Dračí doupě Jaroměř

Kronika - Na ostrově Mato

"Kroniku píší sami hráči, jedná se o jejich zápisky z jednotlivých herních schůzek"

 Dnešní den byl velmi vzrušující a velmi, velmi neobvyklý. Den začal jako obvykle,pustil jsem ven ovce a šel do lesa na lov. Večer jsem, jako obvykle,zašel do hospody. Zde se stala první událost, která ovlivnila vše, co se později událo. V hospodě se objevila elfka, opravdu krásná v bílých šatech a s velkou, vyřezávanou holí. Poptala se po hobitovi(to byl prý kdysi mocný alchymista a byl starý přes 200 let), a hospodská ji nasměrovala k jeho domu. Hobit žil ve vesnici asi 5 let, ovšem spíše než za mocného alchymistu, byl považován za bláznivého trhana, který s nikým moc nekomunikuje. Rozhodl jsem se elfku sledovat. Našel jsem škvírečku ve zdi a sledoval, co se děje v domě. Elfka vešla do domu a hobit vypadal vyděšeně. Objevil se bílý záblesk a hobit padl k zemi. Viděl jsem, jak mu ta elfka vzala z krku náhrdelník a vyšla ke dveřím. Dal jsem se na útěk, ale zahlédnul jsem, jak se otevírají dveře, ale nikdo nevyšel. Doběhl jsem do hospody , kde jsem sehnal někoho dalšího, sám jsem se jít bál. V hospodě jsem sehnal lidského čaroděje a dceru hospodské, hobitu, která se vyznala ve zlodějském řemesle. V domě jsme našli hobita, a pod postelí tajný vstup do malinkého sklepa. Zde jsme našly stoh papyrů, ze kterých jsme vyčetli, že tu asi před 200 lety zuřila válka a že zde existovalo veliké město, ve kterém žil mocný mág Carlos, kterého prý ten hobit zabil, ale že ho prý později mnohokrát potkal. Také psal, že všechnu svou moc zanechal u poháru. My jsme se rozhodli,že se vydáme do toho města. Nikolas(tak se jmenuje ta hobitka) slíbila, že se pokusí sehnat ještě někoho, kdo by se s námi vydal na výpravu.

Na druhý den jsme Já ( zloděj ), alchymista, válečník a čaroděj vydali do lesů, kde dříve bydlel Karlos. Ve vesnici se k nám přidali ještě další dva, takže nás dohromady bylo šest. Na místo kam jsme se vydali to byla pěkná štreka a tak jsme jeli drožkou. Drožkař byl velice ukecaný chlapík a vyprávěl nám o všem možném, také jsme se od něho dozvěděli, že místo kam chceme jít je odlehlé a už dlouho tam žádná noha nevkročila. Vtom začal být drožkař nervózní,blížili jsme se totiž k místu, na kterém ho často přepadávají a za poplatek ho pouštějí dál. Řekl nám ať se schováme, že nás přikryje plachtou a tak, ikdyž s odmlouváním jsme ho poslechli. Všichni jsme se schovali pod plachtu a po chvíli jsme zaslechli cizí hlasy a řinčení peněz. Neudrželi jsme se a vyskočili jsme ven.Tak začal celkem krvavý boj. Nikdo neodešel aspoň trochu nezraněn. Bohužel nějaké ty rány obdržel i drožkař, ale ani my jsme neodešli nezranění. Někteří z nás byli zasaženi tak , že z toho omdleli. Nakonec jsme všechny ty loupežníky porazili ovšem z četnými ztrátami na našich silách.
 

Po boji s bandity jsme se vydali do města. Protože drožkář byl zraněn tak nás tam odvezla Nikolas (neboť jediná umí s koňmi). Když jsme dorazili do města tak jsem se vydal hledat,jestli ve městě není nějaký alchymista který by mě něco naučil. Krol se vydal ke kováři a hraničář se snažil najít tržiště, kde by mohl něco prodat. Jediná Nikolas se s drožkářem vydala k doktorovi. Ten je vyléčil, pak jsme dorazili i my. Poté jsme se s drožkářem vydali do hostince v centru města. Tam jsme se poptali po tom co hledáme (nikdo to nenašel). Tam se k nám přidali ještě tři. Dva zlodějové a jede mág. Nikolas se šla přiučit k rodičům jednoho (jedné) z těch tvou zlodějů. Krol se ráno vydal do bojové školy a hraničář se šel učit k jednomu hraničáři o kterém se dozvěděl v hostinci.

Ráno jsme se každý vydali po svém-alchymista šel k alchymistovi, válečník se vydal ke kováři a já a zlodějka jsme se šli porozhlédnout po trhu. Nikdo jsme nic nesehnaly, tak jsme se sešly i s tou novou skupinkou vydali najít odvoz. Drožkář, se kterým jsme přijely do města nám doporučil jiného drožkáře(no drožkáře, spíš chlápka s kárkou),který nás dovezl do divočiny. Nějaký čas jsme strávily v lese, až nás napadlo vydat se na to místo,kde nás přepadli. Zde jsme našli stopy, které později skončily ve skalách, kde jsme uviděly hlídku. Střelil jsem do něj a on padl k zemi. Zahlédli jsme ,jak druhý odběhl pryč. Vyběhli jsme za ním, ale já, můj pes a válečník jsme vyběhli dopředu, ale to jsme neměli dělat. Objevily se tu další 4 lapkové a jejich vůdce. Brzdy nás porazily a omráčily a mého psa zabily. Dále prý zbytek doběhl a lapky zabily, ale jejich vůdce nechali utéct. Mě probrali až později a všichni jsme se skryli v jeskyni v lese. Ještě ten večer nás napadli 3 vlci, které jsme zabily, ale třetí utekl. Vlky jsme stáhli z kůže, upekli a snědli. Další den jsme postavily úkryt a zlodějka se vydala prozkoumat místo, kde byli bandité. Teď čekáme až se vrátí.   

Na průzkumu jsem objevila truhličku se vzkazem. Vůdce banditů tam napsal že jsme prohloupili, že jsme na ně zaútočili a že si nás najde a zabije. Pak jsem ještě našla peřinu a nějakou truhlici s obyčejnými poháry. Vrátila jsem se a všechno naší družině řekla. Poté jsme se vypravili do města kde jsme strávili noc. Všichni si zařídili to co potřebovali. Sehnali jsme si drožkaře, který jel naším směrem zaplatili mu nějaký symbolický poplatek a jeli jsme do lesů kde sídlil zlý alchymista Karlos. Nedaleko lesa nás drožkař vysadil a my šli na místo kde před dávnými dobami stálo město. Na místě byli ještě základy domů, ale bylo vidět že už tu dlouho nikdo nebyl. Na místě stála pyramida z lebek, byli tam lebky malé( asi dětské) a velké. Vtom alchymista uviděl něco co my jsme neviděli. Ze začátku jsme na něj koukali jako na blázna až potom když zblednul a sklátil se k zemi jsme si uvědomili, že to asi nebude sranda. I mně ( zlodějce ), kouzelníkovy a krolovi to ubralo na síle. Okamžitě jsme se dali na strategický útěk zpátky z lesa.

V lesích jsme se utábořily. Z rána jsme se vrátily zpět na to prokleté místo. Já jsem zkusil jestli tam znovu neuvidím. Nic jsem neviděl,ale jako na potvoru se kroloj udělalo špatně jako předtím nám. Kvapně jsme začali utíkat .V lesích nás odchytli malí mužíčkové. Později jsme že neumí mluvit naší řečí. Jenom jejich náčelník (šaman) umí mluvit naší řečí, neboť ho to jeho děd naučil.Věděli o Karlosovi a nemají ho zrovna v lásce. Přenocovali jsme tam a ráno nám dal svého nejlepšího stopaře. Barbar zůstal ve vesnici. Stopař nás zavedl do lesů, kde jsme přenocovaly. Ale večer na nás zaútočil medvěd. Krola smrtelně zranil, ale já jsem stihl vyrobit lektvar a zachránit ho. Řekl nám že v horách jsou bezduší a že s náma nepude až ke Karlosovi, ale že se před horama vrátí spět do vesnice. Když jsme se dostali ke skalám, tak se snáma rozloučil a vydal se zpátky.Ve skalách jsme bloudili dvakrát jsme museli bojovat, ale vždycky jsme vyhráli. Ale pak jsme přišli na něco jako náměstí. Šli jsme do prostřed a krol zazřval. To byla ta největší chyba co mohl udělat. Jakmile zařval začali se k nám scházet ze všech stran bezduší

Propuknul boj, ve kterém jsme měli už od začátku jasně navrch, většina se jich k nám ani nedostala. Rozhodli jsme se přečkat zde noc. V noci při mé hlídce nás napadl jeden bezduchý, se kterým jsme se ale hned vypořádali, bohužel mě ale zranil celkem vážně. V druhé polovině noci se objevil náš Barbar. Druhý den jsme se vydali na průzkum skal, ale nic jsme nenašli, a tak jsme si zbudovali úkryt. V noci nás napadli bezduší a velmi těžce zranily alchymistu. Vyběhli jsme do vesnice pidimužíků, ale bylo moc pozdě, po cestě nám v náručí zemřel. Došli jsme do vesnice a tady dnešní zápis končí.

Pidimužikové zesnulého alchymistu spálili. Ve vesnici jsme strávili den, doplnili jsme zásoby a nabrali síly. Druhý den ráno jsme se vydali opět zpátky do skal. Ke skalám jsme šli dva dny. V noci nás přepadl medvěd. Zabili jsme ho a skoro všichni ho ihned ( uprostřed noci ) začali svlékat z kůže a kuchat ho. Což zapříčinilo, že jsme byli nevyspalí a strašně jsme smrděli. Došli jsme k bráně zasypané kamením u které už jsme byli asi tak třikrát a vždy nás tam napadali bezduší. Tentokrát jsme tak smrděli, že bezduší přišli skoro okamžitě a kolik jich bylo. Okanžitě jsme se začali bránit jenže jich bylo tolik, že sme neměli šanci. Alchymista udělal 3 lektvary na zmenšení a tři znás prošli malou škvírkou mezi kupou kamenů. Tři z nás přenesl Felix dovnitř jeskyně. Byla tam tma a vlhko. Strašně dlouho nám trvalo než nám došlo jak udělat ohěň. Mezitím se ti tři, kteří byli zmenšeni naším alchymistou zvětšili. Nakonec nás napadlo, že by alchymista mohl udělat ohnivou hlínu. Šli jsme na konec uličky vtom na nás někdo vystřelil.

To něco byli nějací dva lučištníci, kteří po nás stříleli šípy. Jednoho zasáhl alchymista ohnivou hlínou a přestal střílet, ale druhého jsme se nezbavili. Krolla napadlo zařvat a v tom se za námi odvalil kámen a objevily se dva kostlivci-válečníci. Ty jsme ale lehce porazili a dostali jsme se do nízkého tunelu. Na Krolla tam spadl nějaký hnus-asi žíravina, protože mu to začalo žrát kůži a museli jsme to spálit, což Krolla celkem výrazně zranilo. Šli jsme tunelem dál a našli jsme studnu s vědrem. Z té jsme přešli do další místnosti, která vypadala jako spíž, a tam byli další dva kostlivci. I ty jsme porazili, ale v další místnosti, asi kuchyni, byli další dva, ale ti také po chvíli padli. Našli jsme cestu do nějaké chodby, kde na nás něco z dálky střílelo, ale napadlo nás vytvořit zeď z nábytku, který jme našli v kuchyni a kterou jsme tlačili před sebou. Bohužel ji prostřelil a zasáhl Krolla, kterého jsme nechali ležet na zemi. Díky bohu kousek odtud byla ulička, do které jsme se schovali a s námi i tělo Krolla. Našli jsme zde velikou místnost , která měla ve stropě díru a viděli jsme ven. Nad místností jsme našli terasu, ze které jsme měli dobrý rozhled po místnosti. Ve středu jsme našli obrovské okovy,  jako by byli vykované pro nějaké obrovské stvoření, možná draka nebo něco jemu podobného. U okovů byli kostry nějakých tvorů, kteří byli proti nám velicí, ale pořád moc malí do těchto okovů. U země jsme našli šupinu, kterou si vzal alchymista. Vrátili jsme se ke zdi, kterou jsme dotlačili až k tomu lučištníkovi, kterého jsme opravdu jednoduše porazily. V tom přiletěl šíp zprava, ale nám se povedlo se uhnout, zvednout zeď a začít ji tlačit doprava. Po chvilce tlačení jsme našli cestu doleva, nějaký průchod. Vešli jsme do jakéhosi pokoje, ve kterém byli opravdu staré zbroje. Napravo byli bytelné dveře, které se nám podařilo otevřít, ale tam stáli dva kostlivci v brnění se štíty a meči, které se nám ale přibouchnutím dveří podařilo srazit o kus dál, a my jsme je mohli zastřelit. Tato zbroj se mě a elfovi zloději velmi hodila, takže jsme ji už velmi brzy měli na sobě. Přešli jsme do další místnosti, kde byl stůl a velká knihovna a na konci místnosti závěs. Když jsme ho odhrnuli, zjistili jsme, že tam je postel a krb. V krbu naše zlodějka Nicolas objevila průchod ven, kterým bohužel nemohl prolézt Kroll. V posteli našli Felix, Alchymista a Nicolas 3 předměty, Felix nějakou korunu, Nicolas prsten a Alchymista meč z černého kamene. Opravily jsme naši zeď částmi knihovny a jali jsme se ji tlačit směrem k dalšímu střelci.Další kostlivý lučištník padl, ale na nás začal střílet další odněkud z druhého konce chodby(to už nás napadlo, že se vracíme). Po pravé straně jsme našli průchod do jakési laboratoře, kde byl duch nebo něco jemu velmi podobného. Toho jsme porazily a Alchymista si dobral suroviny a běžely jsme zachránit Krolla, což se nám také povedlo, takže se k nám připojil při tlačení zdi proti lučištníkovi. Po pravé straně jsme našli průchod do toho velkého sálu a po levé byla místnost, ve které 2 kostliví strážní drželi v kleci obludu, která vypadala, jako by byla sešita z mnoha lidí. Tato příšera za námi vyběhla a my jsme se dali na útěk. Později nás chytila v jedné místnosti, takže jsme se dali do boje, ve kterém jsme ale(díky bohu)zvítězily. Vrátily jsme se do místnosti, kde byla ta zrůda a našli jsme tam plno lékařských nástrojů. Já sám jsem si vzal sadu na stahování lidské kůže. Pak jsme se vrátily ke zdi a zabily jsme posledního kostlivce. Poté dal Alchymista Krollovi zmenšovací elixír aby mohl projít komínem. Prolezli jsme nahoru do skal, kde jsme přes noc počkali, protože dole v podzemí cítili čarodejové přítomnost bezduchých. Ráno část z nás Felix přenesl dolů a část slezla díky schopnosti nebo lektvaru dolů ze skály.Poté jsme utekli do vesnice pidimužíků, kde nás šaman ošetřil a nechal nás ve vesnici přespat. Ráno jsme došli do lidské vesnice, ze které jsme se svezli drožkou do hlavního města. Tam jsme si každý šli zařídit svoje, každý se šel vytrénovat.

Šli jsme so města a tam si každý zařídil co potřebovali. Někdo si nakoupil zásoby na dalš cestu a nědko prodal přebytečné věci. V noci jsme já( hobit, zloděj) a alchymista uslyšeli děsivou ránu z místa kde bydlí kouzelník. Rychle jsme vstali a běželi tam. když jsme doběhli už tam byla skupinka očumujících.U kouzelníka vybuchla bomba. Vtrhli jsme dovnitř a vynesli kouzelníka ven. Alchymista našel nějaký pergamen a ihned ho zabavil. Donesli jsme kouzelníka k felčarovi, který kouzelníkovi obvázal rány. Poté jsme se odebrali zpátky do svých loží a noc byla až do rána klidná. Druhý den jsme pátrali. Byli jsme se opět podívat na místo kde bydlel kouzelník, ale nic jsme nenašli.

Alchymista si vzpomněl, že jsme na místě našli nějaký pergamen. Bylo na něm napsáno, že nás Šedoplášť všechny chytí a zabije. Usoudili jsme, že Šedoplášť je vůdce skupiny banditů, kterou jsme mu vyvraždili, bohužel Šedoplášť nám utekl. Další dva dny proběhla série udalostí,  které nás vyděsili a značně oslabili. Jednou z událostí bylo když jsme spali. Byli jsme rozděleni na skupinky. Jedna skupinka v noci najednou ucítila příjemnou vůni jablečného koláče a v mžiku se začali dusit a kašlat krev. Naštěstí to všichni přežili. Nebo když byl alchymista na tržišti pořídit si nějaké věci, banditi na něj vystřelili a my ho museli opět donést k Felčarovi, který už si stěžoval, že jsme u něj nějak často. Taky jsme se často na něco chodili ptát místního alchymisty a ten už nás taky začínal mít plné zuby. Jeden z nás, kouzelník, na ulici zaslech bezdomovce, jak si povídají o nějakým Bobovi, což byl bezdomoc, kterého našli s podřízlým hrdlem. Na druhý den jsme se šli optat bezdomovců
jestli o něm něco neví a dozvěděli jsme se, že říkal něco o nějaký dobře placeným kšeftu. Večer když jsme se opět rozdělili dva z nás hlídali alchymistu. Krol a  náš alchymista hlídaly městského alchymistu. Po nějaké době k nim přišel bezdomovec a řekl jim, že mají jít do uličky. Krol s alchymistou( Viktor ) tam nahlédli, ale radši se zase vrátili k alchymistovi. na jeho dveřích našli vzkaz, „Jesli chcete ještě někdy vidět alchymistu přijdtě do( popis ulice)." Krol vyrazil alchymistovi dveře a zasáhlo ho achymistovo kouzlo proti zlodějům. Vynadal jim a řekl , že mu musí donést 5 zlaťáků za ty rozbité dveře. Na druhý den ráno jsme šli obě ty ulice prozkoumat, ale už jsme nic nenašli.

Potom si všichni šli po svém, někdo na trh, někdo do práce. Elf zloděj se vydal rybařit, ale to neměl dělat. Někdo jej při chytání ryb kopnul do zad a on se málem utopil. Díky bohu se mu podařilo zachytit kůlu a někdo jej vytáhl na břeh. Když se probral, ležel na kusech ryb a měl jen svoje oblečení, všechno ostatní mu někdo ukradl. Večer jsme se sešli v přístavní hospodě, až na kouzelníka, který se převlékl za žebráka a žebral před hospodou. V hospodě k nám přišel člověk v obleku, s kloboukem a knírem. Všimnul jsem si, že se mu knír odlepuje a tak jsem se ho zeptal co je doopravdy zač a co po nás chce. On na zem hodil nějakou lahvičku a okolo se rozšířil zelený dým. Všem nám bylo zle a jeden po druhém jsme padli k zemi. Ten člověk zatím vyběhl z hospody a po kouzelníkovi hodil 2 zlatky, aby nás zdržel. Ten ho zkusil zhypnotizovat, ale nepovedlo se mu to. Ten člověk po něm hodil dýku a utíkal dál. Kouzelník za ním ještě vyslal havrana. My v hospodě jsme zatím většinou vstali, až na elfa zloděje, oslabeného z vody, který o chviličku později zemřel. My ostatní jsme se vyspali a ráno jsme šli hledat toho člověka, co nás včera otrávil (nejspíš Stínopláště). Po cestě jsme potkali žebráka hraničáře, který se k nám přidal. Havran nás dovedl ke kanálu, do kterého jsme vlezli. Hledali jsme chvíly, až napadlo alchymistu, že se změní ve světélkující mlhu. Letěl se podívat dál, ale kromě obřího hmyzu nic nenašel. Vylezli jsme z kanálu a přemýšlíme, co uděláme dál.

Ráno jsme se sešli na náměstí krol se vydal ke kováři a já (alchimista) jsem se vydal ke tesaři. Zlodějky šli (po dlouhé době) krást, a opravdu ukradly 13 zlatek. Večer jsme se sešli opět na náměstí. Přišel za námi jeden žebrák a chtěl po nás kus našich šatů. Když jsme se ho zeptali na co je chce, tak nám řekl že je uchyl na látky. Tak jsme mu všichni dali, až Nicolas. Když jsme ráno šli na náměstí, tak nás k našemu překvapení zajali vojáci. Šel s nimi i ten žebrák, který po nás chtěl ty látky. Katlin ho zabila, takže už měli důvod nás zatknout. Později jsme se dozvěděli že se stala krádež a našli tam naše kusy látky. Nicolas ale utekla a dokonce nás i osvobodila. Nicolas a Katlin utekly, já, kroll a hraničář jsme museli  bojovat. Nakonec jsme vyhráli ale hraničáře málem zabili.

Schovali jsme se v přístavní hospodě, ze které nás ale otec Keitlin později vyhnal, protože tam lezly stráže, a my jsme byli hledaní. Tak jsme vlezli do kanálu, kde jsem zaútočil na krysu, ale ona utekla a zavolala si pár kamarádek, pár stovek kamarádek. My jsme jich hromadu zabili, ale v tom se nám za zády objevili 2 obří brouci. Oba jsme je zabili. Nějakou dobu jsme bloudili kanály, až jsme našli díru 2x2 metry, do které odtékaly splašky. Nikolas zjistila, že na jednom místě není zeď, ale že je tam místnost. Tam jsme našli doupě Pršipláště. Byla tam postel, nějaké jídlo a zamčená truhla. Pokoušeli jsme se otevřít truhlu, ale v tom na nás zezadu zaútočil Pršiplášť. Skoro nás zabil a pak zavřel cestu ven prkny, jedno prkno s hadrem namočeným v oleji strčil a zapálil. My jsme se málem udusili, ale povedlo se nám najít odtokovou šachtu splašků, takže jsme vylezli kousek od Pršipláště, který zjistil, že jsme zmizeli.

Šli jsme dál po proudu "sraček" až to Ketlin s Nicolas strhlo. Nicolas se stihla chytit, ale Ketlin takové štěstí neměla. Spadla do nějakého odtoku a zmizela nám pod vodou, já (alchymista) jsem pro ni skočil a dokázal jsem ji vytáhnout včas. Ostatní slezli po žebříku, opláchli se od "sraček" a vylezli na molo. Šli jsme ke Ketlin domů, ale vyhnali nás zase pryč a ať se nevracíme zpět bez hlavy Šedopláště. Utekli jsme do lesa (ale umřel nám kroll a hraničář) a nastražili "past". Druhý den jsme se vydali na lov, nic jsme nechytili. Ráno šli kolem našeho tábořiště elf a kroll kteří se k nám přidali.

Kroll a elf se šli podívat do města za felčarem, aby zjistili jak se daří jejich kamarádovi, kterého k němu nedávno poslali. Zjistili, že felčar umřel a po jejich příteli není ani stopa. Když jsme jednou byli ve městě kroll a elf si všimli, že jejich přítel tam žebrá. Po pár dnech nedělání a chození do města a zpátky nebo dělání nějakých nedůležitých věcí jsme se rozhodli, že na Šedopláště uděláme léčku. Všichni jsme se sešli u alchymisty doma. Tři z nás byli volavky a ostatní se rozmístili okolo domu. Přibližně po půlnoci přišel Šedoplášť a myslel si, že na nás vyzrál, ale my jsme ho pořádně zbyli. Nakonec nám sice utekl, ale nechal nám tam knížku, kde měl napsané všechny postupy jak nás chtěl chytit apod. Na druhý den jsme zašli k soudci a ukázali mu tu knížku. Soudce uznal, že jsme to tedy asi neudělali, ale chce useknout Ketlin ruku protože se stýká s divnýma existencema. Potom jsme šli prozkoumat co se vlastně stalo u felčara. Našli jsme tam chlupy a každý jsme si vzali vzorek. Šli jsme se podívat do knihovny jestli tam není něco o vlkodlacích. Našli jsme něco v tom smyslu, že vlkodlaci jsou silnější než lidé a že nejdou zranit a tak jsme to zkusili. Poprvé jsme ho našli rvát se za peníze, to jsme po něm hodily kámen , ale nic se nestalo. Na podruhé jsme po něm zkusili hodit dýku, když jedl a a ta se do něho ani nezabodla jen se do něho odrazila takže jsme došli k závěru že je to vlkodlak.

Pak jsme si pár dní v klidu žily ve městě, každý si vždy zařídil, co potřeboval, až přišel úplněk. V noci alchymista uslyšel vytí a vykouknul z okna, kde se táhla dlouhá krvavá čára, a tak nás vzbudil a sám vyběhl za vlkodlakem. Hodil na něj ohnivou hlínu a ta ho zranila, protože magické útoky ho mohou zranit, ale vlkodlak alchymistu odhodil a skoro zabil a utekl. Potom už jsme vyběhli ven všichni a začali jsme pronásledovat vlkodlaka. S tím jsme svedli urputný boj, při kterém jsme ho zabily díky kouzlům čarodějů, a mrtvola vlkodlaka se proměnila v člověka. Nás chytily stráže a zavřely nás do vězení. Odtamtud nás díky Nicolas pustil soudce, jen Keitlin useknuli ruku. Ta si místo ní pořídila v přístavu hák. Pak jsme se vyspali a vyrazily jsme do mé rodné vesnice na severu. Při cestě nás přepadli vlci, ale s těmi jsme si hravě poradily. Tam jsme zjistily, že se v lese ztratilo několik lidí a mezi nimi i můj otec. V lese jsem si promluvil s vlky a zjistil, kde v lese žije vlkodlak. Takže sbíráme síly a brzy se vydáme zabít/ovládnout/vyléčit vlkodlaka v lese.

Vydali jsme se na místo mezi kopci kde měl žít vlkodlak . Když jsme tam k večeru došli, uviděli jsme nádhernou scenérii, teda pokud mate rádi krev a jste tak trochu sadisti… Vlkodlak nás uvítal mile a přátelsky tím že na nás zezadu skočil a přizabil naši zlodějku. Na oplátku jsem ho chtěl usmažit blesky, ale všiml jsem si, že je nějáký zraněný a tak jsem ho nechal žít. Můj kouzelnický kolega tak milosrdný být nehodlal, ale poté co jsme ho zkopali sám rád (musel) uznat , že vlkodlakovi ublížit nechceme. Hraničář ho vyléčil, sice se objevily obavy že nás pak zabije, ale já byl pro (měl jsem magy na hyperprostor). Vlkodlak se změnil v člověka a vysvětlil nám, že chránil vesnici před ostatními vlkodlaky. Poslal nás pro stříbrný prach. Přes noc na nás ještě zaútočila skupinka vlků. Přežil jeden.Vydali jsme se do vesnice a našli kováře. Od ktereho jsme si koupily stříbrný prach. Náš vlkodlak si ho trochu smíchal s olejem a vypil, bůh ví proč (možná je to narkoman..) a řekl že ho potřebujeme víc. Zatím co jsme se hádali jestli kováře zabijeme, oloupíme, či zhypnotyzujeme, Nicolas šla a prostě ho koupila. Jdeme na vlkodlaky.

Nakonec jsme se rozhodli že ho stejně vykrademe. Pokusili jsme se ho zhypnotizovat,ale nepovedlo se nám to. Když nám nevyšel první pokus tak se hraničář rozhodl že mu podpálí střechu a když bude hasit tak ho vykrademe. Zase to nevyšlo. Místo toho se na nás naštval a na hraničáře poslal meteorit. Hraničář byl bohužel mrtvej, ale měli jsme aspoň sekanou. Tak jsme se na něj vykašlali a šli na vlkodlaky. Potkali jsme pasáčka s vidlemi a tak jsme ho vzali s sebou. Vyšlo najevo že je to hraničář. Když jsme došli k údolí, kde mají přebývat vlkodlaci, tak jsme si natřeli na zbraně stříbrný prach s olejem. Vlkodlak se proměnil do zvířecí podoby a párkrát zavyl. Než jsme se nadáli stáli před náma tři vlkodlaci. Začal boj na život a na smrt. My jsme naštěstí vyhráli, ale jeden vlkodlak nám utekl. Pustili jsme se za ním, ale já (alchymista) a vlkodlak (spřátelený) jsme ostatním utekli. Když jsme ho dostihli tak vlkodlaka (spřáteleného) odhodil a já jsem mu ve strachu nabídl lesní plody. Bohužel je nechtěl. Au to bolelo. Padl jsem k zemi v bezvědomí. Mezitím tam doběhli ostatní a začal zase boj. To je na jeden den moc bojů. Hraničář mě vyléčil. Po boji jsme se vydali do vesnice. Chtěli jsme se zeptat zbrojíře jestli něco nevěděl o elfce, která v Nicolasině rodné vesničce zabila hobita. Za peníze o ní věděl. Ale nevěděl kde je. Šli jsme do hor ke Karlosovi. brána byla tentokrát otevřená. Kdyby nebyla, Dežo má nebezpečné ovoce. Nikde nikdo nebyl. Když jsme nic nenašli odešli jsme ke goblinům. Jejich vesnice byla vypálená. Řekli jsme si že se vrátíme do lidské vesnice. Cestou jsme potkali tři malé gobliny. Řekli nám že se Karlos vrátil a že shromažďuje armádu a z goblinů udělal bezduché. Rozhodli jsme se že půjdeme přes město za Karlosem a jeho armádou. Když jsme došli do města čekal nás hrozný pohled. Město hořelo. Procházeli jsme městem a u smíšeného zboží bylo na kůlu nabodnuto tělo prodavače. Šli jsme ke zbrojíři. Ten stál ve dveřích opřený o palici. Měl dost rozmlácenej ciferník. Řekl nám že Karlos a jeho armáda se vydali na sever. Vzpomněli jsme si že tam žije náš kámoš vlkodlak. Hraničář si uvědomil že ho možná Karlos chce zabít. A tak jsme šli na sever. Cestou havran zahlédl armádu nemrtvých. Trochu jsme zrychlili, protože se kroll málem počůral z toho že bude boj. Dostihli jsme je ve skalách. Měli velkou výhodu. Stáli na skalách a házeli po nás kameny. Mág na ně poslal ďáblíka a druhý mág poslal havrana. Pojmenovali jsme je elitní vražedná jednotka. A opravdu. Pokosili asi 4 nemrtvé. Všechny jsme je porazili, ale jeden nám utekl. Byl to velký krol s velkou a asi kouzelnou palicí. Dohonili jsme ho a mág ho zabil z dálky. Když havran letěl dál spatřil 4 kostrouny jak nesou křeslo s nějakou postavou a před nimi šel asi troll. Přepadli jsme je. Naštěstí jsme je porazili, ale hraničář umřel. Měl malou šanci, mág ho trochu vyléčil a já mu dal dva léčící lektvary. Jenže jsem zapomněl že když mu dám dva za sebou, tak že mu ten druhý ublíží.

Verze 1. Vydali jsme se do města, dostali slušnou odměnu za Felixovu hlavu a zjistili, že ve škole magie se neučí, dokud nebude jmenován nový nejvyšší profesor. Na to byl potřeba amulet, který „náhodou“ měl náš druhý kouzelník. Pomocí svého vybraného chování a mluvy (tuším, že to bylo: „okamžitě jim ho dej nebo tě zabiju“) jsem ho přesvědčil, aby ho vrátil. Ve škole jsem zjistil, že čelenka z Felixova těla mi dává jisté nové schopnosti. Večer nám přišel dopis od Šedopláště, jestli prý mu nechceme pomoc s jednou výpůjčkou z místního klenotnictví. Díky naší charakternosti a vrozené dobrotě jsme mu samozřejmě chtěli říct „ne“, ale on nám nabídnul peníze…… Další den jsme se vypravili do toho klenotnictví. Plot, strážce, tygři…. Jednoduchost sama. Uvedli nás dovnitř a ukázali nám obrovský polodrahokam, který jsme jim měli ukrást. Večer jsme přistoupili k plánu. Alchymista se proměnil v mlhu a vplul do obchodu pode dveřmi. Když se ani za hodinu nevrátil, řekli jsme si, že je asi něco špatně a vydal se za ním i náš hraničář. Málem bych zapomněl dárek od Šedopláště – nový hraničář!! Ale ani ten se dlouho nevracel, tak jsem vzal situaci do vlastních rukou. Otevřel jsem portál do domu a já, zlodějka a bojovník jsme jím prošli. Tam na nás čekali dva tygři, ale oba jsme dostali a vzali kámen. Mě mocně přitahovala jakási šachová figurka, tak jsem si ji přivlastnil. Mezitím přiběhl ze shora strážce a mohu vás ubezpečit, že už to nikdy znovu neudělá. Otevřel jsem portál domů, prošli jsme jím všichni, ale na druhé straně jsme se objevili jen dva…ehm… ne že JÁ neumím kouzlit, ONA neumí procházet portálem, doufám, že to je konečně všem jasné. Naštěstí se pak vrátila sice trochu od bláta, ale to není můj problém. Verze 2. Připlul jsem na lodi na ostrov, kde jsem se setkal s nějakým člověkem, který mi dal peníze a zadal úkol vyléčit skupinku nějakých mamlasů, když se dostanou do potíží. Také jsem dostal přesné instrukce, co máme dělat. Odskočil jsem si na trh pro nějaké věci, a ráno jsem čekal v jejich domě. Řekl jsem jim, co si mají “půjčit” a odkud. Byl to veliký kámen z klenotnictví. Dopoledne jsme si šli obhlédnout místo a náš cíl. Byl to malý zámeček s velkou zahradou, ohrazenou 2 metry vysokou zdí. U vchodu stál strážce a na zahradě stáli 4 uvázaní tygři.  Vevnitř to byl obchod s pultem, ve kterém byla skleněná výloha a pod ní bylo plno kamínků a šperků. Zlodějka si všimla 3 rudých krystalů u dveří. Zeptali jsme se na ten kámen a oni nám ho přinesli z vedlejší místnosti a ukázali. Zeptali jsme se na cenu a prý okolo tisíce zlatých mincí. To jsme si nemohli dovolit, a tak jsme se vrátily v noci. Já a alchymista jsme šli k bráně, zatímco zbytek čekal na jiné straně zdi. Alchymista mi dal dva mlhové lektvary a sám si jeden vzal a letěl dovnitř. Já čekal dvě hodiny, jestli se objeví, ale nic se nestalo, a tak jsem vypil mlhovinu a vydal se za ním. Proletěl jsem oknem a spatřil alchymistu ležícího na zemi. Tak jsem mu dal léčení a on, díkybohu, vstal. Já, ještě jako mlha jsem vletěl do vedlejší místnosti s kamenem, kde chodili dva tygři okolo kamene. Zeptal jsem se jich, jestli by mě nenechali vzít si ten kámen, ale oni řekli, že každý, kdo vstoupí do místnosti, je nepřítel. Tak jsem doletěl zpět a s alchymistou jsme se vydali za skupinou. Našli jsme tam jen jednoho čaroděje a malou hobitku. My jsme vypili další mlhu a letěli jsme do domu. Tam jsme našli dvě mrtvoly tygrů a strážce s rozbitou hlavou. Kámen tam nebyl. V tom se nad schody do druhého patra, ze kterého zrovna scházeli dva majitelé, objevil ten kouzelník, co zůstal venku, a vystřelil po jednom z nich blesky. Tomu se nic moc nestalo a kouzelník dostal čtyři dýky do těla a rozbil si hlavu o schody a dopadl mrtev k zemi. My jsme radši utekli zpět za hobitkou, se kterou jsem se pomocí telepatie spojil a řekl jí, co se stalo. Viděli jsme přibíhat stráž, která o chvilku později odnášela kouzelníkovo tělo. My jsme se vrátily domů, kde už čekali dva z těch tří, co chyběli. Ráno se objevila celá špinavá hobitka s diamantem.

Ráno nám služebná donesla tři vaky po 300 zlatkách. U toho byl papírek že si pro diamant příjde. Diamant sluška zabalila do utěrek a odešla. Po obědě přišel nějakej trpajzlík a říkal že na jeho ostrově se koná turnaj v aréně a že když vyhrajeme každý dostane 300 zlatek a celá skupina velký diamant. Nabídl nám, aby jsme s ním jeli a bojovali v aréně. Nejdřív si nás chtěl proklepnout. Šli jsme ke kováři (do hornické vesnice). To byla ale blbost. Hnetka jak viděl naše (magické, od Felixe) věci, sebral nám je a řekl že jsme hodní že jme mu je vrátili. Já jsme vyměnil ohnivý meč za kouzelný luk a palcát sem si vydupal. Krol začal mlátit hlavou o zeď. Mág se ho zeptal na figurku kterou získal od Felixe. Kovář mu řekl ať se ho neptá teď a zeptá se ho večer v hospodě kde mají čas. Trpaslík buzeroval a dostal od kováře po tlamě. Kováři narostli další dvě ruce a pořádně ho zmlátil a jako by to nestačilo zlomil mu zbraň. Poučení zní : buzeruješ kováře, dlouho žít nebudeš. Mág si zjistil něco o své figurce. Ráno se do vesnice vrátili lovci. Přinesli ale jenom dvě veverky a to byli až u hvozdu. Říkali že už pár dnů v lese nic nechytili. Hraničář se podělal protože je drujdofil a nějak tušil že tam jeden druid je.

Ve městě jsme se poptávali na mizení zvířat, ale neobjevili jsme nic zajímavého, krom jednoho staříka vykládajícího dětem pohádky tom, že byl ve hvozdu, kde prý žijí mluvící zvířata. Když jsme se ho potom ptali jestli nelhal. Řekl, že tam sice byl, ale že se tam už nechce vrátit, prý bylo nejdřív všechno nádherné, ale potom dostal chuť na maso. Střelil po srnci a ten na něj promluvil!! (tak za tohle může buď kouzlo, nebo tráva). Prý se vyděsil a utíkal, ale les najednou potemněl a on dostal po hlavě od oživlého stromu ( co by dali za pár takových greenpeace) a probudil se za hranicemi lesa. Ještě nás varoval, že tam nemáme nosit kov. Další den jsme se vydali do lesa. Já doma všechen kov nechal, ostatní ne..( a ještě si někteří mysleli že když si začerní zbroje tak, aby se neleskly vůbec nikdo to nepozná).  Ve hvozdu opravdu nebyly zvířata. Až několikátý den jsme viděli jednu veverku, hraničář ji vyzpovídal ( kouzlem), ale nic nevěděla. Další den jsme našli paseku s polámanými stromy, dírami v zemi a zaschlou krví a jezevce po kterém Halt (náš alchymista) chytře vystřelil z luku, tentokrát dostal jen kousanec (později zkoušel střelit i srnu… spadla na něj větev a hraničář ho nemohl vyléčit). Šli jsme dál, válečníci se ztratili a zabořili do bahna, z kterého se prý vyškrábali až po dlouhé době a odhození několika železných věcí. My ostatní jsme pokračovali až ke křoví, kterým jsem mohl projít jenom já. Po krásné procházce jsem se dostal k obrovskému dubu, ve kterém žila moudrá sova (ne vážně tohle není medvídek Pů), po rozhovoru s ní jsem se dověděl, že zvířata mizí proto, že se prastará věc probudila a má hlad (ani tohle není medvídek Pů), že dřív ji druidi dokázali zkrotit, ale teď je jich na to málo. Chybí tři. Sova mi nakonec dala list, se kterým můžu najít druida a žalud, který mi pomůže najít přátele (jen to nesplést…), znovu zcelená družina se dostala až do jeskyně, kde měl být druid. Byl tam masivní medvěd, když jsme ho probudily pobil půlku družiny, ale pak se proměnil ve člověka, vyléčil nás a omluvil se, že je po probuzení trochu nerudný. Když jsme mu řekli o bestii, prozradil nám, že je to bazilišek a když ho viděl naposled měl 50 sáhů…a když nám ještě oznámil, že je tady poslední druid­. Odvážně,…… jsme se vydali pro pomoc.

Prvně jsme si vyšli do vesničky pokecat s meteorovým kovářem, jestli nám nechce pomoct proti drakovi. Ten  se dal do vzpomínek, jak v mládí zabíjel draky, ale prý už je moc starý a nepomůže nám v boji, ale aspoň nám dal nějaké vybavení, co by se mohlo hodit (jako ohnivou sekeru) a poradil nám, že si máme sehnat nějaké informace. My jsme vyrazily do hlavního města, kde jsme si nakoupily, co jsme potřebovali, vzali si z domu věci a v knihovně jsme si sehnaly informace o zelených dracích. Bylo tam, že se krmí tak jednou týdně, že po nažrání jsou slabší, a že když loví, použijí dech a tím zabijí vše, co je v okolí dvou set metrů a pak to sežere, a že po nažrání tuto schopnost nemůže použít, a taky že když ucítíte zkažená vejce v lese, máte zakrýt co nejvíc částí těla. Poté jsme se vrátily za druidem do lesa a on nás dovedl na místo, na kterém nejspíš přistane drak. My jsme tam pár dní zůstali a postavily si úkryty a alchymista žil na stromě. Jeden den jsme ucítily zkažená vejce, tak jsme skočily k zemi, zakryli jsme se a zadrželi jsme dech, čaroděj se teleportoval pryč. Po chvíly alchymista otevřel ústa, jako by chtěl vykřiknout, ale ztuhnul a spadl z vysokého stromu a celkem dost se zranil. Po chvíly se doplazil drak a kousnul ho, což ho také docela dost zranilo. My jsme už vstali a zaútočily na něj. Byl to lítý boj, chvilku měl navrch on, chvilku zase my, ale nakonec jsme ho skolili. Druida jsme zachránili, ale alchymista bohužel zemřel. Po boji jsme se vydali zpět do města a vymýšlíme, co bude dál.

Ve městě jsme zjistili, že alchymista má zatlučené dveře a okna a tak jsme se ho šli zeptat co se vlastně stalo. Řekl nám, že ho vykradli a že absolutně neví kdo to mohl být. Neměli jsme žádnou stopu, které bychom se mohli chytit a tak jsme se šli zeptat otce Ketlin. Ten nám řekl, že jsou ve městě nějaké nové pochybné existence, které jedou na turnaj( na který mimochodem také chceme jet). Navečer jsme šli do hospody a potkali je tam. Chvilku jsme si s nimi povídali, ale nic moc jsme z nich nedostali. Pak jednou když jsme stáli na ulici jsme ušlyšeli nějaký vřískot. Byla to skupinka žen, které utíkali před obřími krysami. Šli jsme se tam podívat, ale nic jsme neviděli tak jsme vlezli do kanálu. Tam jsme potkali několik opravdu přehnusných příšer, které nás s největší pravděpodobností chtěli zblajznout. My jsme se ovšem nedali a neodradila nás ani kyselina, která jim kapala z úst a proudila v žilách (pokud vůbec nějaké měli).Tak jsme je všechny pozabíjeli a šli jsme na začátek kanálu. Vtom jsme uslyšely hlasy co nadávali na alchymistu a viděli jsme jak rozbíjejí flákonky a lijí lektvary do kanálu. Bleskově jsme vylezli. Oni nám však stačili zalézt do nedalekého obydlí a tak jsme tam šli za nimi ukořistili jsme truhlu se zlaťáky a Ketlin se trochu více poranila.Truhlu se zlaťáky jsme vrátili alhymistovi ikdyž někdo si trochu zlaťáků nastrkal do kapsy.Kouzelník nechal Havrana aby zloděje sledoval. My jsme se šli mezitím vyspat. Ráno nás havran dovedl na místo kde se zloději ubytovali. My jsme vlezli dovnitř a u stolu seděli nějací chlapy, kteří nás vyhazovali. Poté nás ( po opravdu velkém úplatku) zavedli za zloději avšak poté se ukázalo že ti zloději jsou oni. S jedním jsme bojovali, ale ostatní mezitím prchli do přístavu a mi už jen viděli jejich loď odplouvat v dáli.

Náš dokonalý plán spočíval v tom, že já otevřu portál a ostatní je zabijí - alespoň jsem si to myslel… Ale asi jsem měl špatné informace, protože když jsme se zhmotnili na lodi, ostatní vypili lektvar, díky kterému se proměnili v mlhu. První čtyři dýky mě složily a ostatním to bylo úplně jedno (A pak se divte, že jsem paranoidní a mentálně narušený) zlodějíčci mě okradli o všechny cenné věci a shodily do moře. Ale naštěstí mě něco tajemně vyléčilo, viděl jsem jak se ze vzdalující lodi odpojil kus mlhy a někde nad mořem se proměnil v trpaslíka Kripliho. Snažil jsem se ho zachránit, ale doplaval jsem pozdě. No, zachránil jsem alespoň jeho peníze. Když jsem se vyškrábal na břeh(odkud všechno sledovali hobitka a hraničář) šli jsme se podívat do úkrytu těch zlodějů, sice jsme nic nenašli, ale zato jsme se dozvěděli, že loď míří na ostrov, na kterém  se měli konat zápasy. Ráno jsme si u alchymisty vyzvedli odměnu za nalezení jeho peněz a odpluli z tohoto ostrova. Další část jsem jenom slyšel vyprávět od krolla(takže je to určitě pravda, věřte mi, že si není schopný cokoliv vymyslet...). Jako mlhy se schovali pod palubí a až po několika dnech se pustily do souboje. Zlikvidovali čtyři z nich – jeden to přežil a „jenom“ přišel o jazyk. S posledním se dohodli, že ho nechají žít, když jim bude řídit loď. Shledali jsme se ve velkém přístavním městě na zmíněném ostrově a hned jsme se šli přihlásit do arény. Po týdnu, který jsme strávili cvičením a hledáním informací o nestvůrách, jsme se vydali do arény. Naši první soupeři jsou kočkovité šelmy tohoto ostrova (lev, tygr a rys)- nesolit, usmažit (blesky) …. 

Krásně, krásně se nám bojovalo, hlavně když se Dežo ani jednou kouzlem netrefil, a tak to bylo  na nás,bojujících z blízkosti. Rys a tygr po chvilce padly, ale poté přišlo překvapení od pořadatelů, jedovatí hadi a to chřestýš, zmije a mamba. Chřestýš a zmije brzy natíraly podlahu, ale mamba pořád ne a ne chcípnout. Dokonce si kousla do našeho čaroděje, který ztuhnul a vypadal, že brzo natáhne bačkory, ale já jsem k němu přiskočil a zneutralizoval jsem jed, zatímco jeden z krolů vzal mambu od hlavy až po konec ocasu ostnem na kyji, až z ní kusy lítaly. Lev už potom nebyl moc problém, a tak jsme dostaly odměnu, a to jednu dávku jedu mamby. Trošku jsme si olízali rány, a další den jsme nastoupili k dalšímu souboji, tentokrát proti nemrtvým z místní univerzity (no co, každý má ve skříni nějakého kostlivce). Byl tam kostlivec-lukostřelec, potom něco jako ghůl, mumie, černá koule energie, neviděný a 2 a půl metru vysoká průhledná postava s pláty železa místo zbroje.  Já zaútočil jako první lukem po mumii, což jsem ale neměl dělat. Postava na mě ukázala, z čehož se mi udělalo zla a cítil jsem se zraněný. Ještě se proti mně rozeběhly mumie a ghůl a vystřelil kostlivec. Šíp mě taky zranil, ale to bylo tak všechno. Válečníci se rozeběhli a vzali mumii a ghůla kyjem, zatímco do nás ta černá koule střílela temné blesky. A málem bych zapomněl na kouzelníka, ten ať dělal, co dělal, prostě se netrefil. Už má i přezdívku, nešikovný kouzelníček. Lučištník do mě ještě vystřelil, ale já se ubránil. Rozletěl se ke mně neviděný, v aréně viditelný, a zkusil mnou projít, aby mě zranil. Já prokázal notnou dávku duševní síly (a hromadu štěstí), takže se mi nic nestalo. Na oplátku jsem ho dvakrát vzal ohnivou sekyrou, ale on nebyl tak odolný jako já, takže ho druhá rána usmažila. Válečníci se zatím postarali o toho obra, a lučištník už byl jen tak, pro odreagování. Jako odměnu jsme si vzali svitek proti kouzlům, který si zabavil náš Netrefil. Dneska si nás našel léčitel, který nám nabídl lahvičky, které nás přes noc trošičku pospraví. Válečníci a alchymista si je vzali, ale v noci to z nich všechno vylítalo spodem a ráno válečníci poněkud zbledli. Nemohli pořádně bojovat, a to proti nám byli slon a horský obr se stromem místo zbraně. Tak jsme doufali, že se aspoň nešika strefí. Marně. Všechno to bylo na nás. Já jediným šípem namočeným v jedu mamby minul, ale stejně jsme je udolali. Po boji nám zase dali odměnu, tentokrát prášek z klu mamuta, který léčí. Po boji jsme se dozvěděli, že naším dalším soupeřem bude tým, který jsme zahlédli už na starém ostrově. Také jsme se od zlodějek dozvěděli, že je podporuje jeden ze zlodějů z lodi, že jim dává lektvary a další podobné věci. Odpoledne jsme vešli do arény a přichystali jsme se na tuhý souboj.

Vešli jsme do arény a jako obvykle nás osvítilo světlo, a proti nám stálo skupinka o pěti členech. Naši válečníci vyběhli dopředu se řevem, kouzelník kouzlil(a zase se netrefil) a já si vystřelil, ale minul jsem. Jejich lučištník vzal Deža šípem a s ním to pěkně zamávalo. Pak proti nám ještě ten kouzelník proti nám hodil ohnivou kouli, která nás zranila tak mocně, že jsme se div neusmáli k smrti. Potom náš kouzelník vykouzlil blesk, který (tak tak) trefil jejich kouzelníka uprostřed kouzla do ruky a uškvařil ho. Válečníci už se taky dostali do boje a pěkně je začali kosit. Já si do nich dál střílel a kdyby ten jejich alchymista neměl takovou výdrž, mohlo být po všem mnohem dříve. Ale stejně jsme je porazili a pak přišel na řadu Alík, malý mazlíček, jen dvacetimetrový žlutý drak. Ale měl v tlamě zlaté kolo, které mu znemožňovalo chrlit oheň. Nebo aspoň měl mít. Když jsme přišli do arény, kolo bylo fuč. Drak vychrlil oheň do střechy a ta začala hořet a padat na nás. Kouzelník vykouzlil blesky a draka dost zranil, já jsem se přidal se svým posledním proti-dračím šípem a Elford se svým kyjem. Elford se jako jediný dostal za dračí tlamu, když drak vychrlil oheň. To nás všechny, až na Elforda, dostalo do agónie a mysleli jsme, že zemřeme. Ale Elford draka udolal a oživil mě, a já zvládnul ještě oživit kouzelníka, ale druhému Krollovi a alchymistovi nebylo pomoci. Ty pán arény pochoval jako hrdé válečníky, kteří položili život za zbytek družiny. My jsme dostali náhrdelníky výherců arény, Kroll dostal dračí zbroj, Dežo pás výdrže a já si vzal opakovací kuši. Pak jsme se rozešli vytrénovat se, každý někam jinam.

Když jsme se zase sešli v mém rodném městě, brzy za námi přišel nový místní felčar, že má u sebe dva popálené, se kterými si neví rady. Já a náš hraničář (vlastně už druid) jsme se na ně šli podívat, přestože mám jisté základní lékařské znalosti, s tímhle jsem si poradit nedokázal, ale druid je nějákým kouzlem vyléčil. Byli to válečník a alchymista, ještě tam ležel mrtvý kouzelník. Později jsme se jich ptali co se jim stalo. Oni ale tvrdili, že jim jejich kouzelník vymazal z paměti několik posledních dní, že prý bude lepší, když na to zapomenou. Pamatovali si jen, že byli v naší staré známé vesnici, kde pátrali po tajemství nějákého hobita (miluju čiré náhody), pak šli do blízkého města a potom až své probuzení. Protože jsme zrovna neměli co dělat, tak jsme se zase vydali nechat se zabít. Došli jsme do města a zjistily, že jejich původně pětičlená družina šla do starého dolu, ale co tam chtěli dělat nikomu neřekli. Ještě nám řekli že několik dní potom co odešli se tady otevřel portál a z něj se vypotáceli naši nový přátelé a jejich kouzelník. Vydali jsme se tedy do toho dolu. Dostali jsme se do údolí plného mlhy. Po chvíly bloudění jsme narazili na dva špatně ozbrojené ještěroidní humanoidy, které jsme (opravdu přátelsky) zabili. Další dva potkal stejný osud. A potom jsme jich potkali dvěstě. No asi deset jsme jich pobili, už jich je jen sto devadesát….                

Jakmile dorazila ta obrovská horda, dali jsme se na útěk, utekli jsme a vrátili jsme se do vesnice.Káždý si ďelal 2 dny co chtěl já chlastal a čekal na helmu,Elbond chlastal ,Hraničář se slbaostí pro ovce toho rači nezmiňuju,tak jsme tak ňějak přeživali.Když jednoho dne donesli pár raněných z nedaleké vesnice která byla vypálena,ovšem nějaké lidi odvedli.Šli jsme za nimi a když už jsme je uviděli problém čislo 2 bylo jich 100 a to naše heroická skupina 5 lidí prostě nezvládne,avšak 20 jich bylo vzádu a vedli ty rukojmí.Takže náš náš plán byl jako vždycky pozabíjet a utíct!Ale ještě vzít rukojmí.Tak po ůspěšném masakru jsme utíkali před osmdesátkou dalších až nás dohnali v soutěsce.Elbond ten stroj na zabíjení měl ale poruchu sotva držel na nohou a byl to moc velkej rapl aby držel linii.Tak to zůstalo na mně ,zatímco lidé utíkali já dostával nakládačku od ještěrek.Ale linii jsem udržel zapomoci Ketlinkterá je zasipávala hvězdicemi.A tak přišla jedna z našich obviklíchakcí kromě krádeží,zabíjení,a vybíráni mrtvol našich padlích hrdinů to byl útěk.Ale ještěrky moc utíkat neuměj tak jsme utekli a dostali jsme se do toho maloměsta ,byly jsme za hrdiny.

Když jsem se zase vrátil do městečka s deníkem starého hobita, pro který jsem šel, abychom se dověděli něco o těch skřetech, vydali jsme se na další výpravu na jejich území. V noci jsme uslyšeli hlasité zvuky, odvážně jsme se schovali a zjistili, že je to asi dvousetčlená armáda skřetů a byli jsme rádi že si nás nevšimli. Praví hrdinové by se na ně možná z řevem vrhli, ale my jsme povahy praktičtější a byli jsme rádi, že bude to jejich údolí vylidněn…ehm vyskřetěno. No alespoň jsem poslal správu do města a ráno se vesele šlo dál. Po stopách jsme došli až k ruinám nějáké vesnice, kde na nás vyskočili skřeti s lukem. Chtěl jsem si šetřit magy, ale když mě jeden z nich trefil a ještě se pak smál jako idiot… Přišlo jich ještě několik a ten poslední ještě stihl odpálit bombu či co, než konečně umřel. Stopy vedli k jeskyni před, kterou postávali strážci. Já a druid jsme zůstali vzadu a válečníci šli neohroženě vpřed. Viděl jsem jak strážci vylili nějákou pod nohy našich přátel. Ti ale nevypadali, že by jim to jakkoli vadilo. K dalším událostem jen to, že jeskyně dostala novou vkusnou výzdobu v podobě skřetí krve a vnitřností a sám šílený umělec se se svou věrnou palicí zhroutil na podlahu a umíral. Zatímco ostatní zapáleně debatovali o tom, co si vezmou z jeho mrtvoly, nesměle jsem navrhl abychom zkusili hlouběji v jeskyni najít něco, co mu pomůže. Po asi půl hodině cesty se jeskyně rozšiřovala a my viděli šamana a jeho dva strážce. Já měl smířlivou náladu a chtěl jsem ho přesvědčit jestli by nám nepomohl. On smířlivou náladu neměl a hodil po nás pár ohnivých koulí. Strážce jsme pobili, ale on utekl. V místnosti byl kamenný oltář, na kterém byly stopy zaschlé krve, což by mi asi přišlo zajímavé, kdybych nesténal na zemi po zásahu ohnivou koulí… Hobitův deník se zmiňoval o portálu aktivovaném krví zlých lidí - na tomto místě bych chtěl vyjádřit dík druidovi, za odmítnutí HLOUPÉHO návrhu týkajícího se mé osoby a aktivace portálu. V místnosti byl naštěstí i kotlík s podivným zvratkoidním lektvarem, který nás (mě a krolla) dostal z nejhoršího. Vrátili jsme se do městečka a zjistili, že byla vypleněna další vesnice a také že byla do hlavního města vyslána správa o pomoc. Cílem naší další výprvy se stalo osvobodi zajatce a rozmlátit portál krumpáčem (opravdu si nemyslím, že to bude fungovat), heslem potom: „Kde nepomůže síla, pomůže větší síla“. Když jsme došli k našemu starému známému údolí, zastihli jsme skřety při stavění nějáké osady.

Udělali jsme si tábor a část prostě musela odejít.  Alchymista a kroll šli najít vchod do jeskyně, ze které by se dalo dostat do jeskyně, ve které nejspíše drželi zajatce.  Šermíř a zlodějka se vydali najít místo, odkud by se dalo lépe pozorovat tábor. Já a kouzelník jsme si tam sedli a pobaveně pozorovali, jak se kroll a barbar na lítajícím koštěti pokoušejí plížit. On si začal tuto oblast malovat a já šel uvařit jídlo. Šermíř a zlodějka se vrátili první s tím, že skřeti opravují zdejší budovy, což už jsme dávno věděli. Potom přiletěl alchymista, ale přepadli nás skřeti. Mě celkem rychle skoro zabili a dal jsem se na útěk směrem k vesnici. Ostatní se se skřety celkem rychle poprali a sundali je a počkaly na krolla, se kterým se vydali po mé původní stopě směrem do bahna, od vesnice. Mě ale přepadla skřetí hlídka, jednoho z nich jsem zabil, ale druhý mě chytil a dovlekl do jejich jeskyně, kde mě podřízli. Ostatní si řekli, že použijí náš původní plán, že se jeden promění na skřeta a ostatní dovede do jeskyně, odkud osvobodí lidi, zatímco kouzelník na koštěti bude házet ohnivé gule na osadu. Kroll dostal lektvar metamorfózy a šel se zkusit proměnit na skřeta. Ale alchymista mu zapomněl říci jednu dosti důležitou věc, že musí být od skřeta maximálně deset yardů. Tak vypil lektvar asi půl kilometru od skřeta, nic se nestalo, tak se na to vybodnul, vzal kyj a šel vymlátit osadu ručně. Zabil asi 40skřeťáků a dalších 20 zranil, ale nakonec padnul. Později se z jeskyně vyvalila krev a vypochodovalo z ní něco mezi 500 a 1000 skřety.

Přemýšleli jsme jak se dostat z polízanice do které jsme upadli. Nikdo (kupodivu) neměl žádný geniální plán jak zabít najednou tisíc skřetů. Náš alchymista prostě zmizel. Ostatní říkají, že to má něco společného se skřety, které pomohl vyvolat, ale já si myslím, že měl strach ze mě…(nejsem ješitný. Já prostě nemám chybu). Shodli jsme se na tom, najdeme pomoc. Ostatní dva přeživší se vydali ke starému trpaslíkovy ,,který nám už tolikrát zadarmo pomohl‘‘, říkal jsem si, že mohli zkusit něco reálnějšího- třeba ty skřety prostě požádat, aby spáchali hromadnou sebevraždu- no je to jejich volba. Já jsem chtěl zkusit požádat o pomoc strážné v blízkém přístavním městě. Velitel stráží prohlásil sice něco o ,,deseti lupičích‘‘, ale jel to zkontrolovat asi s deseti strážnými. Když se vrátil (sám a posekaný), říkal něco o desetitisících příšer… Měl mi prostě věřit. Poslal mě a svého zástupce do hlavního města pro posily. Bohužel se ukázalo, že jediní dva koně ve městě patří bohatému obchodníkovi, Barbarskému strážci se, ale špatně říká ,,ne‘‘. Mě koně ale dát prostě nechtěl, nejdřív jsem ho zkusil humánně zhypnotizovat. To nefungovalo, ten parchant na mě vystřelil blesky- tak jsem ho zabil, škoda jen že jsem ho nestihl okrást  nakonec jsme se, ale přátelsky dohodli a on mi koně půjčil . S velitelem ve městě byla ještě horší řeč, mě rovnou vyhodil a strážce ho přesvědčil jenom k tomu, aby vyslal průzkumníka. Sešli jsme se s ,, trpasličí partou‘‘ jeho pomoc spočívala v tom, že s námi poslal věčně opilého trpasličího kněze a elfa, který se na všechny muže kolem dívá takovým zvláštním pohledem…(myslím, že se chtěl zbavit obou). Zhodnotili jsme, že jestli s těmi skřety někdo má něco rychle udělat musíme to být my. Po týdnu klidné a pohodové cesty (Jel jsem na koni.), jsme dorazily k údolí. Vypadalo hotověji než minule a těch hnusáků je snad ještě víc. Na rozehřátí jsme jich asi deset pobili, hraničář naše ,,nová posila‘‘ upadl do bezvědomí. Už jich zbývá jen několikset a zrovna sem běží (ohnivá koule je sice oslnivá a účinná, ale nenápadná ne).

A my jsme použili naši nejoblíbenější a nejhrdinnější taktiku, se kterou jsme schopni přežít cokoli, a to prostě a jednoduše zdrhat o život. Takže jsme chytli hraničáře za prdel (jak si to musel užívat) a vyběhli do lesa. Skoro-mrtvola ještě dostala pár šipek do zad, ale s Dežkem se nám ho podařilo oživit. Pak jsme udělali tu nejchytřejší věc, co se dala udělat (i když harakiri by vyšlo skoro na stejno), a to, že jsme šli spát. Ale aspoň jsme postavili hlídky. V polovině noci nás probudil hlídač, protože uprostřed noci slunce nevychází, a na obzoru bylo podobné světlo. Takže jsme zase uplatnili svou skvělou taktiku útěku o život. Doběhli jsme až do města, a všichni, až na mě díky zázraku, šli do hospody se vyspat a najíst, i když bylo ráno. V ten den připlula loď a z ní vyšel obrovskej chlap v plášti z kůží bílého vlka a jeho pomocníci vyložily zvířata a otroky, protože se večer konala aukce. V aukci si Dežo koupil mladého a divokého krolla, já starého Krolla, prý zkušeného válečníka, a to jsem ho ani nechtěl. Hobitka si koupila medvěda a válečníci napůl bílého tygříka (a ne, nesekali ho). Večer jsme zašli do hospody a šli spát. V noci nás probudili výkřiky a světlo (nebo spíš některé z nás). Tak my (já, můj kroll, válečníci, hobytka a jejich zvířata), co jsme byli vzhůru, jsme vyběhli ven. Oni se pustili do skřetů, kteří zaútočili na město, zatímco já jsem se svým krollem hrdinsky zaběhnul do hospody vzbudit ostatní. Ti po chvíli vyběhli ven a Dežo zmasil skřety ohnivými koulemi. Já zůstal s krollem v hospodě, kde jsem mu našel i zbraň. Po chvíli se objevili další skřeti. Tu z hospody vyběhl ten otrokář a jeho bodyguardi, posekali skřety co jim stáli v cestě a utíkali k lodi.

Zatím co oni (otrokář a spol.) zdrhali k lodi,ostatní ( kněz,šermíři,lupička,hraničář a kouzelník ) bojovali se skřety, já na zemi vesele umíral. Moji bezva přátelé mne nechali umřít a uplatnili naši nejlepší taktiku ( tedy útěk ) a zdrhli z vesnice. Museli proběhnout tři uličky plné hnusných skřetů. Když už byli u konce vesnice dostali skřeti jednoho z našich šermířů,kněze a starého krolla, který šel zachránit svého pána ( kněze ). Kouzelník se vrátil pro kněžoura a šermíř zase pro šermíře. Když už skřeti odešli a vzali si sebou několik set lidí z vesnice, objevil se u naší skupinky velký,krásný,svalnatý kroll ( takže já ). Lupička zjistila že jí cestou zhebnul medvěd, a šermíři a hraničář se začali hádat o kuše, které cestou sebrali mrtvým skřetům . Nakonec se nedohodli. Dohodli jsme se že půjdeme ke kováři ( mistroj našeho kněze ) . Cestou se od nás odpojil kouzelník, protože jsme našli stopy skřetů a on je šel hledat . Nakonec našel menší tábor čítajíc něco kolem 500-750 skřetů a asi 100 lidí. Mrsknul tam pár ohnivejch gulí a zdrhnul. Nakonec jsme ke kováři došli skoro bez
úhony.

Trpaslík (učitel kněze) nám vynadal zato že jsme z bojiště utekli,tak jsme se rozhodli, že půjdeme do hlavního města a najdeme si práci.Šermíř se nechal naverbovat a druhý (šermíř) šel do knihovny hledat něco o skřetech a našel pár obrázků.Já jsem se rozhodl že si najdu práci a to co jsem na šel nebylo nic moc.Druhý šermíř se také nechal nakonec naverbovat a vzali sebou i kouzelníka,který se ale nelíbil kapitánovi gardy ,tak počkal za dveřmi.Náš kněz se šel podívat k felčarovi kde se ujal práce. Ostatní jsme vyrazili do boje a na průzkum,a zjistili jsme něco neuvěřitelného,skřeti na svoji stranu přetáhli jaké si obry s 2metrovími meči.Po nějaké době jsme se střetli s několika skřeti a jedním obrem.Byl to nelítostný boj na život a na smrt,potom co jsme skolili toho obra a skřety,náš krol se rozhodl že si vezme obrův meč,ale když se vracel tak ho bohužel trefili skřeti a já jsem ho musel zachránit a vyléčit.Když jsme utekli pryč,poslali jsme holuba do hlavního města.

Od armády máme úkol sledovat skřety a zjistit, co jsou ti obři zač, kolik jich je a kde se berou. Tak si říkám úžasná kariéra v téhle armádě, najděte si skupinu dobrodruhů, která vám nahlásí hrozbu, prozkoumá ji, zredukuje a ještě vám řekne, kdy máte takovou přesilu, abyste neměli šanci prohrát. Jo za to bych si taky chtěl nechat platit… Další den jsme se rozhodli prozkoumat jeskyně v údolí, sice jsme nenašli jeskyni, ale zato skálu, na kterou se dalo vyšplhat (mimochodem dvoučlenné skřetí hlídky zde nezmiňuji, protože slovo „zabili“ by se opakovalo až moc často).  Lupička se nabídla, že na ni vyleze… po hodině se správou od Havrana, že leze dál, jsme se rozhodli nečekat. Válečníci se rozhodli najít si zajatce, nechápu proč, když nerozumíme jazyku, ale já ho živit nebudu. Sami si můžete udělat představu o vkusu někoho, komu připadá skřet „roztomilý“… představuji vám lidi co by nás měli vést (podle armády). Další den jsem chtěl v průzkumu pokračovat, ale dva z válečníků měli naléhavou práci se stavbou zídky a ten poslední odjel nakoupit zásoby. Vydali jsme se tedy na průzkum ve třech (budiž poučením pro příště, že dva elfové a hobitka nejsou zrovna bojová parta). Snažili jsme se najít jeskyně, když jsme potkali asi dvacet skřetů s jakousi rudou, či co to bylo, tak jsem je zabil, ale najednou jich přiběhlo dalších třicet (Jako by bylo těch pět ohnivých koulí vidět či co…). Pitomá mlha. Já myslel, že pomůže… no nic tak dál. Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsme v kleci pro obětovávané zajatce- to mám z toho hraní na hrdinu, sice se můžu 60m hyperprostorovat, ale nechtějte, abych řekl, k čemu mi to je. Naše naděje spočívá ve třech (jestli se už vrátil) válečnících v táboře = pokud něco nevymyslíme sami, jsme prostě mrtví.  

Já jsem si v klidu seděl ve městě, pomáhal felčarovi a nevěděl, co se děje na severu u skřetů. Potom, co se jeden z válečníků objevil u mě, jsem zjistil, že je ve městě protože mají skřetího zajatce – domácího mazlíčka a další dva, kteří neměli koně, jsou už na cestě do města se svým skřetím mazlíčkem. On byl ve městě proto, aby sehnal někoho, kdo umí skřetsky. Taky že ho sehnal, pacifistického kouzelníka, mistra etikety, ale v boji k ničemu. U mě se zastavil, aby měli léčitele na cestu. Tak jsme vyjeli (čaroděj měl koně a mě vzal za sebe). Zatím v kleci chytla naše parta až na elfíka nějakou nemoc. Dva válečníci se skřetem přespali u horníků ve vesničce, kde je nechal přespat dosti podnapilý člověk. Zatím v kleci zkoušela zlodějka utéct z klece, tak, že zvedla závoru a vyšla z klece. Tam si jí ale všimnul obr a prostě a jednoduše ji odzátkoval (viz. Poprava setnutím). Zatím válečníky probudil řev, a když se podívali do rohu, kde ležel skřet, viděli skvělou ukázku umění zabíjení krumpáčem, skřet to prostě dostal mezi oči. Když jsme se s nimi setkali, tak se tan válečník, co byl se mnou hned zeptal, kde je skřetíšek. Oni mu řekli, co se mu stalo, tak je trošku profackoval. Zatímco v show živě z klece zkusil útěk hraničář tak, že otevřel dveře, padnul a dělal mrtvolu. Oni do něj kopli, a on to prostě nevydržel a vykřikl. Tak mu fikli šlachu a hodili ho zpět. My jsme se vydali na cestu do tábora u skřetů. Ten elfík počkal, až se vymění stráže a zkusil to znova. Tentokrát se mu povedlo ustát kopanec, a tak ho hodili na hromadu. Ale on nepočkal na správnou příležitost, a tak se jeho mozek seznámil se šipkou z kuše. My jsme si dorazily do tábora, a vydali jsme se na lov zajatců. Dole jsme si umínili sledovat hlídku. Plížily jsme se za ní v mlze, ale oni si nás asi všimli. Po chvíli přiběhla skupina skřetů a s bojovým pokřikem běželi naším směrem. Ten kouzelník nás zavolal k sobě a řekl nám, ať jsme zticha. A skřeti běželi a běželi, až proběhli okolo nás a běželi dál. My jsme si našli jinou hlídku a za tou jsme se plížili až ke kovárně. Zrovna v tu chvíly zkusil utéct náš čaroděj. Teleportoval se pryč a utíkal mlhou, skrz kterou ho vedl havran. Úspěšně se vyhýbal skřetům, až na jednu hlídku, ale tu se mu povedlo odehnat díky havranovu hromu a blesku. Ta nemoc se u něj začal projevovat trochu víc, už má pěkné puchýřky, které i praskají. My jsme se u té kovárny hádali, jestli vletět na skřety nebo ne. Tentokrát zvítězil mozek nad svaly, totiž já a kouzelník nad válečníkama. Tak jsme se vraceli do tábora. Čaroděj zatím potkal popáleného skřeta, kterého připíchnul jeho mečem k zemi. Na cestě jsme se ještě potkali, a při výstupu z údolí jsme sehnali i nového skřetíška. U nich jsme našli mapu, kterou podle výslechu zrovna zakreslovali. Při výslechu si dva z válečníků hráli na dobrýho a zlýho policajta, až na to, že to dělali ve stejnou chvíli, takže jeden mu dával placky a druhej do něj kopal, zatímco já jsem s ním mluvil. Výslech nám nic nepřinesl, takže budem pokračovat někdy jindy. Tak jsme se rozhodli, že s tou čarodějovou nemocí pojedeme do města.

Takže jsme se nedrželi našeho plánu vydat se do města. Zůstali jsme v táboře a hádali se, co budeme dělat. Nakonec jsme začali vyslýchat skřeta. První si ho vzal do parády Dežo, ale zjistil to, že nezjistil nic. Potom si ho vzal do parády válečník, který to vzal taktikou cituji „Buď mi to řekneš, nebo tě to bude bolet ještě víc, než když jsem tě píchnul mečem předtím“, ale zapomněl jednu podstatnou věc, a to říct mu, co po něm chce. Ale něco zjistil, a to, že skřeti nemají nikdy dost lidí, armáda vychází jen pro lidi nebo o úplňku, a nakonec, když mu skřet plivnul do ksichtu, že mu asi lhal, protože mu to sám řekl. Nakonec Deža napadlo, že to mohlo být hotové už dávno, protože mohl použít hypnózu už od začátku. Takže to udělal a my jsme od něj zjistili že včera říkal pravdu, že v táboře mají jen jednoho opravdového šamana, že shánějí lidi na otevření super-portálu pro jejich obrovského pána, což je obr s hořícím mečem, který spaluje vše, čeho se dotkne. Taky jsme zjistili, že do jedné z jejich jeskyní je tajný zadní vchod. Ale u mě už se taky začali projevovat příznaky Dežovi nemoci, a tak jsme vyjeli do města. Po cestě jme potkali ještě dva skřety ve stanu, ale ti nebyli problém. O dva dny později jsme dojeli do města, kde jsme zrovna šli k felčarovi. Ten nám určil diagnózu, a to mor. Poslal s námi jeho učně, hraničáře, který nás kouzlem pár dní léčil u Deža v domě. Trvalo to asi týden. Když jsme se vyléčili, tak jsme zjistili, že se ve městě sbírají  síly, protože na město pochoduje armáda. Co se dělo na severu, to jsme nevěděli, ale chlapci válečníci s kouzelníkem asi vyprovokovali armádu, protože vyšla na město. Já a Dežo jsme se vydali na cestu na sever, ale hraničář zůstal ve městě a nechal se naverbovat. My jsme se ve vesnici u trpaslíka sešli s válečníky a o den později tam dorazila armáda. Takže to vypadá na(další)epickou bitvu.

Ve vesnici jsme se zase všichni sešli, zjistili jsme, že obě armády dorazí k vesnici víceméně nastejno. Po rozpravě s trpaslíkem jsme se rozhodli (téměř z vlastní vůle), že my půjdeme osvobodit skřetí zajatce a armáda snad porazí skřety, ale on se rozhodl, že půjde s námi (takže šanci bychom mít měli). Poslali jsme vojákům havrana se vzkazem, aby si radši pospíšili a vydali se na cestu. V noci popadly trpaslíka výčitky svědomí a tak skočil do ohně a… uhořel. Vlastně zmizel a ráno se stejně vrátil a pochvaloval si kolik zabil skřetů při obraně svojí vesnice (tohle bych chtěl taky umět, bylo by to mimořádně praktické). Starý trpaslík byl sice pořádně zraněný, ale stejně šel dost rychle a za chvíli jsme dorazily do údolí. Po chvíli jsme se probili (při více než drobné pomoci od trpaslíka) ke kleci se zajatci a k oltáři. Trpaslík do něj začal mlátit palicí až se nakonec rozpadl, ale skřetí šaman mezitím potom vyvolal velkou kovovou postavu a obětoval při tom asi 10 zajatců. Když na nás potom začal za další obětované zajatce posílat ohnivé koule, pochopili jsme, že bychom s tím asi měli něco udělat. Já jsem je musel bohužel pobít (jaká to tragedie pro sadistickou část mojí duše). Starý trpaslík prohlásil, že o kovového bojovníka se postará sám, my jsme měli zabít šamana. Vzhledem k tomu, že já jsem se proti němu zmohl tak leda na skandování ‚‚zrezni‘‘, ani nám to nevadilo. Většinu skřetů včetně samotného šamana pobil kroll, který vypadal jako, kdyby mu zranění nevadila. Skončil s rozsekanou rukou, hlavou, střeva táhnul kus za sebou a my pochopili, že to asi nepřežije. Uprostřed boje najednou přiletěla jakási sršící koule boj ukončila, my jsme to přežili skřeti ne. Když jsem se ohlédnul viděl jsem bílou postavu, která vypustila další bílé koule směrem k trpaslíkovi a golemovi (nebo co to bylo). Když jsme doběhli na místo, viděli jsme, že ta věc se sice rozpadla, ale trpaslík měl zřejmě nevyléčitelné popáleniny. Svému učni odkázal svoji palici (později jsem zjistili že, kdyby byl paladin byla by velmi mocná, ale takhle s ní může tak akorát mlátit) a aby se chlapec prošel, řekl mu že jeho výcvik můžou dokončit na hoře osudu v trpaslíkově. Odkázal nám své drobné úspory, konečně mi mají ostatní z čeho splácet dluhy. A jeho úplně poslední slova totiž ‚‚Zabijte ty hajzli‘‘ jsme se rozhodli splnit jindy protože se vraceli zbytky armády. Když jsme o několik dní později rabovali trpaslíkovu pozůstalost ze shořelé kovárny, našel jsem kromě peněz i magickou šachovou figurku(ještě pořád jsem nezjistil co umí) Po pohřbu jsme se vrátili do města a tam jsme odpočívali, nakupovali a cvičili.

Vyšli jsme z města, abychom splnili poslední přání starého paladina. Cestou nás napadlo několik divokých psů. Skoro nás ani nezranili, ale sežrali všechno moje jídlo. Potom jsme potkali ještě dva údajné ‚‚uprchlé vesničany‘‘, pak už jsme dorazili do trpaslíkovy vesnice. V hospodě se skoro všichni hrozně ožrali, jen já si promluvil se smutným mužem v rohu místnosti a zjistil, že je to trpaslíkův nástupce v kovárně. Když jsem se ho zeptal proč je tak zklíčený, odpověděl, že někdo ukradl vesměs magické věci, které tu trpaslík zanechal pro svého syna. Dozvěděl jsem se, že syn žije v trpaslíkově a jmenuje se Bimbásek (chudák, tomuhle se říká rodičovská pomsta). Vzpomněl jsem si na ty dva co jsme potkali na cestě a napadlo mě, že by bylo dobře se jich zeptat, jestli by o tom něco nevěděli. Vyrazili jsme za nimi , ale stihli dojít do města. Řekli jsme o nich stráži a pochopili, že by jsme si je měli najít sami. Po neúspěšných pokusech, je naši ,,bratři šermíři‘‘ našli v hostinci v centru města. Odvážně na ně zaútočili… a nechali tak jednoho vyskočit oknem. Alespoň máme polovinu věcí. Po pár dnech pátrání jsme se dozvěděli, že druhý zloděj odjel na jiný ostrov. Tak jsme se vydali věci vrátit, vyfasovat odměnu a dorazit skřety (doufám, že ti parchanti se mezi tím ještě nerozmnožili). 

Dokoupili jsme si zásoby a vyrazili na skřety (už mě začínají srát). První den a noc jsme nic nepotkali, ale druhou noc nás přepadla banda skřetů a +- dva obři. Šermíři a bojovnice se na ty šmejdy vrhli a já je z povzdálí sledoval a jen tak střílel po obrech. Mág, hraničář a
kněz si tam fidlali skřety, ale nejvíc se rozjel kněz, který dokázal zabít neuvěřitelné tři skřety (kluk šikovnej). Ale no co, hlavní je že jsme je pobili, ale některý utekly. Ale jak říkám "smrti neutečou". Páč bylo ráno tak jsme zas vyrazili. V dolech jsme chvíli chodili a nakonec jsme
našli portál, který skřeti opravovali. Mág na nás seslal neviditelnost do 4 sáhů, jenže já začal nabíjet , takže sem se zviditelnil.Nakonec jsme se skoro všichni zviditelnili a jenom bojovnice, kněz a hraničář zůstali neviditelný. Tak mág a neviditelní šli do předu a já se šermem jsme zůstali vzadu. Stejně nám boj neušel (naštěstí). Po chvíli boji se před portálem zvedlo velký oko a chvíli kolem lítalo. Před portem zas přistálo a jeden z kušníků za moment krvácel na zemi a proti nám letěli rudý blesky. Nic moc neudělali. Já jsme prošpikoval druhého kušníka , aby ho nemohl zase obětovat. Snad to dáme.

Po dlouhé bitce se skřety jsme je totálně roznesli. Nakonec jsme zničili i portál. Po krátkém ničení portu jsme se rozhodli vymlátit i jeskyni. Cestou tam jsme nic (bohužel) nepotkali. Vešli jsme dovnitř a kousek šli. Došli jsme na rozcestí. Kněžka zjistila že v levé chodbě je větší teplo. Já tam střelil zápalný šíp a dole se krčilo asi 10 skřeťáků. Tvářili se moc nenápadně tak jsme si jich málem nevšimli. Já a kněžour jsme šly hlídat druhou chodbu. Pár skřetů tam bylo tak jsme se zabavili i my dva. Neměli na nás útočit. Šli jsme dál , ale kněžour se šel bát k Davidovi a Frantovi ven do kouta. Pokračovali jsme dál do jeskyně. Nakonec jsme došli na velké "náměstí". Nic moc tam nebilo (béé). Tak jsme to celé obešli a nakonec jsme vešli do jediné uličky. Paroubek do zatáčky strčil skřetí hlavu a hned do ní vjeli dvě šipky. Od náměstíčka jsme zaslechli nějaké chrochtání, když jsme se ohlédli viděli jsme menší skupinku skřetů a dva obry. Krystýna chytla rapla a začala kosit skřety tak rychle, že jí to trvalo asi tak dlouho jako pokosit 1cm čtverečnej trávy. Nakonec z druhý strany chodbičky vylezli další dva obři a asi 10 skřeťáků. A začali do mě mlátit. Já si jich nevšímal a střílel pošamim.
Zastřelil jsem ho a jen tak tak jsem unikl obrům. Po chvíli tam naběhla Krystýna a celí to tam vymlátila s pomocí Davida a Paroubka.
Pronásledovali jsme skřety až na další náměstíčko. Tam stál další šami a hodil po nás flákonek oleje, který následně zapálil. A jsme tam kde jsme byli. V souboji na život a na smrt. Vyhráli jsme. Ale všichni až na mě umírali. Já jsem dal Davidoj napít Paladinský vodky a hned běhal. David od šamiho vzal nějaký lektvary a zachránil zbytek naší družiny. A neboť to Krystýna přežila, tak si sní asi založím rodinu.