé(námi nenavštívené) pyramidě. Uvnitř jsme zjistili, že ke starým známým pastem se přidali pasti nové a jako speciální bonus – kostlivci. Po jedné drobné nehodě s pastí, která nás polila olejem a našimi vlastními, upuštěnými pochodněmi, jsme se dostali do pohřební místnosti, ve které bylo pět sarkofágů…

A v těch pěti sarkofázích bylo pět můmií, ale vylezli jen čtyři a dali se s námi do boje. V posledním sarkofágu sice můmie byla taky, ale nejspíše mrtvá už nadobro, protože se tam s ní objímali dva pošukové, trpaslík a člověk. Po chvilce dojemného seznamování jsme se vydali zase dál a zase jsme potkali pět sarkofágů, tentokrát ale už vylezl plný počet nemrtvých. Po chvilce boje jsme se kolektivně rozhodli, že půjdeme ven, teda až na Daveho, který vlezl přímo do pasti. Já jsem ho šel vyléčit, ale jen tak mimochodem jsem si šáhnul pro poplatek, což se ostatním nelíbilo, takže jsem dostal ránu do hlavy. Pak byla hádka, na jejímž konci jsem se rozhodnul, že trošku zmírním svou lakotu. A v tom se za námi objevilo pár můmií…

... které se na některé z nás chystali zaútočit.  Já jsem byl mezi těmi šťastlivci , které mumie nenapadly. dali jsme se s nimi do dlouhého a krutého boje, který jsme s přehledem vyhráli. Nebyl to náš největší problém, protože z poslední ještě námi neprozkoumané a nevymlácené. Po zjištění ze za ohybem chodby je asi pět těchto stvoření jsme se rozhodli bojovat.Statečnost jsme ztratily když jich za zatáčkou vylezlo 10 a další ( nejspíš podle hluku) za nimi. Hrdě jsme utekly, ale cestou jsme se potkali ( znovu ) s pastí na schodech, kterou zapomněl náš lupič odstranit. Tentokrát se už na "skluzavce" nerozlil olej a k naší spáse přispělo i to že se mumiím nechtělo padat 15 metrů dolů. Já jsem se snažil zjemnit pád tím že jsem si udělal ( snažil jsem si udělat ) padák z pláště. Nepovedlo se, alespoň jsem zmírnil pád Dežovi, který se zachytil a zbrzdil tak svůj pád. Dave měl štěstí a dopadl do měkkého --> tudíž na trpaslíka. Stejně jsme byly hodně zraněni a šourali jsme se k východu. Lupič ještě zkontroloval jestli jsou pasti zneškodněny a se zjištěním že nejspíš ano jsme šli radši přesně v jeho stopách. Venku připravil paladin polívku ( z lidských vnitřností ), kterou nikdo nejedl. Přečkali jsme noc a ráno jsme stávali s puchýři.pár z nás ještě na tom nebylo tak špatně, ale stejně jsme potřebovali zkušeného felčara. Vydali jsme se ke Zdi. Já jsem přežil bez paladinova zázrak k uzdravení nemoci, ale ostatní jej museli ( pokud se povedl ) užívat. Velmi nemocni jsme dojeli ke zdi. Zde nás místní "doktor" pomocí nějakého přípravku vyléčil. Již plně zdrávi jsme se vydali pro s věci ve zbrojnici. Ozbrojenci co to tam kontrolovali nás asi podezřívali a nechtě-li nám věci vrátit. Nemuseli jsme ani moc "argumentovat" a dostali jsme zpět věci. Tedy až na theurga, který jaksi nepochopil smysl argumentování a ani mu nedošlo o co těm pánům jde. Přišel bez věcí. A začal spřádat plán na získání svých věcí zpět a to pomocí lupiče naší družiny.

Když jsme se náležitě zotavili chtěli jsme si dojít pro naše věci do stážnice kde byli hlídány, jako by nás štěstí znovu opustilo a muži kteří byli pověřeni výdejem našeho vybavení požadovali jistý           '' důvod''  k vydání našich předmětů.Většina družiny tedy oněm strážným poskytla ale já jakožto hrdý theurg jsem to považoval za urážku a byl jsem rozrušen jednáním těchto vojáků a po dělší debatě a přesvědčování jsem tedy dospěl k názoru že tedy také poskyutnu těm mužům důvod bohužel  pro mne ale úplatek odmítly a mě a mé mocné kopí si ponechali ale zbytek věcí mi vrátili.Pár set metrů od Zdi jsem přesvědčil našeho lupiče-průvodce aby vnikl dovnitř a mé komí mi přinesl.Poskytl jsem mu dva lektvary mlhoviny a on se vydal dovnitř.Bohužel se vrítil pouze s velmi nádhernou šavlí a jakímsi zdobeným oděvem inu řekl jsem si že bych to mohl alespoň náležitě zpeněžit ale se ztrátou mého kopí jsem se odmítal smířit a tak jsem se za pomoci další mlhoviny vypravil dovnitř sím.Najít kopí nebylo ani zdaleka tak těžké jak jsem očekával, takže jsem se vcelku nepozorovaně dstal dovnitř i ven.Tedy vyrazili jsme směrem k slutánovu městu, cestou jsme narazili na menší vesnici kde náš hrdý válečník hledal někoho kdo by mu poodkryl něco z válečnického umění a zadařilo se našli jsme jednoho velmi schopného(možná aš příliš) válečníka který byl podle všeho na odpočinku ale než válečník david stačil pronést něco o vícvyku já se pokusil onomu generálovi od zdi jak se později ukázalo, prodat ukradenou šavli což se mu moc nezamlouvalo a doložil to tím že mi velmi důrazně přejel čepelí po hrudi.Ukazalo se že je to druhý generál od zdi a šavle je jeho nejlepšího přítele.Vyzval nás k tomu abychom se vzdali já jsem tak učinil a náš lupič se válel v kaluži krve takže také nic nenamítal.Válečník David se chtěl nechat odzbrojit a tedy vyzval válečníka aby tak učili a stalose.V očích mi už svitla naděje na záchranu a čekal jsem v jakého mocného hrdinu se David promění.A jak má naděje rychle vzrostla stejně rychle zase uhasla když se před námi místo davida oběvil vyzáblí mužík prvíc: Promiňte já jsem podkoní Izildur meč jsem nosil jen hodinu než mi můj pán usekl hlavu.
Načež se válečník zatvářil trochu překvapeně a přihodil k tomu pár nadávek a hnde na to popřál Izildurovi dobrou noc svojí pěstí.
A tak jsem se vypravili zpátky na Zeď kde jsme byli náležitě potrestáni i přes všechny mé protesty a prosby.Pobudili jsme se v cele, já bez jazyka Zatrian(náš lupič) bez ruky a david jen s pár ji
zvami na zádech.Po několika hodinách nás propustili a mi se opět vydali do hlavního města biť oněco chudší nežli posledně.
Po deseti dnech jsme dorazili a zatímco david se vydal na vícvykmi jsme šli najít způsob jak opět získat to co nám bylo díky naší nebo spíše mé hlouposti odcizeno, ačkoli jsem nemohl vedět že onen voják bude tak důverně znát tu zbraň.Po několika dnech se nám podačilo vyhledat sultánova osobního felčara který nám dovedl pomoci a tak se stalo že jsme večer v hostinci byli léčeni pomocí různých záhadných medikamentů.Po týdnu odpočinku který nám felčar doporučil jsme se s ním opět  sešli a jak se ukázalo léčba byla vcelku úspěšná...tedy u mě, bohužel pro zatriana který sice měl ruku ale bez prstů, tedy prozatím ale ty mu podle všeho měli dorůst po půl roce patláním jakési látky kterou nám oběma felčar daroval.
Tedy poté jsme se všichni sešli v naší hospodě kde jsme přespávali a náležitě jsme oslavili Zatrianovi narozeniny a při té příležitosti jsme se dohadovali co dál.

První týden našeho pobytu ve městě se nesl ve znamení výcviku a víceméně úspěšného hledání učitelů (a člověk by si myslel, že najít v takovém městě zloděje nebude žádný problém… byl). Protože moje noční lekce se sultánovým čarodějem trvali tři týdny, měl zbytek naší družiny volno. To strávili bezúčelným poflakováním se po městě až na Viktora (střídá postavy tak rychle, že se ho ani nestíhám zeptat na jméno), který povýšil hloupost a šílenství na úroveň téměř uměleckou a theurga Morfea, ten se opíjel s podivnými individui – v zájmu pozdějšího získávání informací (samozřejmě). Což se však brzy hodilo, jelikož sultánovi ukradli vlajkovou loď a jedním z Morfeových individuí byl strážce doku. Po dokončení mého výcviku jsme se dohodli, že sultánovi loď vrátíme – samozřejmě pokud za ni zaplatí. Dokonce se nám podařilo zjistit, že zloději s její pomocí přepadávají lodě mířící do a z města. Takže stačí jen vymyslet plán, sehnat loď a přežít…

 

Tak po pár plánech, které jsme se díky bohu rozhodli zavrhnout, jsme se šli zeptat sultána, jestli z návratu té lodi budou nějaké prachy. Prej jo, něco jako kolik uneseme. Tak to se nám samozřejmě zalíbilo, takže jsme se rozhodli loď zachránit. Po zjištění ceny lodě nám ale nedopadl nápad s koupí lodě, a ukrást loď taky nebyl nejlepší nápad. A v tom si Dežo vzpomněl na ty piráty, co mu kdysi dávno sebrali naši slavnou čelenku, že by mohli být ochotni za určitých podmínek nám přenechat loď. Tak jsme si zaplatily cestu na Mato na naší oblíbené lodi Costa Concordia. Ale po cestě nás přepadli piráti, ti co ukradli loď. A abych nezapomněl, zjistili jsme jméno jejich vůdce, prý nějaký Nana Banana. Velké lodi se nám podařilo uniknout, ale malá loď nás doháněla. Nějací piráti se dostali až k nám na palubu, a to bylo to poslední, co udělali. Dežo ještě sesmažil pronásledující loď ohnivými koulemi. A já jsem si mohl za pomoci vystřevátoru 2.0 a devítiocasé kočky vyslechnout jednoho z pirátů. Moc nám toho neřekl, jen že ta loď, která nás pronásledovala, je ta loď těch pirátů od Mata, a že on moc neví, protože ho tam nedávno naverbovali z Vitka. A taky že druhá menší loď jela někam pryč uložit nakradené bohatství, bohužel nevěděl kam. Tak bohužel musel zemřít a my se rozhodujeme, co uděláme dál…

 A tak jsme se rozhodly vydat se do Vitka kde jsme na pár dní zakotvily a uvažovali co díl ale vzhledem k tomu že jsme na nic co by nám pomohlo v znovuzískání sultánovi lodi rozhodly jsme se vydat se s costou concordiou do trpaslíkova.Po našem příjezdu jsme se ubatovali v hospodě a  já jelikož jsem zahlédl lod mého znímého Samira který mi nabízel za jednu figurku nemalou částku vyhledal jsem ho a po krátké domluvě s ostatnímy člený naší družiny jsme se rozhodly fugurku prodat.Dalo nám dost práce dostat peníze do pokoje a ještě víc všechny je přepočítat.Tak jsme se rozhodly že se přece jen sultánovi lodi nevzdáme a tak jsem si šli do přístavu prohlédnout nějaké lodě ale bohužel pro nás ty opravdu dobré ledě jsme jaksi neměli jak uhradit a tak nám nezbylo než najít kapitána jedné lodě která nevyla v moc dobrém stavu ale onen kapitán drsoň nám byl víc než ochoten pomoci, protože planul jakousi nenávistí k pirátům i přes to že dříve býval jedním z nich.No tak tedy jsem me rozhodly koupit loď, nebo spíše zbytek lodi i s kapitánem.A začal se rísovat plán, v přístavu jsme koupili ještě jkednu lod sice taky v né dobrém stavu ale stejně jsme neměli v úmyslu si jí ponechat na dlouho.Najali jsme posádku a ktomu samozřejmě patří hodně rumu.Koupili nutné vybavení, vyspravili obě lodě, onu velkou lod která měla podle všeho vydrřet útok sultánovi lodi jsme zamaskovali za obchodní (byť je to sebevíce absurdní) a na druhou lod Lady jsem koupili nějaké zbraně a jako poslední jsme koupili asi tak dvacet opravdu velkých bomb.Plán byl v celku prostý, měli jsme si plout smerem sultánovo město a doufat že nás ona sultánova lod přepadne poté se měla Lady postarat o křivou bárku (což je doprovodná lod té sultánovi)
a mi jsme měli naším krásním kílem udělat díru do sultánovi lodi ovšem né ji potopit což bylo vcelku lechké vzhledem k její velikosti
no a poté se oněch stopadesán námořníků mělo přesunou podpalubím na sultánovu lod a naše družina zatím měla na palubě zdržet nepřátelské jednoty pokud možno alespon na chvíli a po přelodění všech našich námořníků kterých nebylo zrovna málo měla být lod vyhozena do luftu (ano k tomu těch dvact bomb) no a tak jsme tedy vyrazili vstříc osudu a doufajíc že se náš plán nepodělá jako obyvkle.

Vypluli jsme tedy z trpaslíkova směrem k místu, kde nás před časem přepadli piráti. Ani jsme nemuseli moc hledat, když se na obzoru objevila sultánova loď s Křivou Bárkou a začali se přibližovat. Morpheus a kapitán Drsoň (s mým přispěním) dostali obě naše lodě téměř nepoškozené až k pirátům. Bárka se pokusila zahákovat Železnou Vlnu bohužel pro ně těsně před nárazem do sultánovy lodi. Jejich lana nevydržela a členové posádky měli letecký den i s aqua sporty zdarma J a jako speciální bonus na ně zaútočil kapitán Drsoň s Lady. Zatím Morpheus využil svého syfla (nebo svých sylf, to už si přesně nepamatuji…) a dostal nás do pozice vhodné k výpadu do proděravěné lodi. Boj na palubě neprobíhal podle našich představ, Khelgar frajersky naběhnul k pirátům a byl potom (ne tak frajersky) odtáhnut do bezpečí, a teprve když jsme ustoupili do podpalubí došlo nám že na palubě zůstal válečník, kterého jsme našli v pyramidě. Nutno říci, že asi minutu se z paluby ozýval bolestný křik. Další problém byl, že přesun námořníků na sultánovu loď trval, asi dvakrát tak dlouho než jsme počítali. A aby toho nebylo málo nám zůstal jeden pořádný bojovník a dvoje schody k bránění. Nakonec jsme ale jakž takž vyvázli. Kromě chudáka jemuž výbuch utrhl nohy a portál ho poslal někam do moře…

Takže jsme se vybojovali z podpalubí na palubu a už už jsme se chtěli vrhnout na piráty, ale v tom se před námi objevily Franta s beznožkou, jestli prý mu můžu pomoct. Trošku jsem ho stabilizoval a šli jsme do boje. Piráty jsme postupně pomlátily, ale Banana bohužel utekl na Křivou Bárku, které se podařilo potopit Lady a kapitána Drsoně jsme taky neobjevily, asi šel dolů s lodí jako správný kapitán. Tož jsme se vidali do přístavu a dostali jsme za sultánovu loď nabídku – buď 1000 zlatých nebo něco z jejich věciček. Jo a 100 zlatých navrch, pokud mezi sebe přijmeme jednoho z jeho synů. Já jsem mu chtěl ukázat, jak dobře umím léčit, ale jaksi se to nepovedlo a mě přirostlo další chodidlo. Tak jsem si vzal z jeho pokladu dračí vejce a rozhodujeme sa, čo budeme robiť dál.

Nyní jsme byli ubytováni v královském paláci se svojí odměnou, za vrácení vlajkové lodi a hned Juraj začal experimentovat se svými destilovacími schopnosti. Náš paladin Jirka mu půjčil svůj magický tesák, který se theurg pokusil vydestilovat, načež mu z něho zbyl poněkud ohnutý kus kovu. Ovšem to Jirku nepotěšilo, protože potřeboval do palice strčit čerta :). A tak si náš zkušený alchymista došel koupit kouzelný kámen, který mu pomáhá při jeho schopnostech. Když se vrátil, musel z trochou námahy přemluvit paladina, aby mu ještě půjčil dračí vajíčko, které dostal od sultána. Tak se tedy theurg znovu pustil do destilace. Tentokrát to naštěstí vyšlo a dostal z toho cílích dvě stě magů. Nyní konečně mohl zaklít čerta do paladinovy palice. Konečně jsme byli připraveni vydat se na další dobrodružství. Kam ale jsme zprvu nevěděli. Po kratší domluvě jsme se rozhodly vydat se do pouště, kde by se údajně měla nacházet kouzelná šachová figurka, místo abychom se vydali na širý oceán hledat kapitána pirátů Bananu. Šli jsme tedy do přístavu a najali si loď  a vypluli směrem do pouště. Kapitán tamější lodi nás vysadil v největším centru tamější oblasti, což byla vesnice s padesáti obyvateli. Šli jsme se ubytovat do hospody, dali si placky a náš dobrosrdečný šermíř Samir pár lidem rozdal peníze. Theurg Morfeus se vyptával hospodského na lodní ruch a z hospodského dostal, že tu před třemi dny zakotvila loď s bandou pirátů, kteří loď chtěli opravit. Jak my jsme věděli byla to Křivá Bárka, kterou se nám málem podařilo rozstřílet. Druhý den jsme se shodli že jít do pouště byla hloupost a tak jsme se ptali kdy sem zavítá nějaká další kocábka a zjistili jsme že ne v době dohledné. Jediné štěstí bylo, že tu jakýsi řemeslník pracoval na své vlastní lodi, nechtěl nám ji dát i když by se asi sám přes moře nepřeplavil. Chtěl za ni od každého jeden měšec, to se však nelíbilo nám a už je jasné jak to dopadlo. Náš magič Dežo zkušený ve všech oborech magie ho zhypnotizoval a za jeden měšec nám ji ochotně prodal : ). Bohužel nebyla dodělaná a tak jsme si najali pár lidí na výpomoc, a tak jsme loď dodělali. Nebyla to žádná sláva, ale jak jsme si zprvu mysleli, tak jsme alespoň mohli někam doplout. Vesničanům dal theurg každému po dvou zlatých a tak jsme na krátko opustili pevninu. Pluli jsme a pluli a vtom se ozvalo skřípání trupu lodi. když jsme se dostali do podpalubí (já jelikož jsem neměl nohy, které mi pomalu dorůstali díky zázrakům paladina, jsem jen seděl na palubě a nesmírně se nudil :) ) tak uviděli díru. Celé prkno bylo vytržené, kvůli nedostatku kontroly a zpevnění. To se tam už ale hrnula voda rychlostí, která se nedala zastavit. Jaká to škoda že jsme od pobřeží neupluli ani dvě stě metrů (Viktor si nestačil ani zarybařit). Palubu zachvátil naprostý chaos. Šermíř Samir skočil do vody, já se pevně chytil stěžně, který načeš byl přeražen Jirkou, theurg Jura si vylevytoval na koberci. Jediný magič opět zachránil situaci vyčarováním portálu. Do toho naskákala většina posádky, jen šermíř se topil pod vodou tíhou svého brnění. Morfeus se ho pokusil zachránit, ale nakonec uznal že to nemá cenu. Když jsme byli všichni na pevnině, Dežo vyčaroval další portál, aby zachránil pomalu tonoucího Samira. Ten se však nechtěl vzdát svého brnění, ale po krátké úvaze si ho sundal a skočil do portálu. Všichni jsme byli živy, ale neměli jsme jak se odsud dostat. Po moři jsme nemohli, místní obyvatelé říkali, že jít do pouště je sebevražda.

Rozhodli jsme se pro lehce sebevražedný plán – vydat se do pouště. Koupili jsme osla, placky a vodu v Hospodě u Suchánků(nic jiného neměli) a vydali se mezi duny. Po nocích jsme putovali a ve dne nás okusovali podivní kříženci pavouka a škorpiona. Osel asi po třech dnech chcípnul, protože si ho Morpheus spletl s velbloudem a nedával mu vodu. Další zábavné zpestření nastalo, když nás přepadli krollové, několik jich dokonce přežilo a uteklo i s částí našeho jídla a vody. Poněkud depresivnější bylo údolí plné kostí obrovských kostí a krollích kusů… Naši chodci dokonce objevili krvavé stopy na jejichž konci ležel umírající kroll s podivnou měděnou věcí vedle sebe. Ve tmě a s kouzlem tlumočníka si nás spletl s mladými krolly a my mu to nevyvraceli.Bohužel nám řekl jen, že s deseti přáteli neuspěl v cestě válečníka, o všem ostatním tvrdil, že to musíme znát. Když dodýchal, vzali jsme si měděný kotouč a pokračovali v cestě. Na úsvitu dalšího dne k nám přiletěl drak a zaútočil – objevili se dohady, že sluneční odraz z měděného kotouče metr na metr asi bude docela slušně vidět…  

Což byla pěkná blbost, protože i kdybych nebyl kovář a byl napůl slepej tak by mi došlo, že něco tak pokrytýho měděnkou nemohlo házet moc odlesků. Ale s drakem jsme se pustili do boje, a že to byl těžký boj. Ale nakonec jsme draka skoro udolali, bohužel se mu podařilo utéct. Takže my jsme pokračovali v cestě dále. I s kotoučem. Další den se drak vrátil a to i s posilou. Nás už nenapadalo, jak ho zabít, protože jsme byli dost pocuchaní již od včerejška a tak jsme zkusili bušit do toho kotouče. Po chvíli se objevil obrovský červ a oba draky sežral. My jsme díkybohu stihnuli utéct dříve, než si nás všimnul. A tak jsme pokračovali v cestě do oázy. Ale co bůh nechtěl, začala nám docházet voda. Teda některým z nás. A už už jsme umírali, když v tom nás napadlo zabít jednoho z nás a vypít ho. A protože viktor vypadal dosti vodnatě, odnesl to on. A my jsme mohli pokračovat v cestě. Ale zastihla nás písečná bouře a rozdělila nás, takže jsme se nakonec sešli já, Morfeus a Dežko. Hraničář i Vojta se ztratily někde v poušti. My jsme šli stále naším směrem a po několika dnech strádání jsme našli oázu a díkybohu jsme přežili všichni tři. Poté jsme se ještě sešli s Vojtou, protože hraničář se nejspíše ztratil ještě někde jinde (mimo příběh-vypil ho). A narazili jsme na Krolla, který nás uctíval jako bohy, takže jsme ho donutili žrát bahno, aby se taky stal bohem. Ten nás dovedl do své vesnice, kde nás přijala šamanka, řekla nám, jak se dostaneme do té vesnice, ve které jsme ztratili figurku. A ještě nám přijali duo pyromancerů, čuníčka a jeho ženu s nevymáchanou papulou. A tak jsme vyrazili do té vesnice. Ale to nebyla vesnice to bylo pohřebiště plné neviděných, a to dosti silných.Ale díky svitkům od Morfíka a Dežovým vrtům jsme dostali figurku, i když potom, co jsme utekli portálem se za námi protáhl i jeden neviděný, s nímž jsme svedli těžký boj, ale nakonec ho Dežo odpudil. Takže vše dopadlo dobře, teda až na to, že ten kroll co nás našel a šel s námi je teď inteligentní asi jako moucha.

Takže jsme tedy navrátili alespon došasně Cockovy(nebo jak že se to jmenuje ) jeho ztracenou inteligenci a ten nám řekl kudy do nejbliší vesnice krolů.Tedy vydali jsme se tím, směrem a překvapivě jsem opravdu onu osadu našli.Zdejší šaman po krátké domluvě souhlasil že ho dá opět do pořádku a také řekl že mám něco uvařit sice jsem nechápal proč usoudil že zrovna já jsem kuchař(bylo to kvůli barvě mé pleti) ale i přes to jsem souhlasil.A tak diky paladynovím kuchařským dovednostem vznikla menší hostina pro zdejší kroly.Později toho večera vylezl Cock ze stanu a vypadal no né moc inteligentněji ale už se nechoval jako hloupý pes, víceméně.Tak jsem tedy s kroly směnili našich pár vecí které jsme zrovna nepotřebovali a vyměnili je za dva velbloudy a hromady tamního jídla.Ráno jsme se vydali na cestu do rudých hor kde prý bylo město které tak nějak patřilo pod sultánovu nadvládu.Po několika dnech jsme byli přepadeni záludným obřím štírem kterého se nám podařilo zprovodit ze světa.Opět značně vyčerpáni jsme došli k začátku rudých hor kde poušt nahradily kameny.Naše zásoby se ztenčili a my museli zabát velbloudy aby jsme měli vůbec něco do úst a po dalším dni jsem narazili na jakousi pěšinu  lemovanou zbýrkou lebek všeho druhu.Tedy odvážně jsem se vydali po ní než jsem narazili na jakého si obra který se nás rozhodl ostřelovat kameny ale k jeho smůle jsme nebyly zase tak zesláblý aby jsme se k němu nestihly dostat a nu... všichni asi víme co se stalo pak.Když jsem kráčeli dále po pešině čistíc naše zbraně a bohužel i ústa od krve slišeli jsem za námi křik pravděpodobně tněkoho z obrových známých.Za námi se ozíval dupot a k naší smůle i před námi.Mocný čaroděj Dežo prohlásil se značním povíšením v hlase že nám ukáže jak rychle zmizet.

A v tu chvíli se objevili dva obři a dost nepřátelsky se na nás zadívali a napřáhli svoje zbraně – strom a kámen. Ale Dežo v tu chvíli něco zamumlal a už jsem nikoho z nás neviděl. Ale jedna zbraň už dopadala a zasáhla hraničáře – který se musel bránit, takže se zviditelnil. A to si obříci už našli svůj cíl a šli do něj. Ale v tom jsme hrdinně zasáhli já, Dave a Cock a společně jsme obry umlátili. Ale Cock to nepřežil, jaká škoda. Tak jsme vyrazili k obří jeskyni, kde jsme našli takové menší obrátko, které si Dave vykuchal moc rád. A taky jsme našli v jeskyni vodu a jednoho skoro mrtvého člověka, co vypadal skoro jako druidisko. Tak jsme ho ošetřili a vzali sebou, protože sliboval  že nás vezme do města. Tam nás taky dovedl. V civilizaci jsme si doplnili zásoby a vyrazili jsme do přístavu, kde jsme spali v té nejlepší hospodě ve městě.

 

 

Naše odvážná družina tedy přežila putování pouští, ehm většina přežila, takže jsme se dostali až do přístavního města odkud jsme plánovali plout zpět do Hevrenského Sultanátu. Dokonce se nám povedlo sehnat místo na lodi se železnou rudou. Několik prvních dnů plavby se nám dostalo jenom bezvětří a ,,vzrušujících“ historek o čtyřiceti letech převážení rudy tam a zpátky. Další den jsme však uviděli ztroskotanou loď a my naivky jsme jim chtěli pomoci. Po výstupu z portálu jsme skutečně těmto ,,poctivým pirátským obchodníkům“ pomohli, a to nedobrovolně obsahem našich měšců (pytlů bez tíže, truhel,…). A za naši laskavost nás ještě skopli přes palubu. Když jsme se promočení vrátili na naši loď, naší jedinou touhou byla pomsta. A tak se na palubě pirátské lodi otevřeli chvilku po sobě tři portáli. Z prvního vystoupili čtyři malinké sylfi, z druhého Dave, sultánův syn a dle svých slov epický bojovník-pan Ferel ve své tygří formě. Kromě Davea třetím portálem zase utekli, ale to už jsme vstoupili my – Dezidér, Morpheus a osmahlý lupič (kdepak už jsme jen takové viděli:-))a zbytek pirátů byl brzy v moři, nebo v hrobě. Při prohledávání lodi jsme našli nejen naše peníze, ale i něco navíc a zase se vydali do sultánova města.

 

 

A tak jsme se tedy všichni vydali za výcvikem. Někteří to měli jednoduché a těm druhým to bohužel trochu trvalo. Theurg Morfeus se vydal za svým přítelem v oboru, Magič Dežo taktéž , Paladyn (Ať už se jmenuje jakoli )  za knězem, pan Ferel zkoušel svoje štěstí u krotitele zvěře s půlkou zadku který ho nasměroval ke správné osobě, Nuníček to měl poměrně lehké, Nimikaj sultánův syn se snažil dostat do paláce ke svému otci až se mu to nakonec povedlo a ten ho nasměroval za chodcem  no a lupič Zatrian se opět bezúspěšně snažil najít učitele nejprve zašel do vězení kde  zaplatil za nějakého nebožáka pár zlatých a ten mu později nakecal že je učitel. Až Zatrianovy došlo že to asi tak nebude tak s pomocí onoho nebožáka hledal dál až našel další osobu a ukázalo se že je to hrdý majtel bojových kohoutů no a když už si nevěděl rady vzpoměl si (s mojí pomocí) že v onom městě žije celý život a že už se tu u někoho asi učit musel a tak vyhledal svého bývalého mistra se kterým se dohodly. A když už jsme měli všichni učení až až rozhodli jsme se pátrat po pirátech a kapitánovy Bananovi jenž měl údajně být někde na ostrově pirátů. Je nže k naší smůle se tam nikomu nechtělo protože to bylo zakázáno no tak jsme se tedy vydali do přístavního města v Rudých Horách směrem na Jih. Když jsme dorazili začali jsme hledat kapitána a taky že jsem ho našli jenže abychom s ním mohli vůbec mluvit museli jsme zaplatit nemalou částku ale vyplatilo se a on souhlasil že nás tam vezme a taky my po trochu vyptávaní prozradil že nejžádanějším artiklem je tam kozí a kraví maso tak jsem se tedy na pár dní stal obchodníkem a nakoupil několik beden masa a nechal si je přepravit  a jelikož to vypadalo jako výnosný obchod ostatní se rozhodly že budou obchodovat také i když v menším množství.  A tak jsme tedy vyrazili a po našem příjezdu jsme ihned prodali naše zboží což se jak se zdá dokonce vyplatilo.

 

No a taka tedy po našem příjezdu se Lord Morfeus vydal do nedalekého tetovacího salonu a ostatní se rozhodly že bude nejlepší když si zalezou na týden do hospody která nesla krásné jméno „Sultánova řit“ a budou se nalévat až do němoty no a tak se také dělo a po týdnu během si Zatrian stihl nechat vymlátit půlku zubů a rozdrtit čelist jsme se tedy opět setkali v hospodě. Lord  Morfeus celý potetovaný a značně opilí. Nu tak jsme tedy zasedly k večeři a co se nestalo, k večeru do hospody zašli piráti z lodi která právě dorazila a k naší smůle poznal našeho válečníka a stihl mu dát nůž pod krk po ne moc dlouhém vyjednávání se pokusil válečník vyprostit ale pirát byl rychlejší  a stačil válečníka podříznout.   To že válečník přežil bych spíše přisoudil k tomu že měl zatracené štěstí  a né že by to byl bůh ví jak tvrdý chlap. No a tak se v Sultánově řiti rozpoutala pořádná rvačka   když se zbytek  banánových pirátů zvedl a začal rozdávat rány komu jen mohli. Onen zákeřný pirát začal utíkat a my se ho rozhodly pronásledovat a k našemu štěstí jsme ho dostihli  ale než jsme z něj stihly vytáhnout něco podstatného válečník mu setnul….no kéž bych mohl říct hlavu ale byli to koule do kterých už před tím dostal pořádný kopanec od našeho Zatriana. No a to se onomu pirátovy moc nezamlouvalo a tak se v křeči svalil na zem a byl nám už téměř k ničem a tak začal Nimikaj vymýšlet všelijaké zvrhlosti počínaje močením mu na obličej a končíc donucením jeho nebohého psa aby sežral nebohému pirátovy jeho nebohé koule. No a tak v onom zmatku kdy každý začínal být až podezřele zvrácený (překvapivě to byli ti nejmladší z nás i když za to může asi fakt že Jirka nebyl přítomen). A tak jsme se v rychlosti dohodly že si ho dotáhneme do hospody, ano byl to nesmírně absurdní nápad ale nikdo neprotestoval takže proč né ?! No a jak jsme vešli vrhli se na nás zbývající nepřátelští piráti a nám nezbylo než zahodit zmučeného piráta na zem a vzít nohy na ramena. Měli jsme štěstí a utekly načež jsme se vydali do nějaké zapadlé putyky a zaplatili šenkýři aby se o nás nezminoval což se bohužel ukázalo jako zbytečné a  my se museli opět vypořádat s nějakými těmi piráty načeš jsme radši opustili město a po cestě  se nám snažilo vynadat pár stráží, zda li se tomu tak dá říkat vzhledem k tomu že byli značně pohublý a čišil z nich strach. No tak jsme se ubytovali v nějaké zapadlé vesnici v místním hostinci.        

Naši pirátští přátelé si nás našli i v zapadlé vesnici, lepší by možná bylo říci, že my jsme našli je, když přišli verbovat posádku.Tuto jejich bohulibou činnost (prováděnou za pomoci šavle a vět typu: ,,musíš mít postřeh“ pronesené k mrtvému vesničanovi) jsme násilně přerušili, a dokonce se nám podařilo zajmout dva piráty. První rychle spáchal asistovanou sebevraždu a druhý se stal obětí dvou pokusů o hypnotizování kouzlem. Ten můj samozřejmě uspěl, jenže my jsme plán založili na tom druhém. Řeknu to velice prostě: Pokusili jsme proti kapitánu Bananovi spojit s jeho otcem – kapitánem Medvědem. Tajné půlnoční setkání na jeho lodi tudíž nebylo tak docela tajné, a když se nám Banana vysmál do obličeje, jeho podřízení nás zasypali šípy. My jsme se však nevzdali a dvě impozantní ohnivé ještěrky, vyvolané theurgem Morpheem vyrovnali síly (a zapálili loď). Jen Banana zase unikl, černý blesk, který jsem mu poslal, vykryl jeho otec a pokus šermíře Aramina také dopadl neslavně – sám statečný válečník dopadl na podlahu a téměř vypustil duši. Zbytek družiny měl co dělat se záchranou své a mojí kůže, takže Bananovi odbíhajícímu po mořské hladině jsme mohly leda zamávat. 

Pan Ferel se ihned do léčení našich druhů zatímco mi jsme si vyslechly varování od umírajícího piráta že nesmíme složit přísahu a že on chtěl Bananu zabít a blíže to nespecifikoval protože jaksi zemřel načež tak nějak zuhelnatěl. Mezitím až se podařilo našemu válečníkovy přežít a našeho magiče zachránil trpaslík paladyn který právě přiběhl z hospody. A tak jsme se rozhodli k rychlému odvetnému útoku dokud banana ještě neměl dostatek mužů. Plán byl prostý naběhnout na lod ještě před náborem a čekající dav rozehnat pomocí elementála. No a na lodi se jaksi ukázalo že nábor začal o něco dřív a mi si museli proklestit cestu pár piráty. Pak když už zůstal jen banana a jeho pár poskoků a mi značně vysílení a téměř mrtvý to nabralo celkem rychlí spád prostě a jednoduše jsme se každý rozeběhly na nějakou stranu ale to nám bylo celkem prd platné protože banana nás stejně dostal i mě v letu když jsme se hrdině vrhl přes palubu. K našemu největšímu udivení jsme nebyli na dně moře nýbrž na Bananově lodi a samotný Banan se na nás zubil a přivítal nás do služby. A tak se zdá že jsme se ocitly v rukou banany.

A tak když jsme se seznámily s posádkou a řádně umyli podlahu nám Banana prozradil že se chystá k ohnivým ostrovům na jakousi výměnu. Strávili jsme několik dní na lodi když se na nás vrhla jedna (ne)přátelská loď která nám jaksi částečně rozlámala palubu. No a tak se kapitán Banana rozhodl získat novou loď a o pár dní později když už padla tma  se vynořila loď která nám dokoce palubu zapálila a zabila několik mužů. Kapitán Banana po velmi drsňáckém dopadu do podpalubí prohlásil že je opravdu čas pořídit si novou loď a tak tedy téměř mrtvý magič Dežo který když hledal  pozici nepřátelské lodi tvrdě dopadl na vodní hladinu a málem umřel a stihl si zmrzačit nohu a ruku, vyčaroval portál resp. několik portálů. No a tak jsme se opět vrhly do boje který jsme málem prohrály, ale naštěstí včas přispěchal kapitán Banana a opět velmi drsňácky zabil posledního muže který zůstal na živu. Nu a tak jsme obsadili loď dojeli do přístavu kde jsme se dali do  opravy lodi a mezitím jsme stihli prodat onu nám odcizenou figurku a jak se ukázalo tak jí vykoupil nějaký Samirův kumpán mimochodem Samir je můj známý se kterým jsem už podobně obchodoval.

Tak týden jsme tu loď opravovali a každou noc jsme měli volno, tak jsme se rozešli do města. Já jsem se stavil za tím týpkem, se kterým Banana obchodoval, ale uprostřed noci takže mě jeho stráže málem zabili. Po týdnu jsme dostali novou prácičku. Měli jsme dovést toho muže na ostrov a doprovodit ho do sopky. My jsme museli dobrovolně doprovodit toho hodného pána, podle toho jak vypadal a choval se bych řekl že je to Mrogrot. Na ostrově jsme dostali týden, jinak loď odjede. Vydali jsme se na sopku, do které se Dežko teleportoval a našel římsu, po které můžeme jít. A tak náš hodný Morfík udělal pro všechny lektvar chladných vod, teda až na pana Ferela, ten dostal heřmánkový čaj. Tak jsme se vydali na tu římsu.

Naštěstí našemu druidovy stačila i ,,síla heřmánku‘‘ a průchod sopkou přežil bez zranění. Čajový mistr Morpheus, ale uviděl všude kolem magenergii a rozhodl se to prozkoumat. My zatím hrabali pod popelem na místě se silnou magickou energií, odměnou se nám stal dotek dračích šupin a proto jsme se rychle a tiše přesunuli jinam. To jinam znamenalo podivný symbol z rubínů a diamantu a chodbu z hlavní jeskyně. Díky tomu symbolu přestalo fungovat mé(obvykle zcela spolehivé) magické světlo a proto jsme zkusili rozžehnout pochodeň – špatný nápad z jiskry dopadlé na jeden z rubínů se stal salamandr a ze zbroje šermíře Aramina se stal kus šrotu. Pán nás celou dobu nutil k postupu a jakmile jsme vešli do chodbu o ornamentu a uviděli figurku pro kterou jsme přišli, prostě šel a vzal si ji. Kamenné sochy které to oživilo mu sice problém nedělali, avšak způsobili hodně hluku a drak se probudil… V té chvíli Morpheus potažmo Juraj vyhrabával v hlavní jeskyni artefakty… Na truchlení nebyl čas, jelikož můj spěšně vykouzlený portál nás přenesl na vrchol hory a drak se rozhodl, že tak jednoduše nás utéct nenechá. Na vrcholu vulkánu se však Pánovy stačilo pomodlit a drak padl zpátky do sopky. A my se konečně vrálili na loď.

A tak jsme dojeli s naším „pánem  do přístavu, kde jsme dostali odměnu a týden volna. Všichni, snad kromě Nimikaje jsme se vydali za výcvikem. Po týdnu volna jsme se opět nalodili a náš drsňácký kapitán Banana nám oznámil, že se pokusíme ukradnout safír, který má převážet jedna vlajková loď s asi 100 vojáky na palubě. Tak jsme vyrazili a s sebou jsme si vzali hodně barvy, abychom po krádeži loď přebarvili a nebyli jsme podezřelí. Po cestě k nám však připlula kontrolní loď. Drsňák kapitán Banana to však zvládl „vyargumentovat (kdo by ne měšcem zlaťáku) a tak jsme dorazili do přístavu, kde kotvila loď se safírem. Jen na palubě jsme viděli 20 vojáku a na mole jich také pár stálo. A tak se Dežo rozhodl, že se pokusí zjistit kde je safír a dal si metamorfózu a svého přítele, zloděje Zatriana zneviditelnil, aby šel s ním, pro případ nutností otevřít nějaký ten zámek. Když se vrátil řekl nám, že zjistil kde je safír, že prý je za jedněmi dveřmi v 1. podpalubí a také že se na lodi nedá kouzlit…  což bylo pro nás velice špatné.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Příběh

(Jakub, 22. 12. 2012 17:05)

Napiště sem kdo se ujmete příběhu. Díky

Re: Příběh

(Jirka, 23. 12. 2012 14:32)

Já si ho vemu

Re: Re: Příběh

(Jakub, 24. 12. 2012 10:25)

Díky

Kontakt

(Lojza, 16. 10. 2012 20:06)

Ahoj, můj email je: ajloun@seznam.cz
popřípadě tel. 773 668 783

Příběh

(Jakub, 16. 10. 2012 8:36)

Kdo píše příběh?

Re: Příběh

(Jirka, 16. 10. 2012 15:48)

Píše ho Franc ale nemá přístup k netu

RE: Lojza

(Jakub, 10. 10. 2012 19:04)

Ahoj,
Určitě přijď! Na rok stoji DrD 500Kč. Je ještě potřeba vyplnit přihlášku na kroužek. Dostaněš ji v DDM.
Tak v úterý ahoj.

Re: RE: Lojza

(Lojza, 10. 10. 2012 20:01)

Jo, díky.
V úterý určitě přijdu :)

Nový člen..

(Lojza, 10. 10. 2012 18:42)

Ahoj, rád bych se stal novým členem, jsem kamarád Viktora.

Přišel bych asi už tohle úterý, jenom se chci zeptat, kolik se platí na rok?
Peníze bych kdyžtak přinesl hned na druhé schůzce...

Může

(Jakub, 4. 10. 2012 17:12)

Ahoj,
jasně, přiveď ho sebou ,o)
Nové členy uvítáme.

muze?

(vitkor, 4. 10. 2012 15:46)

muze chodit jeden spoluzak? hral to parkrat s kamosem takze vi voco go a libilo se mu to. Neni nejak dracakofil ale neni blbej a pochopi to rychle

Nové postavy

(Jakub, 28. 9. 2012 16:44)

Popřemýšlel jsem nad tím, co nového(mimo pravidla) bych vám byl schopen nabídnout.

Rasy:
Hevren (více méně alternativa člověka-Arab)
Saracen (více méně alternativa člověka-Černoch)

Povolání:
Chodec - zaměřený na luk, místo na meč.... tj, bude mít chodcův luk + kouzla luku. Zajímavá alternativa, pro toho kdo schce jet boj na dálku s nějakým tím kouzlem

Druid - zde žádna velká změna, ale bude zrušené omezení kouzel, kdy je druid vázán s kouzlením jen na les (to zněj dělá odolného kouzelníka se specializací na léčení...)

Sico - úrpavy z něj udělají schopného bojovníka s dýkou a vrhacími zbraněmi



Domluva

(Jirka, 16. 8. 2012 21:22)

Čau lidi
I když jsou prázdniny a dračák není, tak by jsme se mohli domluvit na tom jak se zkusit dostat z piramidy a co dělat dyštak potom, abychom pak na tomhle zbytečně neztratily půlku schůzky. Co takhle se někdy sejít na skypu(ICQ, facebooku,... - mě je to jedno) či v reálu?

Re: Domluva

(David, 5. 9. 2012 21:41)

mam skype Davidd Flegrr (ano zapomněl sem heslo od minulého :D)

Re: Domluva

(Jirka, 17. 9. 2012 17:43)

Prostě si mě přidejte, skype je urban.jasenná, email realdruid@seznam.cz a na Fb vystupuju jako Jirka Realdruid Urban

DATUM SCHŮZKY

(Anax, 10. 9. 2012 9:47)

AHOJ,
VYHOVUJE VÁM SCHÁZET SE LETOS V ÚTERÝ OD 16:30 DO 19:30?
Prosím o rychlou reakci od všech!

Re: DATUM SCHŮZKY

(Karous, 12. 9. 2012 7:33)

V úterý vůbec nestíhám (mám florbal)

Re: DATUM SCHŮZKY

(Jirka, 16. 9. 2012 9:58)

Já můžu kdykoli krom čtvrtka ale ještě taky musíme s Jiřím domluvit deskovky

Příběh

(Anax, 6. 6. 2012 17:51)

Ahoj, nevím jestli si vzal někdo na starost příběh. Pokune, tak kdo ho pošle jako první, dostane dvojnásobek ZK!

Re: Příběh

(Jirka, 9. 6. 2012 20:19)

Někdo si ho bral, myslím že Viktor