Dračí doupě Jaroměř

Legenda

* je vyprávěna z pohledu lidí

Žijeme uprostřed velké říše. Táhnoucí se od severních neprostupných hvozdů, kde je les tak hustý, že i světlo se do něj bojí vstoupit, až po jižní skaliska, která jsou vyšší nežli mraky a strmější než opevnění hradu. Na západu i na východě se rozkládá oceán. Ti, co měli odvahu a pluly dál nežli měsíc od říše, se buď nevrátili, nebo jim už mysl neslouží. Blábolí o obřích hadech polykajících celé lodě, o vlnách vysokých jako hradní věž, o místu, kde se oceán láme v obrovský vodopád, na jehož dno ani kraje nelze dohlédnout.

V celé říši se střídá rok co rok léto se zimou a zima s létem. A to už po staletí. Jsou tomu však necelá dvě století, kdy se píše o zimě a tmě, která trvala celá desetiletí. Jedni povídají, že bůh ztrestal ty, co v něj přestali věřit. Seveřané říkají, že světlo a teplo se dostalo do nesprávných rukou a ty ruce svou neopatrností způsobily vekou katastrofu. Světlo a teplo bylo spotřebováno na dlouhá léta dopředu. Barbaři věří, že ona desetiletí tmy a zimy spolu bojovali bohové a na naši říši tak zapomněli.

 Celé generace středu říše však byli pracovité a rozumné. Řemesla u nás vzkvétala, zemědělství zvládlo uživit všechny, a ještě zbývají zásoby. Stále více lidí se věnuje umění, studiu architektury, léčitelství i magii. Našim válečníkům se dostává prvotřídního výcviku a zázemí. Lidská říše je řízena v rámci jednotlivých měst, která řídí jednotliví konšelé. Města každé tři roky volí královské město, jehož konšel je logicky také nejvyšší hlavou říše. Konšelé jednotlivých měst si sestavují městskou radu. V radě je pět představitelů. Jedením je velitel gardy města, druhým městský kardinál (nejvyšší duchovní), třetím jeden z řad řemeslníků, představitel bohatých-šlechty a jeden vzdělaný v umění, architektuře či magii. Nového konšela po jeho smrti volí rada ze své řady. Nového člena rady volí konšel.

            V současné době je už rok vládcem říše Jaroměřský konšel Slavoj. Původně městský kardinál. Město pod jeho vládou vzkvétá, v říši nejsou žádné nepokoje, lid je spokojený. Jelikož je Jaroměř nejsevernějším městem říše, a často je místem uprchlíků ze severu, Slavoj nedávno vyslal na sever skupinku kněží, aby chudým seveřanům sužovaným hladem a rozbroji pomohla. Výprava posledního holuba poslala před více než měsícem. Jiné zprávy ze severu nejsou k dispozici. Rada zasedla a promýšlela, jak v dané situaci bude dál pokračovat. Nechtěla riskovat životy dalších vyslaných kněží, nechtěla posílat gardu, aby nevyprovokovala střetnutí. Rada nakonec rozhodla o vyslání malé skupiny. Každá z frakcí nabídla své nejlepší lidi. Garda bojovníky, universita magie nejnadanější studenty, také řemeslníci a léčitelé přislíbili dobrovolníky ze svých řad. Šlechta tučný měšec zlatých na vybavení, zásoby a odměnu. Teď už zbývá jen poskládat družinu a vyrazit zjistit, co se stalo. Poslední holub od kněží přinesl zprávu, že si pronajali starý dřevařský srub za severskou osadou nazývanou Chvalkovice…

Lidé – Žijí ve středu říše na území bohatém na kovy, nerosty  a další suroviny. Půda je zde úrodná, podnebí mírného pásu. Lidé se naplno věnují řemeslům, studiu všeho druhu, jako jediní také řádnému studiu magie. Velká část populace je věřící.  Lidi charakterizuje řád, pokrok, řemeslo… Na tomto území také začínáte svůj příběh. Odsud pravděpodobně pocházíte, zde máte své domovy.

Barbaři – Žijí na jihu říše, na území plání, hor, skal. Jejich říše je neúrodná, chudá na kovy a nerosty. Zima je tu suchá a mrazivá, léto horké a také bez vody. Barbaři nemají rozvinutá řemesla, nežijí v uspořádané říši. Žijí v kmenech se svými vlastními pravidly. Mezi kmeny občas vypuknou rozpory. Jinak nejsou nepřátelští, pokud zrovna nejsou sužování hladem. Děti barbarů, kteří odešli z jihu do středu říše, se často stávají nejlepšími místními válečníky, zejména pro jejich přirozenou loajalitu, neméně pak pro jejich bojové nadání. Barbary charakterizuje tradice, soudržnost, čest.

„Barbaři se od lidí liší pouze minimálně, zpravidla bývají celkově mohutnější a více zarostlí (vlasy, vousy, chlupy). Ti jižní nosí převážně kožešiny, které jim slouží i jako účinná zbroj do bitev“

Driádi – Žijí na severu říše, na území zarostlém hlubokými lesy, na území plném divočiny. Léto je tu teplé, často deštivé, zima mírná, ale plná sněhu. Spíš než dobytek tu potkáte divokou zvěř. Před staletími tu prý byla také vyspělá města, věhlasem a velikostí přesahující ta lidská. Dnes jsou zprávy pouze o zarostlých rozvalinách s pár obyvateli. Informací je jen málo a území je zřídka navštěvováno. Pokud nějací driádi žijí ve středu říše, nejspíš je nepoznáte. Utekli z té kruté divočiny a žijí poklidný život mezi lidmi. Driádi jsou charakterizováni nespoutaností, emocemi, prožíváním, jedinečností.

„Driádi se od lidí také téměř neliší. Zpravidla jsou menší a subtilnější, jsou celkově méně zarostlí. Často mají zálibu v barevném zkrášlování se a od přírody jim občas rostou i vlasy pestřejších barev nežli je obvyklé. Mohu mít i různé „deformace“ uší. Větší, menší, protáhlejší, větší boltec…)“

Kronika - uvodní minilarpík

Naše družina se skládala ze 2 kněžích, 2 mágů, 5 válečníků a kriminálníka. Podle všeho měli kněží pouze za úkol pověřit návrat spasitele, mágové dokázat jeho neexistenci, válečníci ochránit tyto 2 řády a motivy kriminálníka byly nejasné. Vyrazili jsme z Jaroměře a chvíli po odchodu jsme potkali dva otrhance ve špinavé uniformě jaroměřských stráží, doplněných kousky jiných látek, a požadovali po nás zbraně a zásoby, které nedostali.

Cestou dále na sever nás napadli vyhladovělí vlci, kteří padli pod mocným útokem našich zbraní. Kousek dále po cestě nás v tunelu napadlo pár starých známých, těch takzvaných jaroměřských stráží neboli zdejších lapků, ke kterým se přidali ještě dva další z jejich tlupy. Utrpěli jsme potupnou porážku, svěcená voda tekla proudem.

Bez valné většiny zbraní jsme pokračovali k nejbližšímu statku, kde jsme po dlouhé debatě mafiánských bossů získali … hrnec a doptali jsme se na spasitele a dva tábořící barbarské kněží. Po cestě dále ke kněžím jsme se zastavili pouze u mlýna, kde jsme dostali pár vzorků na prodej. Vzorky na prodej padli do guláše u barbarů, kde jsme se dozvěděli o tom jaké hrozné místo je sever, jak jediný pravý bůh je všemír a jak mocná je nedaleko žijící chiméra. Také jsme si vyřešili pár barbarských hádanek, všech končících prkno.

Po dobrém obědě s barbarskými kněžími jsme se vydali zabít chiméru, protože u ní prý měli být zbraně. Po tvrdém souboji jsme ji zabily i s našimi třemi zbraněmi, neboť jedna ze zbylých se rozbila, chiméra padla. Sebrali jsme zdejší zbraně a vydali se dál po stopě spasitele.

Po cestě nás potkali staří známí bandité, opět požadující naše zbraně, které jsme jim opět nedali a opět jsme potupně prohráli, ale neodnesli nám zbraně. Tuto potyčku přežili pouze oba kněží, dva válečníci a kriminálník. Po chvilce chůze jsme našli našeho spasitele, který nás vyzíval k odchodu do portálu do země zaslíbené, čehož využili naše kněžka a jeden z válečníků, zatímco druhý kněz lezl do prdele spasiteli a vrah na něj zaútočil a okamžitě umřel. Poté zbytky odešli podat zprávu do města.

Kronika tábora - Zánik světa verze od Míši:

První den výpravy, rok 202

 Rok uplynul od doby, co naše kroky naposledy zamířily tak daleko na sever. Povoláni zpět do Jaroměře do Univerzity magické jsme se dlouhé měsíce plahočili zpět. Trvalo, než jsme zase museli rozvinout mapy severu a brázdit nám povědomé stezky a cesty. Tentokrát jsme mířili po stopách zmizelého Rektora a jednoho ze studentů, který jej měl údajně unést.

Upřímně, zní to jako nesmysl. Jak by obyčejný student mohl přemoci mága takové úrovně jako je Rektor? Ale dejme tomu. Poté, co jsme vykopali samozvaného proroka po dvou stech let pohřbení pod meteoritem živého, je možné snad úplně všechno.

Ač se na první pohled zdálo, že nový problém se stane středobodem našeho snažení, ukázalo se, že přece jen nás naše nedořešené skutky dohání. Zpráva o smrti mladého chlapce, Pepíčka, z rukou Řezníka, nás zastihla ještě kus cesty od Chvalkovic. Stejně tak setkání s našimi známými knězi, šiřiteli víry Spasitelovi. Zvěstovali jeho návrat plni radosti a očekávání, slibujíc otevření portálu do Ráje; světa plného míru, lásky, svobody a života. Nezní to vše příliš krásně, než aby to byla pravda? Proč by se Čtveřice, ta původní, před dvěma stoletími uchýlila k tak drastickému činu, aby zastavila něco tak úžasného jako toto spasení? Otázek vyvstává stále víc a víc a odpovědi zůstávají skryty.

Rozloučili jsme se s kněžími a pokračovali dál. Našim osudem však nebylo vidět ty dva pánbíčkáře naposledy. Kousek od Chvalkovic jsme je potkali znovu. A tentokrát s tasenými čepelemi, kdy přímo před našima očima zabíjeli Rektora a onoho studenta. Starý mág padl dřív, než jsme stihli zareagovat, ale onen student, oděn v černo-rudém hábitu, bojoval o svůj život, když jsme se přidali k bitvě. Není potřeba dále přetřásat problémy v družině, kdy bratr Adam a Zbyšek téměř zavinili smrt tohoto mága - Ignáce IV., mimochodem, jaká náhoda. Snad jen zázrakem se nám povedlo zahnat kněze na útěk a Ignáce vzkřísit, než do něho Smrt zaryla svoje dlouhé, nenechavé pařáty. Předali jsme mu dopis od jeho otce a po jistém nepříjemném incidentu i dopis od rektora. Jak se dostal do vaku bratra Adama, teď rozebírat nebudu. Jedna skupina tvrdí to, druhá ono a pravda se jen z povzdálí směje naší bláhovosti. Nicméně jsme se dozvěděli, že další ze spisů Ignáce III. střeží nějaký "Studnička" a je hlídán "Emilovou kočičkou." Chudák Jojo, kdyby věděl, že se mu až tak moc nevěří. Mimochodem, kdo je "Studnička", netušil ani mladý Ignác IV. Průšvih. Nevíme, kde hledat.

Hned ten první večer, po úžasné, kouřem provoněné večeři, nás navštívila naše stará známá mágyně vzduchu, Ema. Vsadím se, že se celý rok, co jsme byli pryč, musela hrozně nudit, když neměla koho po večerech otravovat. Měla pro nás dopis pro Fridricha s žádostí o společnou schůzi celé Čtveřice.

Druhý den výpravy, rok 202

 Naše kroky vedou tedy do Hořiček za Fridrichem. Jsme naplněni obavami, neboť naše minulá návštěva nebyla zrovna dvakrát zdvořilá. Pobili jsme jeho lidi, vyrabovali jeho statek a hlavně zabili jeho trola. Inu, budeme hrát hloupé a uvidíme.

Měli jsme štěstí, že se za ten rok toho Fridrichovi přihodilo více, co zaměstnalo jeho mysl. Jeden z jeho věrných, Sekáč, se rozhodl odejít z jeho služeb. A to s celou parádou. Jeho statek byl zpustošen, lidé byli pryč…i toho trola mu zabil! Ach, jak jsme chápali jeho bolest. Byl velmi zarmoucen, zvlášť ztráta jeho mazlíčka ho zasáhla. Avšak jeho vztek a touha po pomstě byli daleko silnější. Výměnou za dostavení se k oné schůzi Čtveřice požadoval hlavu Sekáče, protože ho zradil, hlavu Šéfika, aby Ema taky neměla svoji pravou ruku, a nového mazlíčka hodného mocného mága země! Ach jo… Ale taky to mohlo dopadnout hůř, že ano? Aspoň nás nechal nakoupit u jeho obchodníka. Trochu jsme ho okradli, podvedli dýkou transmutovanou na zlato, a tak podobně…

Cestou jsme také potkali zvláštní postavy s výraznými zuby. Že jsou upíři, nemohlo být  víc zřejmé, kdyby si na krk přivázali cedulku s nápisem: JSME ZPLOZENCI BESTIE. Hledali Ruprechta a chtěli ho zabít. Co bylo ale nečekané, toto setkání neskončilo krveprolitím. Zázraky se nedějí jen o Vánocích.

O všudypřítomných nemrtvých, zombií, kostlivcích a další havěti, ani není nutno psát. Zvláštní, jak se situace vyhrotila po vzkříšení "Spasitele".

Ovšem náš den ještě neskončil. Navštívit nás nepřišel nikdo jiný než samotný Ruprecht, jaká to čest (ironie). Snažil se výskyt nemrtvých svést na Nexus, ale to je nesmysl. Ne, že by je neměla, ale držela si jen na svém území a rozhodně je neposílala dál. K čemu by jí to bylo? Každopádně Ruprecht hrál své divadlo velmi přesvědčivě - skoro - a snažil se v barvitých detailech popsat hrůzy, které se na severu dějí. Nexus byla podle jeho slov příliš mocná, čerpajíc temnou energii z lesa, a musela být odstraněna. Dále nás však varoval, že dál na sever za její území nemáme chodit, neboť tam je něco zlého. I ty jeden, Ruprechte, není tam náhodou tvoje sídlo? K čemupak ho jen potřebuješ? A proč potřebuješ nás?

A protože zázraky se přece jen dějí jenom o těch Vánocích, dorazili upíři. Jejich přítomnost nás silně zaskočila, neboť jsme obstarávali věci potřebné pro přenocování, ale podařilo se nám je porazit.  A protože už s jejich druhem máme zkušenosti, setnuli jsme jim hlavy, hodili je do potoka, a těla spálili na uhel.

     Měli u sebe dokument vysvětlující jejich touhu zabít Ruprechta. Ti bláhoví.Věřili, že pozření jeho srdce jim daruje nesmrtelnost. Z dalších dokumentů nalezených u nich jsme pochopili, že upírská komunita je názorově nejednotná a navzájem se moc nemusí. Hm, zajímavá informace.

Naneštěstí nepřišli sami. Zatímco oni s námi svedli souboj, ve Chvalkovicích došlo k mnohem dalekosáhlejšímu masakru. Oranžová zář na obzoru jen vzdáleně zprostředkovala  hrůzy, ke kterým tam došlo. Jaká bezmoc, když jsme museli přihlížet upalování lidí, a nemohli jsme s tím nic udělat. Dorazili jsme pozdě a už šlo jen o to vykonat mstu. Muži, ženy, děti, mladí a staří, všichni bez rozdílu přivázání na kříže a upáleni. A jen kvůli tomu, že jejich víra byla jejich náčiní a schopnosti.

Nasupení a rozhodnuti (z většiny), že Nexus zítra opravdu zabíjet nebudeme, jsme se vrátili na srub. Ema za námi přišla a my jí sdělili, co má Ruprecht v plánu. Slíbila, že se ho pokusí odlákat, zatímco my se probijeme do jeho sídla. Také nám povolila zabít Šéfika a slíbila zjistit, kde zrovna přebývá.

Třetí den výpravy, rok 202

 To bylo spekulací ohledně toho, jak projít Lupusovým územím. Neschopni vymyslet něco pořádného, vzali jsme všanc, že pod svícnem bývá tma, a prošli přímo středem. Bohužel zdejší zvířena pracovala ve prospěch onoho fauna a jeho pozornosti jsme přece jen neušli. Nic nepomohlo dušování, že jsme tu nevinně, že jsme nic nezabili a nezabijeme, že nám jde čistě jen o průchod dál na sever. Smál se našim výmluvám, ač pravdivým. Nicméně nám jen uštědřil lekci. Dočasná proměna v divou zvěř nás měla naučit chodu jeho lesa a byla tak trochu i ukázkou jeho moci. Taková tichá výhružka: jen hleďte, co dokážu. A umím toho i víc, teď se držím zpátky!

Ale to my přece víme.

Toto zdržení se však nakonec stalo osudné pro faunku žijící v jeho sousedství. Nexus pozvolna ztrácela kontrolu nad svým územím, až její marné snahy v jeho ovládnutí vyvrcholily její smrtí. V obklíčení nemrtvých už ani naše schopnosti nedokázaly zvrátit toto neštěstí. Stojíc nad jejím bezvládným tělem jsme si říkali, co teď? Ač jsme nechtěli, Ruprecht dostal, co požadoval, a nám zbývalo tolik otázek, na které nám Nexus mohla odpovědět.

Ale měli jsme přeci štěstí už dřív, a navzdory své vrtkavosti nás neopustilo ani v temném  Nexusině hvozdu. Duch fauna, kterého ona sama zabila, nám poskytl informace, které jsme potřebovali. A výměnou za pohřbení jeho těla, čímž nalezl klid po tak dlouhé době, nám začaroval Nexusinu hůl. V omezené míře a na určitou dobu měla moc uspat nemrtvé. Ta malá, nenápadná dřevěná hůl byla naší volnou cestou k Ruprechtovu sídlu.

Cesta k němu byla dlouhá a náročná. Obklopeni hordami nemrtvých, naše mysl počínala propadat zoufalství. Cesta se klikatila pod našima nohama, cíl v nedohlednu. Nevěděli jsme, jestli jdeme správně nebo ne, prodírali jsme se porostem a bloudili s vědomím, že už nikdy nemusíme najít cestu zpět. Síly ubývaly s počtem spících nemrtvých, které jsme nechali v našich stopách, když tu najednou se na horizontu vylouplo skvostné Ruprechtovo sídlo.

A zde nám štěstěna zamávala své sbohem. Bitva, která nás čekala, byla neskutečně krvavá a drtivá, a když jsme utíkali zpět na jih, hnala se za námi armáda nemrtvých. Obtěžkáni spoustou předmětů a svitků ukradených z Ruprechtova sídla a zpomaleni těly našich třech padlých spolubojovníků, které jsme odmítli nechat těch stvůrám napospas, jsme měli co dělat, abychom uprchli.

     Pohřbili jsme své padlé a pobrali svých pět švestek. Na radu Emy jsme opustili náš srub, kde již nebylo bezpečno, dokud byl Ruprecht naživu.

 Čtvrtý den výpravy, rok 202

 Zvláštní, jaké karty nám osud občas rozdá. Náš Zaklínač Jura se opět shledal se svým přítelem, Zedem, a nikdo z nás netušil, jak osudové to setkání bylo. Pln nových informací ohledně Zkoušky a možného stání se plnohodnotným členem Zaklínačů, byl Jura připraven donést svým druhům hlavy upírů, které požadovali jako důkaz jeho odhodlání a schopností.

A tak to snad zvládneme, no ne?

O tomto úkolu se však tito tvorové dozvěděli a vyslali za námi dva ze svých řad se zvláštním poselstvím. Jak jsme už věděli, upíří podsvětí bylo rozpolcené ohledně názoru na Ruprechta. Ti dva, kteří nám ve vší počestnosti zastoupili cestu, s námi neměli spor a žádali nás, abychom upustili od našeho úmyslu vyvraždit jejich sídlo. Jejich tvrzení neznělo ani tolik jako výhružka, že bychom stejně neuspěli, jako spíš varování, před možným konfliktem, který bychom nemuseli zvládnout. Jura nebyl nadšený, ale poté, co nám vysvětlili, že oni opravdu nemají o problémy zájem, a odkázali nás na skupinu těch upírů, se kterými jsme už měli tu čest, se nechal přemluvit. Z tohoto setkání jsme odcházeli se smíšenými pocity a poštovním holubem, který znal cestu ke svým pánům, kdybychom je někdy potřebovali kontaktovat. Jen čas ukáže, zdali bylo naše rozhodnutí správné či nikoliv.

Později toho dne jsme opět museli pohřbívat další dva z našich druhů. Silák padl při heroickém souboji se Sekáčem a nebýt jeho odvahy, nikdy bychom ho snad nebyli porazili. Sledovat, jak se jeho tělo mění prach v srdci jeho vlastního živlu, ohně, byl smutný okamžik. Dlužili jsme jeho oběti a neměli způsob, jak mu to splatit.

Z Vlčáka byl vytvořen nemrtvý kostlivec, který nás měl varovat v případě, že nás někdo chtěl napadnout.

Naše cesta se zkřížila také s Řezníkem. Našli jsme ho, jak sundával mrtvé z křížů, že tam přece všechno to maso nenechá. Jeho cesta z tohoto světa byla rychlá, jak se na takového bídáka slušelo a patřilo. Jen…on to nebyl až takový bídák. Ze zápisků, které jsme u něj našli, bylo vidět, že on jen nechtěl, aby lidé trpěli hladem, jako jednou on a jeho syn. Smutný příběh nešťastného člověka.

Museli jsme ale vyrazit dál. Vlčák-kostlivec krom volavky posloužil dobře i jako cenné odlákání upířích hlídek, zatímco jsme se plížili do jejich hnízda.

Smrt však nám stále byla v patách a střetnutí s upíry nepřežil bratr Adam. Náš smutek vystřídalo silné rozčarování, když jsme po souboji nemohli najít jeho tělo, abychom mu zajistili řádné pochování. Jen hlína zbrocená jeho krví naznačovala, kde vydechnul naposledy. Nestihla se ani vsáknout do země, když jsme rychle opustili to prokleté místo. U pasu Ignáce se houpaly nové kolárky, trofej pro soutěž s jeho tetou Emou, a u pasu Jury za pačesy visely tři mrtvé hlavy, ze kterých stále odkapávala krev, když jsme uháněli pryč.

Slunce už téměř zalezlo za obzor, když jsme dorazili do tábora Šéfika. Nebyl moc nadšený, ale poskytl nám útočiště pro přespání.

A co se nestalo…hádejte, kdo se vrátil ze záhrobí?

Pátý den výpravy, rok 202

 Zabili jsme Šéfika. Pořád si nejsem jistá, jak se to přesně stalo. Měli jsme víc štěstí než rozumu, když jsme uháněli pronásledování jeho nohsledy. Useknutí hlavy určitě nebylo to, co očekával, když jsme ho s lascivními úsměvy lákaly s Nelis do chaty. Chloroform udělal své a než jsme se nadáli, naskakovali jsme na projíždějící povoz. Až teprve tam jsme si mohli s úlevou vydechnout.

Evidentně nás štěstěna opět začala provázet, když jsme cestou k Danielovi narazili na pomník jistého pana Studničky. Odsunout víko, na kterém spokojeně oddychoval spící lev, bylo poněkud problematické a odměna byla na první pohled dosti chabá. Ignác svíral v ruce jeden jediný svitek, zatímco jsme se zoufale škrábali na stromy, abychom se schovali před běsnící Emilovou kočičkou. Odřeniny, které jsme takto získali, ale byly stokrát lepší, než co by na nás zanechaly její drápy a zuby.

Chvilku trvalo, než se unavila natolik, že jsme co nejpotišeji a nejrychleji slezli ze stromů a vzali nohy na ramena.

Pokračovali jsme směrem k sídlu Daniela; poslednímu mágovi ze Čtveřice, kterému jsme měli předat Emino pozvání na schůzi. Cestou jsme potkali fauna Luxis, děda Lexis, který vyznával starého boha a odmítal magii. Stejně jako spoustu jiných,i jeho jsme zastihli v bitvě s démony a nemrtvými. Jeho jsme ale stihli zachránit. Poradil nám, jak porazit bazilišky, kteří obývají cestu k Danielovi. Hm, že by mazlík pro Fridricha?

Souboj s oním mystickým hadem byl tuhý a málem jsme přišli o jednoho z našich válečníků, o Davida. Magie prstenu z mízy prastarého stromu mu zachránila život na poslední chvíli. Bazilišek takové štěstí neměl. Při obcházení jeho obrovského, mrtvého těla, se člověku tajil dech. Ještě více, když jsme mu vykradli hnízdo a uzmuli tak zárodek mazla pro Fridricha. Teď už zbýval opravdu jen ten Daniel.

Zabít jeho krakena nebyl moc velký problém. Přesvědčení vodního mága - to byl oříšek. Nikdo z toho nevyšel bez oběti. Někteří obětovali víc, někteří míň, ale když jsme odcházeli, s příslibem, že se Daniel dostaví na schůzi Čtveřice, každý mlčky dumal nad svou ztrátou.

     Azyl jsme našli u faunky Lexis. Poprvé za dlouhou dobu měl člověk skutečný pocit klidu a bezpečí. Až do chvíle, kdy se konečně projevilo, jak osudné bylo setkání se Zedem. V  naději na uspění ve Zkoušce, ve které osm z deseti propadlo životem, Zaklínač Jura spolykal sérii lektvarů a utrejchů. Výsledkem byl jeho přidušený křik, zhroucení se a zem a poslední záškub, kterým jeho svaly daly najevo, jak jeho tělem prostupovala bolest. Byl mrtvý, než jsme stihli zakročit.

Jeho smrt byla tak nečekaná, že jsme se nemohli přinutit jeho tělo pohřbít. Seděli jsme u ohně a nechápali, jak věci mohly nabrat tak rychlý spád. Ale Zed ho koneckonců varoval. Stejně, oddalovali jsme vykopání hrobu pro našeho bojovníka, jak to jen šlo.

     Přemítajíc nad plastickou mapkou Ráje, kterou jsme si odnesli z Ruprechtova sídla, seděli jsme okolo plamene vesele plápolajícího do temna noci. Lexis nám za určitou cenu nabídla nahlédnutí do její knihovny a znalostí a dokonce slíbila, že nám pomůže dostat se do vrstvy mezi sférami, abychom se mohli podívat na Ráj. Věděli jsme totiž, že meteorem nemůžeme Ruprechta zničit. Neznali jsme potřebná kouzla, věděli jsme, že následky by byly příliš strašlivé, a vlastně jsme ani pořád neměli celou Čtveřici, jen příslib jedné schůze. Ze střípků posbíraných z její knihovny jsme ale zjistili, že kapsy ve sférách - což Ráj byl - se dají zničit jejich přesunutím. A pohled svrchu se nám jevil jako zajímavý nápad. Už jen pro to, že se v mezisféře dá narazit na duše nedávno padlých.

     Oči všech se upřely na vychladlé tělo našeho druha. Mlčky jsme souhlasili; jdeme do toho.

     Viděli jsme spoustu. Ruprechta, vodícího lidi do Ráje. Jeho síla uzdravila nemocné, omládla staré, rozveselila zarmoucené. Poté, co poslal dva ven z Ráje přesvědčovat davy, portál uzavřel a zavedl zbylé do jezera. Klidná vodní hladina jim sahala po kolena, když Ráj ukázal svou pravou tvář. Voda se rozestoupila a z jeho dna se vyrojily nemrtví a sešívaní. Ruprecht sledoval ta jatka s naprostým klidem a až bylo po všem, otevřel portál. Jak letěl pryč, zahlédl nás, a my najednou cítili, jak nás cosi vytahuje ze sféry. Viděli jsme obrovskou ruku, která držela Ráj, a zanedlouho jsme se ocitli na travnaté louce za srubem u Chvalkovic. Nelis stála před námi, držíc mapku Ráje s šokovaným výrazem. A vedle nás se na kolena pomalu a roztřeseně zvedal Jura, jehož duši jsme s z mezisféří dotáhli s sebou.

Šestý den výpravy, rok 202

 Ovšem společně s ním jsme dotáhli i démona, což jsme se nedozvěděli dřív, než druhý den ráno. Jeho moc uspávala stále víc a víc lidí, než nám došlo, odkud vítr vane. Bratr Adam pak provedl vymítací rituál a vyhnal tak démona z Jurova těla.

Než jsme se stihli pořádně vzpamatovat, začali dorážet jednotliví členi Čtveřice. Ema byla první, jak jinak. Fridrich taky dorazil a my mu předali obě požadované hlavy. Z baziliščího vajíčka až tak nadšený nebyl, ale přijal ho. Daniel dorazil jako poslední.

Donutit tu bandu sednout a pořádně se domluvit, byl problém. Nakonec ale dali hlavy dohromady, a také mapky "pokladu", z nichž každý vlastnil jednu část. Poklad pak představoval další svitek Čtveřice, v němž tito mágové zpovídali ze své chyby -  shození meteoritu. Ihned po tomto činu věděli, že následky jsou mnohem závažnější, než mysleli. Smrt tisíců lidí, doprovázená oblakem prachu, který na téměř dvě století zahalil sever, nebylo, co si tito čtyři mocní mágové představovali.

Nevím, jak se nám povedlo je přesvědčit, že meteorit není řešení. Ignác totiž na poslední chvíli vyrukoval s mocným kouzlem, které by to umožňovalo, kdyby celá Čtveřice spojila síly. Povedlo se nám ale odsunout toto fatální opatření jen jako plán B. Primárním řešením našeho problému bylo zničit Ráj aktivací portálu a vhození oné minimapky - Ráje! - dovnitř, do sféry ohně. Díky Lexis a její knihovně jsme věděli, jak to provést, a ačkoliv to bylo těsné, dokázali jsme Ráj zničit, než dorazila první vlna nemrtvých.

     Ale nebyli jsme bláhoví. Věděli jsme, že tento boj by mohl být náš poslední. Přesila Ruprechtových výtvorů byla velká, ale díky pomoci od Zaklínačů, civilizovaných upírů, žoldáků, ba dokonce i prostého lidu, jsme to byli my, kdo stál na konci vítězoslavně na nohou. Teda tak vítězoslavně, jak jen šlo, když se na nás hrnula horda démonů. Ale i to jsme zvládli a když dorazil Ruprecht, byli jsme připraveni. On sám byl silně oslaben, jeho kouzla nefungovala, jeho vlasy před očima bělely a jeho kůže se svrašťovala. Odříznut od energie Ráje, která ho celá staletí držela při životě, se Ruprecht rozpadl v prach.

Zbývalo jen pohřbít mrtvé a jít si každý svou cestou. Bohužel však naše činy ovlivnily víc, než jsme chtěli. Vhození Ráje do sféry ohně zapříčinilo její oslabení nebo snad i něco horšího. Ignác ztratil schopnosti vyvolávat kouzla, naši páni démonů nemohli povolat ani nejmenšího z ohnivých démonů, a bůhví, jaké další následky se časem ještě objeví.

Kronika od Vlačáka a Franty:

  V Jaroměři jsme nabrali pár nových posil, jmenovitě vraha Robina, paladina Davida, panoše (ehm tedy šermíře) Vojtu a mága smrti, tajemného pana G. Vyzbrojeni dopisem pro Ruprechta (a taky pár zbraněmi) jsme se vydali na sever s cílem najít zmizelého rektora university i jednoho z mladých mágů (nejspíše Ignáce), který zmizel s ním.

   Hned v první vsi jsme znovu narazily na kousek řezníkovy práce a po Aničce z minulého roku jsme se letos mohli kochat kousky Pepíčka, ze kterých jsme si jeden též vzali sebou jako suvenýr. Při odpočinku nás překvapily dva kněží v kolárcích jdoucí ze severu, kteří kázali o odchodu do Ruprechtova ráje a posílali všechny k průchodu. Ráj se měl otevřít zítra, nebo pozítří, nebo možná ve čtvrtek.

Hned za vesnicí jsme narazili na místní bandu zbojníků, které jsme zabili. Zajímavé na nich byly jen popáleniny od slunce, které v žádném případě nesouvisely se dvěma mágy ohně, co šli dopoledne kolem. Poté až do Chvalkovic jsme se nesetkali s žádnými potížemi, kromě malé hladové vlčí smečky.

    Kousek od srubu jsme ale viděli boj mezi kněžími a dvěma mágy (z nichž jeden z nich již ztratil hlavu a ta se koupala v potoce) a po zvolání „Na mága!“ se všichni mladší společně s bratrem Adamem a Zbyškem vrhli na Ignáce, zatímco ostatní se snažili zabít kněží. Tyto kněží měli kolárky a podivným způsobem se léčily. Nakonec jsme všechny kněží zabili (až na jednoho, který utekl, no smůla) a Ignáce oživili, ale chyběl mu dopis, který dostal od rektora university, a který měl nejspíše jeden z nás. Abychom si pojistily naše podezření, omráčili jsme Zbyška a bratra Adama, kterému se neznámým způsobem dostal dopis do batohu. Podařilo se nám Ignáce přesvědčit, že jít s námi je nejlepší nápad. Poté jsme šli pouze kousek cesty do srubu, kde jsme zjistili, že má dva nové obyvatele, Barda a kuchaře Cukrouše. Poté se Ignác rozhodl přečíst dopis, který byl doopravdy od jeho otce, Ignáce III. V dopisu byly pouze informace, kde najít něco od jeho otce. Poté už pouze dorazila Ema a předala nám dopis pro Fridricha s žádostí o přidání se ke schůzce celé čtveřice. Také si zadala celá čtveřice (hlavně Daniel) kolárkovou soutěž, tedy kdo bude mít nejvíce kolárků.

   Dalšího dne jsme se vydali předat Fridrichovy dopis. Po cestě jsme potkali nemrtvé, ohnivé démony a Hrombácovce, kteří nás napadli hned po našem skromném obědě. Také jsme poté potkali dva upíry, kteří byli no nadmíru… upírovití. Také bylo, podle jejich řečí, jasné že chtějí zabít Ruprechta, a že když potkáme Ruprechta tak ho máme zmrazit a dát jim vědět, oni se o něj již postarají. Poslali jsme je někam a oni šli. Pro nechápavé jsme je poslali na západ doprostřed lesa.

   Poté jsme již v poklidu došli až k Fridrichovy, který souhlasil, že pomůže čtveřici, ale pokud mu splníme tři přání. Nikdo z nás nebyl džin z kouzelné lampy ani zlatá rybka, tak jsme mu pouze museli slíbit, že zabijeme a doneseme mu hlavu Sekáče (protože ho zradil), Šéfika (protože nechtěl, aby Ema měla svou bandu) a také mu sehnali nového mazlíčka, něco s kamennou kůží a obrovskou silou. Také nás nechal nakoupit u svého kramáře, kterého jsme spíše okradli, než abychom nakoupili. Poté jsme se vydali zpět do srubu.

   A kdopak se nám neobjevil u srubu, samotný pán Ráje Ruprecht. Chtěl po nás, abychom se vydali do Nexusina lesa a zabili jsme jí tam, i když on se tam s námi sejde a pomůže nám při boji proti ní, protože podle něj byla za všemi těmi nemrtvými, co se zde v poslední době objevila, čemuž v naší družině věřili pouze Adam a Zbyšek, ale za Nexus jsme se stejně rozhodli zastavit a promluvit si s ní. Ruprecht sám nám slíbil, že se tam s námi setká a pomůže nám v boji.

A aby nebylo pro tento večer málo setkání, se rozhodli zastavit i upíři z rána, kteří nás chtěli zabít za to, že jsme nechali Ruprechta odejít. Bohužel jsme zrovna sbírali dřevo na oheň a překvapili většinu z nás beze zbraní, ale stejně se nám s pomocí našich mágů povedlo je zabít. U nich jsme našli lejstro, ve kterém bylo napsáno, že věří, že pokud snědí Ruprechtovo srdce tak se stanou nesmrtelnými.  Také jsme se dozvěděli z tohoto lejstra, že se upíři dělí do více skupin. Také se rozhodla zastavit Ema a my jsme ji pověděli o tom, co nám rozkázal Ruprecht a co jsme neměli v plánu splnit. Ona nám řekla, že bychom měli prozkoumat její les a hlavně tu část, která byla zapovězená. Ona prý zatím Ruprechta zdrží.

 Když jsme se již odebírali ke spánku, nás vyrušili zvuky z Chvalkovic. Poté co jsme vyběhli ven, jsme viděli, že Chvalkovice hoří. Poté co jsme tam doběhli, jsme našli dva kněží v kápích, kteří upalovali lidi. Z dopisu, co jsme našli u nich, jsme se dozvěděli, že k Ruprechtovi se přidal i Sekáč a že upaluje lidi proto, že nevěří v Ruprechtův ráj.

  Dalšího rána jsme se vydali za Nexus, bohužel navzdory našim nejlepším plánům a předsevzetím jsme opět vstoupili do Lupusova hvozdu. Poučeni z minula jsme se vyhnuli zabíjení zvěře. Lupus byl také v relativně dobré náladě, takže nám ani nevyhrožoval smrtí, pouze nás proměnil na zvířata. Díkybohu dočasně. Po proměně zpět jsme pokračovali dále do Nexusina hvozdu. Když jsme k jejímu lesu přicházeli, uviděli jsme Nexus, která se bránila útokům nemrtvých. I přes naši snahu o pomoc ji zabili a my jsme se dověděli z jejích posledních slov, že už nemrtvé nedokáže kontrolovat. Po jejím smrti se tam objevil duch fauna, který o sobě tvrdil, že byl pánem lesa ještě před Nexus, která ho také zabila. Slíbil nám, že pokud pohřbíme jeho tělo na místě s dobrým výhledem, umožní nám projít lesem nemrtvých. Jako správní dobrodruzi jsme mu samozřejmě pomohli.

  Tak jsme se vydali pláněmi nemrtvých hlouběji do lesa. Po dlouhé cestě jsme dorazili k rozpadlému sídlu uprostřed lesa. Po tuhém boji s nemrtvými a démony jsme posbírali mnoho záznamů z Ruprechtova výzkumu, několik magických předmětů a mapu ráje. Pohřbili jsme naše mrtvé a rychle utekli, než dorazili další démoni. V tu chvíli už v Ruprechtovo spasitelství věřili jen bratr Adam a pan Zbyšek, kteří věřili, že všechno je ďábelská konspirace proti Ruprechtovi. Večer se za námi znovu zastavila Ema, dala nám přesvědčující dopis pro Daniela a doporučila nám, abychom zmizeli ze srubu, jelikož Ruprecht.

  Další den se objevil před srubem zaklínač Zed a naše překvapení, že žij, když jsme ho viděli bez hlavy, odbil příběhem, o tom jak si ji přišil, rozmasíroval srdce a přežil. Každopádně Jurajovi nabídl možnost zaklínačské zkoušky, kterou přežije jeden z deseti a poslal ho za zaklínači dále na severu. Poté jsme se vydali pro Šéfikovu hlavu pro Fridricha, cestu nám znepříjemnila zase banda démonů, kteří zase nepřežili. Došli jsme až k zaklínačské tvrzi Kér More (soudě dle jejich výslovnosti), kde Jurovi nakázali, aby jim přinesl hlavy upírů, žijících nedaleko, a až poté bude moci podstoupit zkoušku.

 Brzy jsme narazili na vesnici, se kterou před chvílí skončili kněží a Sekáčovci, což se poznalo podle kouře, ukřižovaných a hlavně Sekáče a jeho bandy, kteří stáli uprostřed vesnice. Neohroženě jsme na ně zaútočili a souboj skončil tak, že Sekáč odběhl a většina našich bojovníků byla na zemi. Silák s Jurajem se vrhli na pronásledování Sekáče, dostihli ho a zabili. Bohužel Silák při tom zemřel a Vraha Jirku jsme již také oživit nedokázali. Když jsme byli uprostřed léčení, objevil se ve vesnici brýlatý muž zahalený v šátku, kterého jsme podle stop nezaměnitelně poznali jako řezníka a jal se ořezávat maso z ukřižovaných. Zabili jsme ho a zjistili, že mu zemřel syn a manželka v zimě hladem a on se rozhodl to již nedopustit.

      Poté jsme potkali tu skupinku upírů, kterou jsme měli zabít, ale chtěly se domluvit a vypadali kultivovaně, tak my jsme se s nimi domluvili, za což nám slíbili službičku, až budeme potřebovat, a rozhodli jsme se radši zabít skupinku upírů v kolárcích o kus dále. Po boji zůstali ležet 3 lidi, ale naši léčitelé se rozhodli, že bratra Adama není potřeba oživovat, že vstane sám. Nevstal. A když jsme později hledali jeho tělo, zmizelo. A také za jednoho ležáka mohl kovář Jiří, protože mu prý Ignác sebral kolárek, tak ho za to umlátil. Ještě jsme se vydali dále, do další tvrze zaklínačů, kde se Jura dozvěděl o mocné zkoušce trav, při které umřou 2 z 10. Teda 10 ze 2. Teda vlastně 8 z 10, 1 přežije a 1 ji zvládne.

   Poté jsme došli k Šéfikovi, kde jsme s jeho povolením přenocovali. A ještě se k nám vrátil jeden upíří lěčitel, který se dozvěděl o tom, že je on, a díky jednomu z našich textů, i Jura stvořen Ruprechtem. Od té doby se oba chovali jako retardovaní bratři. A nakonec jsme mu ještě museli postavit most, tedy Šéfikovi.

   Dalšího rána se nám povedlo Šéfika zbavit hlavy a utéct banditům (krom dvou, kteří se k nám přidali). Naše nové přírůstky byly pán démonů Svalovec a střílející učitel baletu Vlk. Díkybohu jsme stihnuli na poslední chvíli chytit povoz pro dvacet lidí, který zrovna náhodou jel kolem.

   Poté se nám, shodou okolností, podařilo najít pana Studničku, u kterého měli být schované spisy od Ignáce III. Teda spíše jeho pomník. A Emilova hlídací kočička byl kamenný lev. Podařilo se nám jej otevřít a uvnitř jsme našli kousek mapy. A bohužel si nás všimla hlídací kočička, takže jsme se museli uchýlit na strom, než zase usnula.

   Po dalším kuse cesty jsme potkali fauna Luxise, který zrovna bojoval s démony, takže jsme mu pomohli. Ne jak bývá v naší skupině zvykem do hrobu, ale pomohli jsme mu porazit démony. Řekl nám, že je dědečkem Lexis, se kterou se nemusí, protože Lexis se moc zabývá magií a nezajímá se o boha (podle pozdějších spisků Všemír). Také nám poradil, jak porazit bazilišky dále po cestě (a mazlíček se vyřešil sám). O kousek cesty dále si všimnul náš kovář Jiří starého stromu, vypadajícího magicky, takže několik z našich se rozhodlo jej pokácet, ale objevili se dryádi, kteří byli rozhodnutí chránit strom i svými životy, takže jsme byli nuceni je zabít.

   Poté jsme se vydali sehnat baziliščí vejce. Museli jsme zabít baziliška, který žil v jeskyni, ale to se nám (překvapivě beze ztrát) povedlo a povedlo se nám i obě křehká vejce vynést ven, i když jsme byli pronásledováni dalším baziliškem.

  Došli jsme poté k jezeru u Danielova sídla, kde na nás zaútočil mocný kraken, který přišel o všechna svá chapadla, a tedy nic nám již nebránilo ve vstupu do Danielova sídla. Byla zde určitá pravidla, například odložte své zbraně zde, což neuposlechnul pouze kostka ledu, tedy vlastně Vojta. Daniel tam seděl ve svém kruhu, meditoval, a nelíbilo se mu, že jsme přišli rušit jeho klid. Dlouho jsme ho přesvědčovali, aby šel zabít se zbytkem čtveřice Ruprechta, dokonce jsme mu dali i dopis od Emy. Jura na něj měl nějaké kecy, tak mu Daniel řekl, ať se napije meditační vody, které když se člověk napil, tak omdlel. Jura to neudělal a stalo se … nic. Nakonec jsme se každý museli vzdát toho, co je pro nás nejcennější. Byli tu některé věci jako Vlkovo křesadlo, Jiřího lov, či Nelino kolektivní vlastnictví – baziliškovo vejce. Všechny předměty i Daniel se roztekly. Poté ještě Jura zkusil podstoupit zkoušku trav a umřel. Fakt. Prostě chcípnul.

   Poté jsme se, i s Jurovým tělem (nechceme znesvětit Danielovo sídlo) vydali za Lexis. Lexis nám řekla, že tam určitě nemůžeme přespat, poté nám prodala některé ze svých knih, co měla dvakrát. Také nám řekla o faunovi Luxusovi, bratrovi Luxise. Také nám prodala spisek, ve kterém se psalo o tom, že pokud se kapsa přesune do sféry tak by se měla zničit. Také nám řekla o tom, jak dostat Jurovu duši zpět a oživit ho a udělala nám portál skrze sféry do Chvalkovic.

   Při průchodu prostorem mezi sférami jsme viděli, jak Ruprecht do ráje přivedl zástup lidí, uzdravil je, dva z nich poslal zpět a zbytek nechal povraždit nemrtvými. Poté při opouštění nás Ruprecht viděl, jak také cestujeme mezi sférami a pokusil se na nás zaútočit, ale nepovedlo se mu to. Také jsme viděli ráj, který držela obrovská ruka. Jediná, která nešla prostorem mezi sférami a rovnou ji to „vyplivlo“ ve Chvalkovicích byla Nelis, která u sebe měla mapu ráje, z čeho jsme vydedukovali, že to není mapa, ale ráj. Rozhodli jsme se jej zničit tak, že jej hodíme do sféry ohně. Pokud by se to nepovedlo tak plán B byl meteorit od Čtveřice. Také se nám povedlo zachránit Juraje, který ale vypadal lehce hloupější… ale to bylo normální, takže Jura byl zase v pořádku.

   Ráno jsme však zjistily, že to není tak docela pravda. Po tom, co většině družiny byla vysána většina životní síly, se zjistilo že Jura byl posednut démonem, kterého jsme po odhalení odeslali zpět do sfér.

   Poté se objevil Sešívač, o kterém jsme se dozvěděli, že našel nějakou z Ruprechtových knih, a podle ní se pokoušel stát se nesmrtelným, a tak si vyměňoval různé části těla, ale podepsalo se to na jeho psychice. Po krátké slovní výměně s Emou odešel pryč. Poté se již sešla celá školka (soudě dle chování), tedy čtveřice a po hádce dali mapy dohromady a my jsme vykopali návod, jak seslat meteorit. Oni ho na něj chtěli hodit zrovna, ale my jsme měli plán se sférou ohně. Abychom na otevření portálu měli co nejvíce času tak jsme poslali holuby upírům a zaklínačům, aby nám přišli pomoci.

   Poté jsme již se vší pomocí šli otevřít portál a hodit do něj Ráj. To se nám díky zdržení povedlo, a my jsme se Ráje zbavili. Po tom nás čekal lítý boj proti démonům a později i nemrtvým. Při nemrtvých přišel i samotný pán Ruprecht a pokusil se nás zabít, ale jeho síly jej zradili a začal stárnout. Poté začal odcházet a postupně se rozpadat. Po zabití zbývajících nemrtvých jsme šli za ním, a už jsme viděli jen kusy těla a na konci už jen hlavu s kusem trupu a rukou, jak se plazí, a i ta se proměnila na prach. Poté jsme pohřbily naše mrtvé. A tak náš příběh skončil.

   Ale další zmínka je ještě o magii ohně, která přestala fungovat a letošní zima byla neobvykle krutá a dlouhá a ledový elementálové a démoni jsou čím dál tím obvyklejší…